ECLI:CZ:US:2002:1.US.38.01
sp. zn. I. ÚS 38/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. a. s., zastoupeného Mgr. R. T., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2000, sp. zn. 12 Co 667/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2000, sp. zn. 12 Co 667/2000, kterým jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 11. 11. 1999, čj. 7 C 137/99 - 119, jímž uvedený soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení 808 919,-- Kč s příslušenstvím a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované obci Chodský Újezd náklady řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, uvedené v čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a dále v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Uvedl dále, že v roce 1997 podala obec Chodský Újezd u Okresního soudu v Tachově žalobu na určení vlastnictví k domu čp. 78 na pozemku parc. č. 85 a k pozemku parc. č. 85 v katastrálním území Ž., ke kterým stěžovatel nabyl vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 31. 10. 1994. Obec vyšla z názoru, že tyto nemovitosti tvoří její tzv. historický majetek ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., neboť tyto nemovitosti byly k 31. 12. 1949 ve vlastnictví jejího právního předchůdce, obce Ž. Stěžovatel zpochybnil právní nástupnictví obce Chodský Újezd po obci Ž. tvrzením, že v řízení bylo prokázáno pouze územní nástupnictví žalobce, nikoliv nástupnictví právní, které v daném případě ani vzniknout nemohlo.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 3 C 125/97, určil, že obec Chodský Újezd je vlastníkem předmětných nemovitostí a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. 18 Co 110/98. Po právní moci uvedeného rozsudku stěžovatel předmětné nemovitosti obci Chodský Újezd vydal. Stěžovatel, po dobu, kdy byl v dobré víře, že je oprávněným vlastníkem, do předmětných nemovitostí investoval nemalé finanční prostředky. Podal proto u Okresního soudu v Tachově žalobu, aby obci Chodský Újezd byla uložena povinnost zaplatit mu částku 808 919,-- Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala součet všech nákladů, které stěžovatel na nemovitosti vynaložil v období od 31. 10. 1994 do 7. 10. 1998.
Rozsudkem uvedeného soudu prvního stupně ze dne 11. 11. 1999, čj. 7 C 137/99 - 119, byla žaloba stěžovatele zamítnuta, neboť soud s odkazem na ustanovení §107 odst. 1 a 2 občanského zákona ( dále jen ObčZ) dovodil, že náklady, vynaložené stěžovatelem dříve než tři roky před podáním žaloby, jsou vzhledem k objektivní tříleté promlčecí lhůtě již promlčeny. Náklady vynaložené později nebyly stěžovatelem hodnověrně prokázány.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že stěžovatel byl oprávněným držitelem předmětných nemovitostí pouze od 31. 10. 1994 do 8. 7. 1997, kdy mu byla doručena žaloba o určení vlastnictví k nemovitostem. Na základě toho uzavřel, že lhůta k podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení počala běžet dne 8. 7. 1997 a skončila dne 8. 7. 1999. Stěžovatel podal žalobu až 22. 7. 1999, a tudíž je jeho nárok promlčen.
Stěžovatel s tímto závěrem odvolacího soudu nesouhlasí. Poukázal na ustanovení §130 odst. 1 ObčZ, podle kterého, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným a v případě pochybností se má za to, že je držba oprávněná. Stěžovatel je přesvědčen, že v době od 31. 10. 1994 do 7. 10. 1998, kdy rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci, byl v dobré víře, že mu předmětné nemovitosti patří. Stěžovatel od zahájení soudního řízení až do jeho pravomocného skončení jednoznačně popíral vlastnické právo obce Chodský Újezd k označeným nemovitostem. Z toho dovodil, že i tehdy byl v dobré víře, že mu nemovitosti náleží. Odvolací soud se podle stěžovatele v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s jeho uvedeným postojem v řízení. Vůbec se nezabýval otázkou, zda vyšlo v průběhu řízení najevo, že stěžovatel byl v uvedeném období v dobré víře. Žádné důkazy, kterými by byla domněnka dobré víry stěžovatele vyvrácena, nebyly navrženy ani provedeny. Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatel vytkl odvolacímu soudu, že při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustanovením §133 OSŘ, opominul rovněž ustanovení §130 odst. 1 a 3 ObčZ. Tím porušil ústavně zakotvené právo stěžovatele na soudní ochranu, spočívající v tom, že odvolací soud v napadeném rozsudku své závěry neodůvodnil, jak mu to ukládá ustanovení §157 odst. 2 OSŘ.
Ze spisu Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 7 C 137/99, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 11. 11. 1999 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 808 919,-- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně se po provedeném dokazování námitkou promlčení, vznesenou žalovaným, zabýval. Dospěl k závěru, že nárok stěžovatele je promlčen v částce 625 699,-- Kč, která zahrnuje práce prováděné dodavatelským způsobem, a v částce 132 800,-- Kč, která představuje náhradu mzdy vlastních zaměstnanců, vzhledem k ustanovení §107 odst. 2 ObčZ. Na základě znaleckého posudku pak dospěl k závěru, že uplatněný nárok v částce 11 200,--Kč, která byla vyplacena na mzdy jeho vlastních zaměstnanců a v částce 38 520,-- Kč, kterou znalec vyčíslil jako práce na opravě a údržbě, nebyl doložen potřebnými důkazy a řádně specifikován. Z toho důvodu byla žaloba ohledně těchto částek zamítnuta.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2000, čj. 12 Co 667/2000 - 141, bylo zjištěno, že rozsudek soudu prvního stupně byl v části odvoláním stěžovatele dotčené potvrzen. Po zhodnocení všech důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že v době od uzavření kupní smlouvy byl žalobce v dobré víře, že tyto nemovitosti kupuje od jejich vlastníka, byl tedy oprávněným držitelem. Žaloba o určení vlastnictví mu byla doručena do vlastních rukou dne 8. 7. 1997. Od tohoto okamžiku mu začala běžet lhůta k uplatnění nároků na vydání bezdůvodného obohacení. Tato lhůta podle ustanovení §107 odst. 1 ObčZ uplynula dnem 8. 7. 1999. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení až dne 22. 7. 1999, dvouletá promlčecí lhůta mu marně uplynula a soud prvního stupně proto rozhodl správně, když žalobu v plném rozsahu zamítl.
Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odvolací soud při hodnocení důkazů a ve svých právních názorech, k nimž dospěl na základě dokazování, nepostupoval důsledně dle příslušných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu a neposkytl tak řádnou ochranu právům stěžovatele.
K námitkám stěžovatele proti provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů soudem. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. Soudní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovatel měl před soudem rovné postavení a byla mu poskytnuta náležitá soudní ochrana. Jednání bylo ústní, veřejné, mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjadřovat se ke všem skutečnostem. Jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno se všemi právy, které toto postavení přináší. Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů, na základě volného hodnocení důkazů dospěly k závěrům, které řádně odůvodnily. Nedošlo tedy k porušení čl. 90 Ústavy ČR ani čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu