ECLI:CZ:US:2002:1.US.380.01
sp. zn. I. ÚS 380/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. P., zastoupeného JUDr. P. F., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2001, sp. zn. 5 To 102/2000, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 10 T 13/1996, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 1999, sp. zn. 5 To 61/1999, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 19. 6. 2001, které Ústavní soud obdržel dne 20. 6. 2001.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, porušení práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále porušení čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Má za to, že v jeho věci došlo i k neúplným skutkovým zjištěním a vadnému hodnocení důkazů a namítá porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu, ustanovení §125 trestního řádu a ustanovení §254 odst. 1 trestního řádu.
V důvodech své podrobné ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že podaná obžaloba je postavená na tvrzení spoluobžalovaného E. C., stejně tak jako napadená rozhodnutí. Tvrzení svědka M. G. označuje za tvrzení z druhé ruky. Stěžovatel je toho názoru, že důkazní situace se nachází ve stavu tvrzení E. C. proti jeho tvrzení, což podle názoru stěžovatele znamená, že s přihlédnutím k zásadě "in dubio pro reo" a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 464/99, ze dne 13. 7. 2000, neměl být uznán vinným. Dále uvádí svou vlastní verzi obhajoby.
Dále stěžovatel vytýká Vrchnímu soudu v Praze, že zásadním způsobem negativně ovlivňoval řízení v jeho neprospěch a dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces a na obhajobu, zejména poukazuje na to, že Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 2. 9. 1999, sp. zn. 5 To 61/1999, vyslovil ve věci závazný právní názor, kterým zamezil stěžovateli předložit na svou obhajobu důkazy, které například znevěrohodňují tvrzení E. C., a vysloveně uložil Městskému soudu v Praze uznat stěžovatele vinným.
Stěžovatel dále namítá nesprávné hodnocení důkazů ze strany Vrchního soudu v Praze. Konkrétně poukazuje na výpovědi E. C. a na své výpovědi, a uvádí, že nebyl uspokojivým způsobem vyhodnocen notářský zápis ze dne 29. 5. 1995, který podporuje jeho obhajobu. Dále poukazuje i na znalecký posudek z oboru psychologie a psychiatrie, který byl vypracován na E. C., jakož i na to, že nebyla vyžádána a následně do posudku zapracována dokumentace z předchozího léčení E. C. Soud se podle jeho názoru také nezabýval námitkami ohledně motivů E. C. k jeho jednání a je toho názoru, že soud tomuto svědku "uvěřil" na slovo. V neposlední řadě pak stěžovatel namítá i to, že soudy uspokojivě nevyřešily jeho námitky ohledně skutečné hodnoty dotyčné směnky a výše skutečné škody.
Ústavní soud dne 30. 10. 2001 obdržel doplnění argumentace ústavní stížnosti stěžovatele, v němž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2001 ve věci stížnosti M. B. (jde o nález ÚS ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 617/2000). Podáním ze dne 1. 1. 2002 stěžovatel navrhuje v řízení před Ústavním soudem provést dokazování výslechem zde uvedených osob a listinami. Dále Ústavní soud obdržel dne 3. 10. 2001, dne 11. 10. 2001, dne 12. 10. 2001, dne 14. 10. 2001 a dne 17. 10. 2001 od stěžovatele další materiály, které se podle názoru stěžovatele týkají projednávané trestní věci a které dává tímto Ústavnímu soudu na vědomí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 13/1996.
Vrchní soud v Praze ve svém písemném vyjádření upozornil, že zásadní námitky stěžovatele byly ve shodné podobě uplatněny jako námitky odvolací a Vrchní soud v Praze na ně podrobně reagoval ve svém meritorním rozhodnutí ze dne 20. 4. 2001, sp. zn. 5 To 102/2000. Vrchní soud dále zdůraznil, že soud není povinen provádět veškeré navržené důkazy, ale pouze ty, které mají význam pro rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Pokud stěžovatel konstatuje, že Vrchní soud výslovně uložil Městskému soudu v Praze uznat stěžovatele vinným, jde o argumentaci zkreslenou a odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 1999, sp. zn. 5 To 61/1999, v němž Vrchní soud uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze v závěru, že se stěžovatel dopustil trestného činu. Vrchní soud v Praze se však neztotožnil s právní kvalifikací tohoto jednání. Ve shodě s ustanovením
§264 odst. 1 trestního řádu Vrchní soud stanovil, že Městský soud v Praze je právním názorem odvolacího soudu ohledně použití hmotného práva vázán, což je podle názoru odvolacího soudu zcela diametrální rozdíl oproti tvrzení stěžovatele.
V závěru svého písemného vyjádření Vrchní soud v Praze uvedl, že považuje za nepodložené, že by napadeným rozhodnutím byla porušena práva stěžovatele a je toho názoru, že bylo bez jakékoliv pochybnosti prokázáno, že se stěžovatel trestné činnosti dopustil.
Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 1998, sp. zn. 10 T 13/1996, byl stěžovatel uznán vinným přípravou k trestnému činu zpronevěry podle §7 odst. 1 trestního zákona, §248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 1999, sp. zn. 5 To 61/99, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) trestního řádu v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 trestního řádu věc vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Z odůvodnění citovaného usnesení Vrchního soudu ze dne 2. 9. 1999 Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze se pečlivě zabýval skutkovými zjištěními městského soudu, z čehož vyplynulo, že stěžovatel jako jednatel společnosti B. navedl v polovině ledna 1995 obžalovaného E. C., v té době úvěrového pracovníka K., aby na svém pracovišti odcizil směnku znějící na částku 10 096 886,-- Kč, sloužící jako zajišťovací prostředek k úvěru ve výši 9 000 000,-- Kč, poskytnutého společnosti B. K., který v době odcizení již nebyl splácen a obžalovaný E. C. na svém pracovišti v přesně nezjištěný den koncem ledna 1995 na návod stěžovatele originál směnky odcizil z trezoru a tomuto předal. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého usnesení uvedl, že skutková zjištění Městského soudu v Praze jsou úplná a není předpoklad, že by v novém hlavním líčení ztratila svůj skutkový základ. Vrchní soud se však neztotožnil s právní kvalifikací trestného jednání stěžovatele, a jednání stěžovatele posoudil oproti Městskému soudu v Praze nikoli jako přípravu k trestnému činu zpronevěry, ale jako návod k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona,
§248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. V dalším Ústavní soud odkazuje na podrobné odůvodnění Vrchním soudem v Praze, ze kterého jsou patrny důvody odlišné právní kvalifikace jednání stěžovatele.
Městský soud v Praze, kterému byla věc stěžovatele, jak výše uvedeno, Vrchním soudem v Praze vrácena k novému projednání a rozhodnutí, vyhověl stanovisku Vrchního soudu a uznal stěžovatele rozsudkem ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 10 T 13/1996, vinným návodem k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. b) k §248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona.
Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků nepodmíněně.
Vrchní soud v Praze, který pak z podnětu odvolání stěžovatele věc opět přezkoumával, odvolání stěžovatele svým usnesením ze dne 20. 4. 2001, sp. zn. 5 To 102/2000, zamítl podle §256 trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že není důvodné.
Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že vytýká obecným soudům, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné důkazní situace.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a spisového materiálu Ústavní soud především konstatuje, že námitky, uvedené v ústavní stížnosti, jsou opakováním obhajoby, kterou stěžovatel již uplatnil v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před soudem odvolacím. Oba obecné soudy se těmito jeho námitkami ve svých rozhodnutích zabývaly, a to opakovaně, ale stěžovatelovým námitkám nepřisvědčily. Pokud tedy stěžovatel tato tvrzení znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje jen pokud jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k provedenému důkaznímu řízení, v důsledku čehož nebyl podle stěžovatelova názoru zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Stěžovatel se cítí být uznán vinným ze spáchání trestného činu na základě důkazní situace "tvrzení proti tvrzení", za současného vytrvalého odmítání obecných soudů provést důkazy jim navrhované, neboť tyto by svědčily v jeho prospěch. Stěžovatel však opomenul, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 trestního řádu, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i zmíněných stěžovatelových námitek k hodnocení provedeného dokazování a na doplnění dokazování. Ústavní soud v tomto smyslu však v zásadě nepřehodnocuje dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumá, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv.
Ze spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, Ústavní soud shledává, že obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Jak již shora Ústavní soud konstatoval, oba obecné soudy se stěžovatelovými námitkami, vyslovenými na jeho obhajobu v průběhu řízení, zabývaly a vypořádaly se s nimi, a to i z hlediska stěžovatelovy námitky, týkající se nevěrohodnosti výpovědi E. C.
Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze jakožto soudu odvolacího je dále patrno, že bylo reagováno i na další námitky stěžovatele, jež uvádí v návrhu své ústavní stížnosti. Z usnesení je patrno, že výpověď E. C. není důkazem jediným, jež usvědčuje stěžovatele ze spáchání trestného činu, pozornost je věnována i hodnocení výpovědi svědka M. Q. a dále pak i znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl vypracován na odsouzeného E. C. s tím, že soud neshledal pochybnosti o jeho duševním zdraví.
Z odůvodnění tohoto usnesení je také patrno, že soud se znovu zabýval hodnocením důkazu, notářského zápisu ze dne 29. 5. 1995 o uznání dluhu ze strany stěžovatele jako jednatele firmy B. vůči K., v částce 11 138 211, 13,-- Kč, s tím závěrem, že bylo poukázáno na skutečnost, že předmětný notářský zápis byl sepsán čtyři a půl měsíce poté, co mělo z podnětu jednání stěžovatele dojít k odcizení směnky. Odvolací soud pak poukázal na to, že předmětná okolnost nastala až po spáchání trestného činu a nemá podle jeho názoru bezprostřední souvislost s dobou spáchání deliktu.
V neposlední řadě odvolací soud reagoval i na tvrzení stěžovatele spočívající v tom, že pokud nebyla způsobena škoda, nemůže se jednat o trestný čin. Odvolací soud uvedl, že škoda nastala okamžikem odcizení předmětné směnky a pokud ji následně odsouzený E. C. vrátil, nemá tato skutečnost vliv na posouzení viny stěžovatele.
Závěrem k řízení před odvolacím soudem Ústavní soud uvádí, že odvolací soud není povinen důsledně provádět veškeré důkazy navrhované obhajobou, ale je povinen ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení. Odvolací soud ve svém usnesení podle přesvědčení Ústavního soudu dostatečným způsobem vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru o vině stěžovatele. Z toho důvodu také Ústavní soud neshledal nutným vyhovět návrhu stěžovatele ze dne 1. 1. 2002 na provedení dalšího dokazování v řízení.
Ústavní soud v projednávané věci shledal, že stěžovatel měl přístup k soudu, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno dokazování - za dodržení procesních zásad - v dostatečném rozsahu, které umožnilo spolehlivě soudům učinit správné závěry skutkové i právní.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud, s ohledem na výše uvedenou argumentaci, neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, zaručujících stěžovateli právo na spravedlivý proces a na obhajobu, přičemž vlastní závěry, plynoucí z hodnocení provedeného dokazování, je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování.
Pokud se pak stěžovatel odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 617/2000, nelze než konstatovat, že argumentace obsažená v jednom rozhodnutí není bez dalšího převoditelná na jakýkoliv, byť v některé okolnosti zdánlivě podobný případ.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nezjistil však nic, co by svědčilo, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatelů, a dospěl nutně k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněný. V důsledku toho senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel také požádal, aby Ústavní soud postupoval podle §39 zákona vzhledem k tomu, že věc je naléhavá. Ústavní soud v tomto směru návrhu vyhověl, protože od samého počátku v řízení před ním postupoval tak, aby věc stěžovatele byla projednána bez zbytečného prodlení.
Především s ohledem na skutečnost, že věc nebyla meritorně projednána, Ústavní soud, v souladu s ustanovením §76 odst. 3 zákona, nepřiznal občanskému sdružení H., postavení vedlejšího účastníka řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu