ECLI:CZ:US:2002:1.US.384.99
sp. zn. I. ÚS 384/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. D., zastoupeného advokátem JUDr. L. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 12. 1998, č.j. 9 C 169/98-9, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1999, č.j. 23 Co 161/99-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 12. 1998, č.j. 9 C 169/98-9, rozhodl, že žalovaný Ing. K. D. (dále jen "stěžovatel") je povinen uhradit žalobci JUDr. G. Ž., advokátovi, (dále jen "žalobce") částku 260.000,- Kč a právní zástupkyni žalobce JUDr. S. náklady řízení ve výši 28.325,- Kč. V odůvodnění svého rozsudku obvodní soud v prvé řadě uvedl, že v žalované věci nařídil první jednání na den 1. 12. 1998 a stěžovateli bylo předvolání doručeno do vlastních rukou v souladu s §47 odst. 2 o.s.ř., když ještě před tímto jednáním mu byla doručena žaloba, kterou osobně převzal dne 19. 9. 1998. Obvodní soud dále poukázal na to, že se stěžovatel k prvnímu nařízenému jednání nedostavil, svou nepřítomnost neomluvil a soud proto jednal v jeho nepřítomnosti. Na základě návrhu právní zástupkyně žalobce (učiněného při tomto jednání) rozhodl - podle ustanovení §153b odst. 1 o.s.ř. - rozsudkem pro zmeškání, když tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu o zaplacení částky 260.000,- Kč s příslušenstvím, vzal za nesporná.
V záhlaví uvedným usnesením Městského soudu v Praze bylo odvolaní stěžovatele odmítnuto. V odůvodnění tohoto usnesení městský soud v prvé řadě konstatoval, že odvolání je opožděné, neboť podle ustanovení §204 odst. 1 o.s.ř. je lze podat do patnácti dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Odvolací soud se dále zabýval zjištěním, zda a kdy byl napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 stěžovateli řádně doručen. Stěžovatel totiž v odvolání tvrdil "nemožnost doručování" způsobem podle §47 odst. 2 o.s.ř. na adresu uvedenou v žalobě, tj. D. 210/91, Praha 8. Městský soud v Praze konstatoval, že dle dokladu založeného na č.l. 10 p.v. spisu byla "dána výzva" poštovním doručovatelem dne 15. 12. 1998 a dne 16. 12. 1998 byla zásilka uložena na poště. Rozsudek tedy byl stěžovateli doručen dne 21. 12. 1998 a posledním dnem lhůty k podání odvolání byl den 6. 1. 1999. Na běh této lhůty nemohla mít žádný vliv skutečnost, že si stěžovatel zásilku osobně převzal na poště až dne 31. 12. 1998, neboť v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o.s.ř., je-li zásilka uložena na poště, má se za to, že je doručena třetím dnem od jejího uložení. Městský soud připomenul, že ačkoli stěžovatel v odvolání namítá, že se v místě doručování zásilek zdržuje jen občas, toto tvrzení ničím nedoložil. Fotokopie pořízená z jeho občanského průkazu vypovídá pouze o tom, že od roku 1977 má vyznačené trvalé bydliště v Praze, E. 10, avšak tento údaj je pouze údajem evidenčním, který nevypovídá nic o tom, kde se stěžovatel skutečně zdržuje. Městský soud navíc poukázal na údaje uvedené na listinách ve spise (např. smlouva o půjčce a smlouva o uzavření budoucí smlouvy ze dne 6. 6. 1994 a smlouva o postoupení práv a povinností ze dne 18. 11. 1994), v nichž je u stěžovatele vždy uvedena adresa D. 210/91, Praha 8; dále nelze odhlédnout ani od toho, že si stěžovatel zásilky zasílané mu soudem na této adrese přebíral. Odvolací soud proto kvalifikoval odvolání jako opožděné, které v souladu s ustanovením §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (ve znění do 31. 12. 2000) odmítl.
Citovaná rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní především uvedl, že oba soudy nerespektováním příslušných ustanovení o doručování soudních písemností a rozhodnutí (§47 o.s.ř.) a citovanými rozhodnutími samotnými porušily čl. 90 Ústavy ČR o výkonu soudní moci a články 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Podle názoru stěžovatele porušení ustanovení §47 odst. 1 a 2 o.s.ř. je takové intenzity, že zasahuje až do jeho základních ústavních práv na řádný výkon soudní moci a na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále - k podmínkám přípustnosti ústavní stížnosti - poukázal na dosavadní ustálenou praxi "všech instancí, které rozhodovaly v dřívější době o tomto druhu dovolání dle §237 o.s.ř. [poznámka: jehož přípustnost - na základě dosavadní a v ústavní stížnosti příkladmo dokumentované praxe (Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR) - nastává pouze tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu tam uvedenou vadou skutečně trpí a nejen tím, že dovolatel takové postižení tvrdí], a které se úporně bránily vykládat právě tento mimořádný opravný prostředek jakkoli rozšiřujícím způsobem". Stěžovatel se proto - s odkazem na názory uvedené v literatuře, jež se týkají nebezpečí ztráty lhůty pro podání ústavní stížnost - domnívá, že z procesního hlediska "byly vyčerpány všechny účinné opravné prostředky před přístupem k Ústavnímu soudu". K obecnému významu ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - v případě, že by dospěl k závěru, že stěžovatel měl vyčerpat také dovolání - posoudil, s ohledem na ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zda ústavní stížnost svým významem podstatně nepřesahuje i vlastní zájmy stěžovatele.
Stěžovatel dále poukázal na to, že se mu výzva doručovatele, že přijde znovu doručit předvolání k jednání nařízenému Obvodním soudem pro Prahu 8 na 1. 12. 1998, jakož i vyrozumění o uložení na poště, nikdy nedostaly do rukou, byť se jeho manželka a děti na adrese D. 210/91, Praha 8, zdržují. Teprve ze soudního spisu zjistil, že předvolání "bylo doručováno poštou, výzva měla být učiněna 23. 10. 98 a k uložení došlo 26. 10. 98. Protože zásilka nebyla vyzvednuta v poštovní úložní lhůtě 15 dní, byla vrácena soudu, kam došla podle podacího razítka 13. 11. 98 a jako nedoručená byla založena do soudního spisu. Z odůvodnění rozsudku ani ze zásilky však není patrno, jak bylo doručovatelem, popř. soudem, zjišťováno, že se v místě doručování skutečně zdržuji, aby tak mohly nastat účinky náhradního doručení obsílky k jednání".
Stěžovatel rovněž uvedl (a v příloze dokumentoval), že se v místě doručování a na své pravidelné adrese v době od 19. 10 1998 do 31. 12. 1998 nezdržoval, neboť byl příkazem ředitele závodu 02-STAX, IPS a.s., ze dne 15. 10 1998, č. ŘZ 06/98, na uvedenou dobu přikázán k přímému řízení samostatného střediska 8001 Cheb se sídlem v Chebu, kde byl také ubytován. Z toho důvodu si předmětný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 vyzvedl na výzvu až 31. 12. 1998 po návratu do Prahy a považuje za nesprávné, že odvolací soud počítal lhůtu k podání odvolání "v souvislosti" s náhradním doručením rozsudku od 21. 12. 1998 a že jako poslední den stanovil 6. 1. 1999. Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud měl podle obsahu stěžovatelova odvolání více příležitostí zjistit, zda se zdržoval na adrese uvedené v žalobě a v záhlaví napadeného rozsudku, neboť tyto skutečnosti "již byly v určité podobě uvedeny v tomto odvolání". Jeho právní zástupce však v "odvolání proti rozsudku nezužitkoval veškeré údaje a informace ... byl při své písemné argumentaci převážně zaměřen na hmotněprávní námitky při doplňování odvolání, k němuž ho vyzval sám procesní soud ... právní zástupce předpokládal, že případné procesní skutečnosti o pobytu stěžovatele v Chebu budou předneseny při ústním jednání před odvolacím soudem". Stěžovatel proto vyslovil přesvědčení, že odvolací soud měl na podkladě údajů jeho odvolání již z úřední povinnosti objasnit tyto skutečnosti, čímž by zjistil, že se stěžovatel v Praze vůbec nezdržoval. Stěžovatel dále uvedl, že občanský soudní řád náleží do oblasti veřejného práva a procesní vztahy jsou založené na nerovnosti subjektů a obsah postupu a rozhodování soudu "není dán na vůli podřízeného subjektu (v této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, a ze dne 23. 6. 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95) a proto nestačilo, že stěžovatel své tvrzení ničím nedoložil, neboť "z hlediska soudu" šlo o nepřípustné přesunutí úřední povinnosti na stěžovatele. Stěžovatel má za to, že odvolací soud měl zjistit nejméně výslechem doručovatele, zda byl řádně dodržen postup podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. a zejména se zaměřit na to, jak doručovatel zjistil, že se stěžovatel (adresát) v místě doručení skutečně zdržuje. Stěžovatel proto s odkazem na nález (poznámka: zřejmě Ústavního soudu) č. 10, svazek 3 Sbírky nálezů, uvedl, že pokud tak soud neučiní, porušuje procesní předpis a principy spravedlivého procesu.
Stěžovatel konečně poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 1996, sp. zn. 4 Cmo 421/94, podle něhož je nutno při vydávání rozsudku pro zmeškání posoudit oprávněnost nároku žalobce také po věcné stránce. Také z tohoto hlediska je prý předmětný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze "v příkrém rozporu s objektivní skutečností právních vztahů", neboť stěžovatel sice uznává, že v rámci privatizace žalobce podepsal smlouvu o půjčce 260.000,- Kč, avšak "k faktickému předání peněz z půjčky do mých rukou nikdy nedošlo. Žalobce není z tohoto důvodu schopen předložit v soudním řízení takový důkaz a také jej v dosavadním řízení nepředložil". Citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 je proto naprosto věcně nesprávný a z ústavněprávního hlediska nespravedlivý.
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 12. 1998, č.j. 9 C 169/98-9, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1999, č.j. 23 Co 161/99-25, zrušil. Současně (s přihlédnutím k ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) navrhl, aby Ústavní soud vykonatelnost obou ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů odložil.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský soud v Praze a dále Obvodní soud pro Prahu 8. Vedlejší účastník řízení JUDr. G.Ž., advokát, se vzdal postavení velejšího účastníka.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že se jako soud odvolací zabýval okolnostmi, za nichž byl stěžovateli doručen jím napadený rozsudek, a shledal-li, že odvolání bylo podáno opožděně, nemohl se zabývat ani okolnostmi, za nichž byl vydán. V této souvislosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém byl otázka včasnosti, resp. nevčasnosti odvolání stěžovatele vyřešena a pregnantně zdůvodněna. Městský soud dále poukázal na to, že stěžovatel převzal rozsudek soudu prvního stupně do vlastních rukou dne 31. 12. 1998 na adrese, kam mu byl soudem prvního stupně rozsudek pro zmeškání doručen. Přehlédl-li stěžovatel, že k doručení rozsudku vzhledem k údajům uvedeným na doručence došlo již 21. 12. 1998, podle ust. §47 odst. 2 o.s.ř., pak to samo o sobě nemohlo mít vliv na určení a posouzení počátku běhu lhůty pro podání odvolání. Stěžovatel navíc ani ve svém odvolání nezpochybnil okolnosti, za nichž mu byl rozsudek doručen, neboť v opačném případě by se tím jistě odvolací soud zabýval. Odvolací soud dále uvedl, že se stěžovatel v době doručení rozsudku na adrese, na kterou mu bylo doručováno, trvale zdržoval, o čemž odvolací soud neměl pochybnosti, jestliže si stěžovatel na této adrese rozsudek osobně převzal. Městský soud proto považuje jeho námitky za liché. Navíc poukazuje na to, že pokud stěžovatel uváděl na odvolání adresu v Praze 6, kam mu soud prvního stupně rovněž doručoval (roz. jinou zásilku), zpráva z pošty "hovořila jasně" - adresát se odstěhoval. I na listinách, ze kterých soud prvního stupně vycházel, je uvedena adresa stěžovatele v Praze 8, tj. adresa místa, kam mu byl napadený rozsudek doručen.
Městský soud se domnívá, že při vydání jeho usnesení nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv. Městský soud konečně poukázal na obsah spisu, podle něhož stěžovateli byla žaloba zaslána soudem prvního stupně k vyjádření, převzal ji do vlastních rukou na adrese v Praze 8, leč nevyjádřil se k ní.
Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně nepodstatněná "zamítnuta" a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém vyjádření poukázal především na to, že stěžovatel původně (ve svém odvolání) odůvodňoval nepřevzetí soudní zásilky tvrzením, že v místě doručení v Praze 8 se zdržuje jen občas a že a je hlášen k trvalému pobytu v Praze 6, E. 10. V ústavní stížnosti však tvrdí, že v Praze 8 bydlí (a to dokonce s celou svou rodinou), ale že v době doručování byl na služební cestě. Nyní tedy uvádí zcela odlišný důvod pro nepřevzetí zásilky, než v rámci citovaného odvolání, kde se o žádné služební cestě nezmiňuje. Obvodnímu soudu se proto takový postup stěžovatele jeví zjevně účelovým. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval přípustností ústavní stížnosti. Má za to, že vzhledem k restriktivnímu výkladu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jehož se stěžovatel dovolává [tj. že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné pouze tehdy, jestliže rozhodnutí touto vadou skutečně trpí, tj. jestliže se staly skutečnosti, v důsledku kterých vada vznikla a projevila se v rozhodnutí (postupu) odvolacího soudu] nelze v souzené věci stěžovateli vytknout, že dovolání nepodal. Proto Ústavní soud z tohoto hlediska považuje ústavní stížnost za přípustnou.
Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Tyto námitky akceptovat nelze.
Z čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá - a to Ústavní soud zdůrazňuje - že realizace práva na soudní (a jinou právní) ochranu vyžaduje, aby se každý domáhal svého práva u nezávislého a nestranného soudu stanoveným postupem. Zákonem, který v souzené věci stanovený postup upravuje, je občanský soudní řád a v něm zakotvené procesní instituty. V prvé řadě je tedy třeba konstatovat, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným zůsobem u obecných soudů domáhal (čl. 90 Ústavy ČR). Tohoto práva ostatně také využil.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatel je blíže nekonkretizoval a neodůvodnil. Zřejmě tím má na mysli okolnosti náhradního doručení, o němž se blíže zmiňuje v ústavní stížnosti.
V souzené věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně doručil prostřednictvím pošty svůj (napadený) rozsudek ze dne 1. 12. 1998, č.j. 9 C 169/98-9, stěžovateli na jím (i v ústavní stížnosti) uváděnou adresu D. 210/91, Praha 8 (na níž si ostatně zásilky soudem mu zasílané přebíral), postupem podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. dne 21. 12. 1998 (Poznámka: písemnost byla uloženo dne 16. 12. 1998 a vzhledem k tomu, že třetí den lhůty, tj. den 19. 12. 1998, připadl na sobotu, považuje se za poslední den této lhůty, tedy za den doručení, až první pracovní den, tj. den 21. 12. 1998). Prvním následujícím dnem mu počala běžet lhůta pro podání odvolání, jejíž posledním dnem byl den 6. 1. 1999. Na počátek běhu této lhůty nemohla mít v žádném případě vliv skutečnost, že si stěžovatel vyzvedl citovaný prvostupňový rozsudek až dne 31. 12. 1998, neboť se tak stalo již v období samotné běžíci odvolací lhůty. Nelze rovněž souhlasit s tvrzením stěžovatele, že odvolací soud na něj nepřípustně přesunul "úřední povinnosti", pokud jde o jeho námitky (uplatněné v odvolání), že se v místě doručování zásilek zdržoval pouze občas. Ústavní soud z obsahu spisu zjistil, že v odvolání doručeném dne 11. 1. 1999 Obvodnímu soudu pro Prahu 8 stěžovatel neuvedl, že v době od 19. 10. do 31. 12. 1998 pobýval na služební cestě, sdělil pouze, že se "na adrese uvedené v žalobě, resp. rozsudku občas zdržuje, je hlášen k trvalému pobytu na adrese Praha 6, Pohraniční stráže 10 (dnes E. 10), jak uvedeno v platném občanském průkaze" a v doplnění tohoto odvolání doručeném dne 1. 4. 1999 se k otázce svého pobytu ani nevyjadřuje. To, že v době od 19. 10. do 31. 12. 1998 pobýval na služební cestě v Chebu, stěžovatel prohlásil a snažil se prokazovat až v ústavní stížnosti samé. Stěžovatelovi proto nelze přisvědčit, pokud se domnívá, že odvolací soud měl podle obsahu jeho odvolání více příležitostí zjistit, zda se zdržoval na adrese uvedené v žalobě; v této souvislosti přirozeně nelze poukazovat - jak stěžovatel uvádí - na jeho pracovní vytížení po návratu z Chebu, na nedostatek jeho právních znalostí, a na nedostatečnou informovanost stěžovatelova právního zástupce z toho plynoucí, ani na neúplný obsah odvolání, který zpracoval stěžovatelův právní zástupce.
Stěžovatel tedy - jak již bylo uvedeno - ani ve svém odvolání doručeném Obvodnímu soudu pro Prahu 8, ani v jeho doplnění učiněném na výzvu Obvodního soudu pro Prahu 8 netvrdil, že by byl v období od 19. 10 1998 do 31. 12. 1999 vyslán na služební cestu a použil tento argument až v ústavní stížnosti. Ústavní soud však již vícekráte judikoval (srov. sp. zn. I. ÚS 65/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1997, str. 434), že takové novum není relevantní. Tvrzení týkající se stěžovatelova vyslání na služební cestu ve výše uvedeném období nebylo prvostupňovému ani odvolacímu soudu v době jejich rozhodování (a doručování jejich rozhodnutí) známo, stěžovatel je o tom neinformoval a proto - byť by bylo i pravdivé - se jím obecné soudy nezabývaly. Z toho důvodu tyto skutečnosti nemohl při svém rozhodování o ústavnosti rozhodnutí obecných soudu reflektovat ani Ústavní soud.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti obou rozhodnutí obecných soudů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu