ECLI:CZ:US:2002:1.US.391.02
sp. zn. I. ÚS 391/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele Ing. N. K., zastoupeného JUDr. V. Š., advokátem, proti postupu Finančního úřadu v Roudnici nad Labem při vyřizování žádosti ze dne 25. 3. 2002 o ověření podmínek neplatnosti rozhodnutí - výzvy, ze dne 27. 11. 1998, čj. 41162/98/198970/2735, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Výzvou ze dne 27. 11. 1998, čj. 411162/98/198970/2735, vydanou podle §44 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o SpDP"), vyzval Finanční úřad v Roudnici nad Labem (dále také "správce daně") stěžovatele (v předchozím řízení daňový subjekt - poplatník), k podání dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1995, a to do 15 dnů ode dne doručení výzvy. Vzhledem k tomu, že proti výzvě nelze uplatnit řádný ani mimořádný opravný prostředek, nabyla výzva právní moci dnem doručení stěžovateli, tj. dne 30. 11. 1998.
Stěžovatel dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1995 podal dne 13. 7. 1999, pod čj. 33464. Dne 26. 7. 1999 zaslal stěžovatel, prostřednictvím společnosti pro daňové poradenství, Finančnímu úřadu v Roudnici nad Labem žádost o opravu dodatečného daňového přiznání.
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 19. 12. 2001, čj. 17148-2/110/01, nařídilo podle §55b odst. 3, 4 zákona o SpDP přezkoumání vyměření daně ze dne 2. 8. 1999 ve výši 1 125 622,-- Kč, na základě dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1995, podaného stěžovatelem Finančnímu úřadu v Roudnici nad Labem dne 13. 7. 1999, pod čj. 33464 (viz shora). Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 27. 12. 2001 a jeho daňovému poradci dne 21. 12. 2001.
Na základě uvedeného rozhodnutí provedl Finanční úřad v Roudnici nad Labem přezkumné řízení podle §55b odst. 6 zákona o SpDP. Rozhodnutím ze dne 20. 2. 2002, čj. 10383/02/198970/2735, vydaným v souladu s §46 odst. 7 zákona o SpDP, doměřil stěžovateli daň ve výši 896 765,-- Kč. Uvedené rozhodnutí bylo doručeno stěžovateli a jeho daňovému poradci dne 27. 2. 2002.
Následně dne 25. 3. 2002 požádal stěžovatel, zastoupený daňovým poradcem, Finanční úřad v Roudnici nad Labem o ověření neplatnosti rozhodnutí - výzvy k podání dodatečného daňového přiznání čj. 41162/98/198970/2735, ze dne 27. 11. 1998. V žádosti namítal absenci základních náležitostí rozhodnutí stanovených v §32 odst. 2 zákona o SpDP, především chybějící otisk úředního razítka správce daně a neuvedení právních předpisů, podle nichž správce daně rozhodoval. Poznamenal, že správce daně nemohl ve výroku výzvy konstatovat, že zákonná lhůta pro podaní dodatečného přiznání již uplynula, neboť pro takové konstatování neexistoval zákonný podklad, neboť v rozhodnutí nebylo uvedeno, podle jakého právního předpisu mohl správce daně dojít k závěru, že zákonná lhůta pro podání dodatečného přiznání již uplynula. Na závěr uvedl, že podle §32 odst. 7 zákona o SpDP (mylně uvedeno §32 odst. 6 zákona o SpDP) je následkem absence základních náležitostí rozhodnutí, vydaného v daňovém řízení, jeho absolutní neplatnost, kterou je správce daně povinen ověřit.
Finanční úřad v Roudnici nad Labem na tuto žádost stěžovatele reagoval sdělením čj. 25775/02/198970/2735, ze dne 29. 4. 2002, podle kterého nejsou splněny podmínky pro ověření neplatnosti rozhodnutí podle §32 odst. 7 zákona o SpDP.
V mezidobí, dne 11. 4. 2002, podal stěžovatel prostřednictvím daňového poradce odvolání proti rozhodnutí správce daně o výsledku přezkoumání rozhodnutí čj. 10383/02/198970/2735, ze dne 20. 2. 2002.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 6. 2002, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem přikázal Finančnímu úřadu v Roudnici nad Labem, aby zahájil řízení o osvědčení splnění podmínek neplatnosti výzvy (čj. 41162/98/198970/2735, ze dne 27. 11. 1998) k podání dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1995.
Stěžovatel výzvu považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci. Výzva postrádá některé základní náležitosti předepsané §32 odst. 2 zákona o SpDP a bylo jí porušeno jeho právo domáhat se svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Finanční úřad v Roudnici nad Labem podle stěžovatele nesplnil svoji zákonnou povinnost ověřit splnění podmínek neplatnosti svých rozhodnutí, ač k tomu byl stěžovatelem vyzván a ač mu tuto povinnost ukládá §32 odst. 7 zákona o SpDP. Správce daně postupoval též v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť neuplatnil státní moc způsobem, který stanoví zákon a postupoval v rozporu s ust. §2 odst. 1 zákona o SpDP. Nejednal tedy v souladu se zákonnými předpisy a zkrátil stěžovatele na jeho ústavně zaručených základních právech a svobodách. Současně stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 31/99.
V dalším zopakoval skutečnosti, které již uvedl v žádosti o ověření neplatnosti rozhodnutí ze dne 25. 3. 2002 a v odvolání ze dne 11. 4. 2002. Vyjádřil své přesvědčení, že podle §32 odst. 7 zákona o SpDP (opět mylně uvedeno §32 odst. 6 SpDP) je, v důsledku absence jeho základních náležitostí, rozhodnutí vydané v daňovém řízení absolutně neplatné a tuto neplatnost je správce daně povinen ověřit.
Než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen zkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, může se jím Ústavní soud zabývat také věcně. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Finančního úřadu v Roudnici nad Labem jako účastníka řízení a prostudoval část daňového spisu stěžovatele, vedeného Finančním úřadem v Roudnici nad Labem. Po přezkoumání formálních náležitostí a předpokladů a prostudování části daňového spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh ústavní stížnosti nesplňuje základní předpoklady stanovené zákonem, neboť je podána ve věci, která není dosud pravomocně skončena, jedná se tedy o nepřípustný návrh.
Podle §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
I když proti napadené výzvě Finančního úřadu v Roudnici nad Labem nebyl přípustný řádný opravný prostředek, z citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu vyplývá zásada, že ústavní soudnictví je budováno na přezkumu věcí pravomocně skončených. Ústavní soud se důsledně řídí principem subsidiarity, který vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy orgánů veřejné správy, jeho úkolem je ochrana ústavnosti a rozhoduje pouze o takových pravomocných rozhodnutích nebo jiných zásazích orgánů veřejné moci, které jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv a svobod. Nepravomocně skončenou věc může Ústavní soud přezkoumávat jen tehdy, jestliže by zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod nebylo možno odstranit jinak než rozhodnutím Ústavního soudu. O takový případ se však v konkrétní věci nejedná.
Výzva k podání dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1995, vydaná podle §44 zákona o SpDP, nebyla sama o sobě způsobilá zasáhnout do sféry stěžovatelových ústavních práv a svobod. Jak bylo zjištěno z daňového spisu stěžovatele a z vyjádření Finančního úřadu v Roudnici nad Labem, stěžovatel na základě uvedené výzvy konal a dodatečné daňové přiznání za rok 1995 podal. Teprve v odvolání proti rozhodnutí správce daně o výsledku přezkoumání rozhodnutí čj. 10383/02/198970/2735, ze dne 20. 2. 2002, začal zpochybňovat platnost zmíněné výzvy. V současné době tedy probíhá odvolací řízení ve věci dodatečného daňového přiznání stěžovatele k dani z příjmu fyzických osob za rok 1995, v jehož rámci stěžovatel nicotnost zmíněné výzvy ze dne 27. 11. 1998 namítá. Po vydání rozhodnutí o odvolání bude mít stěžovatel k dispozici procesní instituty, zakotvené v ustanoveních o správním soudnictví v části páté občanského soudního řádu, a teprve po jejich vyčerpání bude mít možnost obrátit se případně na Ústavní soud.
Současně Ústavní soud konstatuje, že již ve své předchozí judikatuře vyjádřil za ústavně konformní názor Krajského soudu v Hradci Králové (rozhodnutí ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 30 Ca 177/97 - FaU. 98, 12 : 776), podle kterého, neshledá-li správní orgán splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá povinnost vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může toliko účastníka vyrozumět přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti. V tomto případě Finanční úřad v Roudnici nad Labem postupoval ohledně aplikace §32 odst. 7 zákona o SpDP v souladu s ustálenou judikaturou a svým postupem neporušil ústavně zaručená základní práva a svobody uvedená v čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že každý je povinen hledět si uplatnění svých práv ve své věci, pokud tak neučiní, oslabuje své právo a tato skutečnost mu je k tíži.
Na základě výše uvedených skutečností soudce zpravodaj návrh ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2002
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu