ECLI:CZ:US:2002:1.US.392.02
sp. zn. I. ÚS 392/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. S., Ing. O. B., a Ing. arch. K. P., všech zastoupených advokátem JUDr. R. B. proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 10 C 94/2000, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 21 Co 356/2001, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 270/2002, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně shora označeným usnesením zamítl návrh na povolení obnovy řízení, podaný stěžovateli proti žalovaným - městu Libáň a České republice - Ministerstvu financí ČR.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením citované usnesení okresního soudu potvrdil.
Nejvyšší soud ČR v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatelů proti zmíněnému usnesení krajského soudu pro nepřípustnost odmítl.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že v daném případě stěžovatelé nenamítali a ani dovolací soud sám nezjistil vady řízení a rozhodnutí, jež by je činilo zmatečným. Odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně - takže nešlo o rozhodnutí měnící, jež by založilo přípustnost dovolání - a Nejvyšší soud neshledal ani použitelnost ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., jelikož se nejednalo o rozhodnutí ve věci samé, takže nemohlo jít ani o otázku zásadního právního významu; mimo to návrh na připuštění dovolání (předpokládaný ustanovením §230 odst. 2 o.s.ř.) ani nebyl podán.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především rekapitulují průběh řízení před obecnými soudy (vedeného u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 141/94) ve věci dříve podaného restitučního návrhu dle zákona č. 87/1991 Sb., kdy došlo k zastavení řízení z důvodu nesprávného označení účastníků řízení. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými usneseními porušily obecné soudy jejich základní práva, zakotvená v čl. 4, v čl. 90 a v čl. 96 Ústavy ČR a v čl. 36, v čl. 37 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Pochybení obecných soudů spatřují především v tom, že tyto soudy nerespektovaly postavení stěžovatelky ing. O. B. (nemajetné a invalidní důchodkyně), která nedokázala příslušná práva uplatnit formálně zcela správně, a odepřely jí tím právní pomoc. Oprávněná osoba nebyla prý řádně poučena, za celých 8 let neproběhla žádná jednání o vlastní restituci a nebyla reflektována mimořádnost restitučních nároků.
Proto stěžovatelé navrhli, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě konstatuje, že stěžovatelé podali ústavní stížnost až poté, co rozhodl Nejvyšší soud o jejich dovolání. Stěžovatelé tedy zjevně považovali dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jak však Ústavní soud opakovaně judikoval, dovolání je možno považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Pokud dovolání přípustné není, plyne lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V daném případě Ústavní soud navíc podotýká, že tohoto právního názoru si stěžovatelé museli být vědomi, neboť již v usnesení sp. zn. II. ÚS 105/2000 ze dne 3. 5. 2000 Ústavní soud ve věci stěžovatelů konstatoval, že "protože dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, připouští je o.s.ř. jen ve výslovně uvedených případech. V případě zastavení řízení nebo jeho odmítnutí ze strany dovolacího soudu, se nestává takové usnesení Nejvyššího soudu ČR posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje a bylo proto nutné v uvedené lhůtě podat stížnost proti rozsudku odvolacího soudu, jinak dojde ke ztrátě lhůty, kterou Ústavní soud je vázán a kdy nemůže o věci jednat".
V souzené věci proto stěžovatelé pochybili v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodali též ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo (přinejmenším) vůbec zřejmé, že se Nejvyšší soud bude dovoláním zabývat meritorně. V době podání dovolání tedy nebylo zjevné, zda se skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatelů jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud shledal přípustným. Protože však Nejvyšší soud přípustnost dovolání v této věci neshledal, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2001. Doručením tohoto usnesení jejich právnímu zástupci dne 3. 8. 2001 (č.l. 72) začala stěžovatelům běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože však stěžovatelé podali ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 27. 6. 2002, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti nedodrželi.
Ústavní soud proto konstatuje, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovaným usnesením Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a z toho důvodu musela být odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se tedy dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé napadli uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru vycházel především ze skutečnosti, že "usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání" (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Proto také předmětem ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu může být toliko denegatio iustitiae a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 47).
V daném případě však stěžovatelé nijak nezdůvodňují, v čem spatřují protiústavnost napadeného usnesení dovolacího soudu a Ústavní soud navíc konstatuje, že podstata uplatněných námitek se ve skutečnosti netýká řízení o návrhu na obnovu řízení, nýbrž předchozího restitučního řízení, které však přorozeně nemůže být předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti a nebylo ani předmětem řízení o podaném dovolání.
Protože Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31) a jelikož v daném případě Ústavní soud respektuje skutečnost, že otázku úvahy Nejvyššího soudu ohledně toho, zda dovolání je přípustné či nikoliv zásadně nepřezkoumává, shledal tuto část ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu