ECLI:CZ:US:2002:1.US.394.2000
sp. zn. I. ÚS 394/2000
Usnesení
I. ÚS 394/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, v proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 4 To 180/99, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 2 T 21/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 26. 6. 2000 se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 4 To 180/99, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 2 T 21/98. Citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Brně byli stěžovatel a další obžalovaní, M. S. a D. Š., uznáni vinnými spácháním trestného činu podvodu podle ust. §250 odst. 1, 4 trestního zákona a odsouzeni k trestu odnětí svobody na 6 let. Vrchní soud v Olomouci odvolání obžalovaných zamítl. Skutek, kterým se dopustili uvedeného trestného činu je popsán tak, že po vzájemné dohodě s dalším neustanoveným mužem jako zaměstnanci pobočky F., a. s., poté, co si vytipovali účet společnosti R., s. r. o., předával z tohoto účtu D. Š. sjetiny a analytické informace stěžovateli, který dal pokyn M. S., aby dohlížel na průběh neoprávněného výběru peněz. Tento informoval pokladní M. L. o tom, že je hlášen výběr částky 5, 6 mil. Kč z uvedeného účtu. Dne 10. 7. 1996 se dostavil do pobočky banky ve Zlíně neznámý muž, jehož očekával M. S. (kterému ten den ještě nezačala pracovní doba), a utvrdil pracovníka hlavní pokladny P. K. a pokladní M. L., že zfalšovaný výběrní lístek je v pořádku, načež pokladní vyplatila z účtu společnosti R., s. r. o. tomuto neustanovenému muži částku 5, 6 mil. Kč, čímž byla F., a. s., způsobena škoda v uvedené výši.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že skutek nebyl vymezen tak, aby bylo zřejmé, čeho se konkrétně dopustil on a čeho ostatní obžalovaní. Přesvědčení soudu o vině se projevilo ke všem třem jako ke skupině, přičemž prý nebylo zvažováno, nakolik určité důkazy svědčí vůči každému z obžalovaných. Stěžovatel dále zpochybnil výpovědi svědků, zejména P. K., jehož výpověď označil za nekonkrétní, a JUDr. I. M. a JUDr. J. Č., kterým bylo sděleno obvinění pro trestné činy vydírání a omezování osobní svobody, jelikož prý dne 5. 9. 1996 pod výhružkou podání trestního oznámení nutili v zasedací místnosti budovy F., a. s., ve Zlíně M. S. a D. Š. k podepsání dohody o rozvázání pracovního poměru a přiznání k trestnému činu. I když bylo v dané věci trestní stíhání později zastaveno, je podle stěžovatele zjevné, že oba spoluobvinění byli před sdělením obvinění "zpracováváni". Oba jmenovaní svědci prý působili v bance jako vnitřní bezpečnostní služba a dříve měli být ve služebním poměru u Federálního ministerstva vnitra a podle neprokázaných tvrzení "dokonce u StB". Podle názoru stěžovatele zmíněný nátlak poznamenal výpověď obviněného M. S. před soudcem Městského soudu v Brně, který rozhodoval o jeho vzetí do vazby. Soudy tento důkaz akceptovaly a později výpověď těchto svědků přijaly jako jeden ze stěžejních důkazů. Naproti tomu nepřijaly návrh na provedení důkazu, který mohl podle stěžovatele svědčit v jeho prospěch.
Důkazem proti němu měl totiž mimo jiné být "záznam náhledů", což je počítačová evidence přístupů k informacím o určitém kontu. Počet těchto přístupů z počítačů obžalovaných byl pro krajský soud zásadním důkazem přesto, že prý existovaly důkazy o chybovosti této počítačové evidence. Soud však odmítl provedení důkazu znalcem z oboru počítačové techniky o tom, zda jsou takové chyby možné. Podle názoru stěžovatele lze takto získanou informaci s nadsázkou přirovnat k "pozitivní reakci psa na pachovou stopu"- je zřejmé, že zvíře reaguje, nelze ale bezpečně říci proč, a proto může jít pouze o indicii, stejně jako v případě jakéhokoli počítačového záznamu. Víra v neomylnost počítače, pokud není dána možnost tuto víru zpochybnit, je podle stěžovatele porušením spravedlivého procesu. Další vadou podle stěžovatele bylo, že soud prvního stupně prý respektoval pokyny odvolacího soudu k hodnocení důkazů, aniž by zohlednil to, že takovými pokyny odvolací soud překročil meze zásad odvolacího řízení.
Pro úplné popsání zkoumaného případu nutno dále uvést, že prvním rozhodnutím ve věci byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1998, kterým byli všichni tři obžalovaní zproštěni obžaloby. Soud zejména uvedl, že ač existuje velmi silné podezření, že se dopustili jednání, které je jim kladeno za vinu, není možno na základě provedených důkazů stanovit, kdo a jakým způsobem se podílel na spáchání trestného činu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. 4 To 6/99, tento rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil, přičemž soudu prvního stupně především vytkl, že výpověď svědka M. byla pouze přečtena, ač pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky a že celkové hodnocení důkazů netvoří provázaný celek, když důkazy nebyly hodnoceny ve svém souhrnu. Dalším rozsudkem poté Krajský soud v Brně uznal obžalované vinnými ze spáchání trestného činu podvodu a odsoudil je k trestu odnětí svobody na šest let (rozsudek ze dne 23. 4. 1999). Po odvolání obžalovaných Vrchní soud v Olomouci tento rozsudek opět zrušil (usnesení ze dne 12. 10. 1999, sp. zn. 4 To 81/99) a uložil soudu prvního stupně zejména se vypořádat se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a pečlivě vyhodnotit, nejen jednotlivě, ale i v souhrnu s ostatními důkazy výpověď obžalovaného S. ze dne 6. 9. 1996, a výpověď svědkyně L. Po citovaném usnesení Vrchního soudu již následovala rozhodnutí, napadená ústavní stížností, kterými byl stěžovatel spolu s oběma dalšími obžalovanými s konečnou platností uznán vinným trestným činem podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl Vrchní soud v Olomouci, že podle jeho přesvědčení k porušení zaručených základních práv stěžovatele nedošlo. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, z jakých důkazů soudy při svém rozhodování vycházely a k jakým procesním a právním závěrům na základě nich dospěly. Námitku, že se nepodařilo zjistit přímého pachatele trestného činu, považuje soud s ohledem na ust. §9 odst. 2 trestního zákona za irelevantní, neboť podíl spoluobžalovaných a tedy i stěžovatele byl zjištěn v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci. Na základě provedených důkazů byl v rozhodnutí nalézacího soudu zjištěn a popsán skutek tak, že z něj vyplýval podíl jednotlivých obžalovaných na spáchané trestné činnosti. Co se týče hodnocení důkazů Vrchní soud zdůraznil, že při svém rozhodování ani nalézací ani odvolací soud nevycházely pouze ze svědeckých výpovědí JUDr. M. a JUDr. Č., ale také z dalších výpovědí a důkazů, které s výpověďmi jmenovaných byly v souladu. V ostatním Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření rovněž odkázal na podrobné odůvodnění svého rozsudku, přičemž pouze doplnil, že v průběhu hlavního líčení byly prováděny veškeré možné důkazy, svědčící ve prospěch i v neprospěch obžalovaných, a pokud některé provedeny nebyly, bylo popsáno, z jakého důvodu.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, jim předcházejícím řízením, a s obsahem spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 21/98, dospěl k závěru, že v daném případě obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily žádná ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud zde odkazuje na svou obecně přístupnou judikaturu, ve které již mnohokrát zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů ani soudem těmto soudům nadřízeným. Ústavní soud nezjistil výrazný rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, jehož zjištění by s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu ingerenci Ústavního soudu umožnilo. Pokud postup obecných soudů nevybočil z rámce principů spravedlivého procesu, jsou to právě tyto soudy, které s nejlepší znalostí všech okolností jedinečného případu jsou jediné oprávněny vynést konečné rozhodnutí.
V posuzované věci nepochybně řada zjištění svědčila v neprospěch stěžovatele a obecné soudy za dodržení kautel, plynoucích ze zásady volného hodnocení důkazů, dospěly k závěru o vině a trestu. Ústavní soud neshledal, že by namítaná možnost tvrzeného nátlaku na spoluobviněné před zahájením trestního stíhání mohla mít vzhledem ke zkoumanému případu a všem provedeným důkazům zásadní vliv na napadená rozhodnutí. Ústavní soud dále nesdílí stěžovatelův názor, že by skutek v napadeném rozhodnutí nebyl dostatečně vymezen, aby bylo zřejmé, čeho se konkrétně dopustil, a konstatuje, že stěžovatelův návrh na doplnění dokazování znalcem z oboru počítačové techniky by i v případě jeho provedení s vysokou pravděpodobností nemohl na závěrech soudu o vině i o trestu nic podstatného změnit. Krajský soud v Brně v obsáhlém odůvodnění svého rozsudku ostatně mj. uvedl, proč s přihlédnutím k již provedeným důkazům tento návrh zamítl. Právo navrhovat doplnění dokazování nelze vykládat tak, že dovoluje předvolat a vyslýchat kterékoli osoby jako svědky, a že soud musí provést každý důkaz, který stěžovatel subjektivně považuje za nutný. Vrchní soud v Olomouci mj. právě za účelem doplnění dokazování rozhodnutí soudu prvního stupně opakovaně zrušil, aby byl v nezbytném rozsahu řádně zjištěn skutkový stav věci. Rovněž nutno odmítnout stěžovatelův názor, že by odvolací soud přikazoval soudu prvního stupně, jak má důkazy hodnotit. Tento soud byl Vrchním soudem pouze upozorněn, že chybí hodnocení důkazů v jejich souhrnu, požadované ust. §2 odst. 6 trestního řádu, k čemuž je odvolací soud oprávněn (resp. povinen).
Jelikož ve zkoumaném případě nezjistil Ústavní soud porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu