ECLI:CZ:US:2002:1.US.399.2000
sp. zn. I. ÚS 399/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti K. B., Š. G., a PhDr. J. G., všech zastoupených advokátem JUDr. J. J. proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 9. 1998, sp. zn. 18 C 177/97, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 9 Co 891/98, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud ve Frýdku-Místku ve věci stěžovatelů (navrhovatelé) proti odpůrcům M. K. a N. K. (I.) zamítl návrh, aby odpůrci byli povinni trpět právo užívání drenážního potrubí na blíže specifikovaném pozemku a zdržet se všeho, co by bránilo v užívání tohoto práva a (II.) zamítl návrh, aby odpůrci byli povinni provést řádné napojení těchto drenážních trubek.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem částečně připustil změnu návrhu a jeho zpětvzetí a o tomto změněném návrhu rozhodl tak, že zamítl návrh, aby odpůrcům byla uložena povinnost trpět právo navrhovatelů k odvádění povrchových a podpovrchových vod z blíže specifikovaných nemovitostí stěžovatelů po parcele odpůrců.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají a blíže zdůvodňují, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy čl. 11 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Zároveň uvádějí, že současně s ústavní stížností podali "z opatrnosti" i dovolání, nicméně že se domnívají, že toto dovolání "s velkou pravděpodobností není přípustné" a že tedy před podáním ústavní stížnosti vyčerpali všechny procesní prostředky na ochranu svých práv.
Namítanou protiústavnost citovaných rozsudků spatřují stěžovatelé především v tom, že obecné soudy chybně nepovažovaly za určující právní titul pro vznik předmětného věcného břemene ústní smlouvu právních předchůdců účastníků řízení a že vyžadovaly existenci smlouvy písemné, byť prý tato forma nevyplývá z žádného právního předpisu. Stěžovatelé dále tvrdí, že obecné soudy měly jejich návrh posoudit nejen podle ustanovení o vydržení a o věcném břemenu, nýbrž se prý měly zabývat rovněž tím, zda tvrzené právo nelze podřadit i pod jiná ustanovení občanského zákoníku, a měly se vypořádat i s právní úpravou, obsaženou v tzv. vodním zákoně.
Obecné soudy proto údajně napadenými rozsudky neposkytly stěžovatelům ochranu proti zneužití vlastnictví, jestliže "výkon vlastnického práva odpůrci způsobuje újmu nejen stěžovatelům, ale i životnímu prostředí". Proto stěžovatelé navrhli, aby byly napadené rozsudky zrušeny.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 721/2002, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl. Shledal sice jeho přípustnost, avšak dospěl k blíže vyargumentovanému závěru, že není důvodné.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. K tomu, aby byl tento procesní prostředek způsobilý k projednání a rozhodnutí Ústavním soudem, je však nutné, aby splňoval všechny zákonem stanovené procesní i materiální náležitosti a podmínky.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle odst. 4 stejného ustanovení musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Z citovaných ustanovení (dále např. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) je zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti - představující subsidiární prostředek k ochraně základních práv - je nutné vyčerpat všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práv, které právní řád České republiky připouští. Zároveň však platí, že Ústavní soud je vázán podaným návrhem (tzn. petitem, nikoliv jeho odůvodněním) a nemůže jej překračovat, jelikož je v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a proti kterému tedy bude ústavní stížnost brojit. Pokud však stěžovatel nenapadne rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně jeho práva, nýbrž toliko rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto koncipovaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil a podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by i přesto nadále nedotčeno nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku, což by zjevně vyvolalo stav značné právní nejistoty (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 331).
Ani v souzené věci se proto Ústavní soud nemůže meritorně zabývat podanou ústavní stížností, jelikož v ní stěžovatelé nenapadli rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým byl v daném případě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů, a brojí pouze proti předcházejícím rozsudkům okresního a krajského soudu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu totiž dovolání představuje poslední procesní prostředek k ochraně práv stěžovatelů ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tehdy, jestliže je přípustné. V souzené věci sice stěžovatelé postupovali správně, jestliže z důvodu procesní jistoty podali současně s dovoláním i ústavní stížnost, neboť se domnívali, že dovolání zřejmě není přípustné. Protože však Nejvyšší soud ČR toto dovolání shledal přípustným, je zjevné, že představovalo poslední prostředek k ochraně jejich práv a že teprve po jeho vyčerpání (tedy po rozhodnutí dovolacího soudu) mohla být podána ústavní stížnost - směřující i proti němu - způsobilá k meritornímu projednání a rozhodnutí. Protože tak však stěžovatelé dosud neučinili, musel Ústavní soud nutně dospět k závěru, že ústavní stížnost, brojící toliko proti rozsudkům okresního a krajského soudu, je nepřípustná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj