ECLI:CZ:US:2002:1.US.411.01
sp. zn. I. ÚS 411/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J. P. a I. P., zastoupených advokátem Mgr. V. K., proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 53 Cm 162/96, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 5 Cmo 512/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze shora označeným rozsudkem ve věci žalobce K., a.s., proti žalovaným 1) K., s.r.o., 2-3) stěžovatelům, 4) Z. V., 5) J. V. a 6) S. A. o zaplacení částky 13.880.049,06 Kč rozhodl, že řízení vůči žalované J. V. se zastavuje a že ostatní žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 13.880.049,06 Kč a na náhradu soudního poplatku částku 555.204 Kč, přičemž povinnost vůči žalovaným 2, 3, 4 a 6 lze uspokojit jen ze zástavy blíže specifikovaných nemovitostí. Plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost plnit ostatních žalovaných.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že žalobce uzavřel s žalovaným 1) (tzn. s K., s.r.o.) dne 9. 4. 1992 smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 10 mil. Kč dle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku. K zajištění závazku žalovaného 1) uzavřel žalobce s ostatními žalovanými tři zástavní smlouvy k nemovitostem dle ustanovení §151a a násl. občanského zákoníku. Žalovaný 1) prý nesplnil svoji povinnost splatit úvěr v dohodnutém termínu splatnosti a proto mu žalobce vyčíslil příslušné úroky.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze vůči žalovaným 2), 3) a 6) potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku vrchní soud především poukázal na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR (poznámka: obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2693/99, kterým Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 5 Cmo 408/98, z podnětu dovolání podaného žalobcem), podle něhož se nárok věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, který vznikl před účinností zákona č. 165/1998 Sb., řídí i v době po 1. 9. 1998 ustanovením §151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 8. 1998. Proto může být v řízení před soudem právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy podle §151f odst. 1 občanského zákoníku vyjádřeno, pro případ nesplacení zástavním právem zajištěné pohledávky, jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s příslušenstvím s tím, že uspokojení této pohledávky se zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Odvolací soud označil provedené důkazní řízení před soudem I. stupně za úplné.
K námitkám, jež uplatnili stěžovatelé v odvolání, vrchní soud konstatoval, že z příslušné zástavní smlouvy je zřejmé, že účastníkem je K., a.s.; nemůže být na újmu, když ke svému obchodnímu jménu připojí bližší údaj o provozovně (v daném případě o pobočce v Kladně), jíž se právní úkon týká. Proto také není důvodná námitka nulitnosti zaregistrování zástavního práva státním notářstvím pro nesprávné označení účastníků. K tvrzení, že zástavní smlouva byla uzavřena dříve než smlouva úvěrová, vrchní soud uvedl, že jak dřívější právní úprava, tak i stávající právní úprava umožňovala zajistit zástavním právem rovněž pohledávky vzniklé v budoucnu (§299 odst. 1 obchodního zákoníku, §155 odst. 1, 2 občanského zákoníku). Tato možnost prý byla v bankovní praxi často používána, když byl poskytnut úvěr až v okamžiku jeho zajištění, což se stalo i v souzené věci.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízení před soudem I. stupně i v řízení odvolacím navrhli provést množství důkazů, zejména o tom, že osoba podepsaná na smlouvě nebyla oprávněna za žalobce jednat, a rovněž zpochybňovali skutečnost, že podpis na smlouvě skutečně patří osobě, která měla být pod smlouvou podepsaná. Dále prý soudu navrhovali, aby zkoumal procesní způsobilost žalobce. Obecné soudy se prý však těmito námitkami a navrženými důkazy nezabývaly a jejich neprovedení nezdůvodnily. Dále prý stěžovatelům byla odňata možnost účastnit se jednání před soudem, jelikož se z jednání nařízeného na 30. 10. 1997 omluvil jejich právní zástupce i stěžovatelé sami, leč soud přesto ve věci jednal a rozhodl.
Stěžovatelé se domnívají, že obecné soudy napadenými rozsudky porušily čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto navrhli, aby byly napadené rozsudky zrušeny a aby byla (ve smyslu ustanovení §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), odložena jejich vykonatelnost.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv ochrana dodržování předpisů jednoduchého práva (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud i při posuzování souzené věci. Podstata ústavní stížnosti totiž spočívá v tvrzení stěžovatelů, že (1.) v řízení před obecnými soudy navrhli provedení některých důkazů, což však obecné soudy bezdůvodně neučinily a že (2.) krajský soud jednal a rozhodl dne 30. 10. 1997 bez jejich přítomnosti a bez přítomnosti jejich právního zástupce.
K těmto námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud - po podrobném prostudování předmětného soudního spisu - následující.
(1.) Stěžovatelé především namítají, že obecné soudy neprovedly všechny jimi navržené důkazy. K této námitce Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51).
V souzené věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé v odvolání podaném proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze a datovaném ke dni 3. 12. 1997 (č.l. 49) skutečně zpochybnili osobu žalobce, jestliže namítali, že předmětná úvěrová smlouva i zástavní smlouva byla uzavřena K., a.s. Původní žalobu prý však "podala" K., a.s., a zastupoval ji J. K., ředitel divizní pobočky. Rozšíření žaloby "podala" K., a.s., zastoupená Mgr. H. V., právníkem oblastní pobočky a je opatřeno razítkem pobočky Praha 7. Z toho stěžovatelé dovozovali, že se jednalo o několik subjektů nebo o subjekt jediný, avšak vždy jinak označovaný, což je prý vážná procesní vada, která měla být odstraněna. Jak však již vyplývá z výše uvedené rekapitulační části tohoto usnesení, Vrchní soud v Praze se s touto námitkou stěžovatelů dostatečně vypořádal, neboť především uvedl, že z příslušné zástavní smlouvy je zřejmé, že účastníkem je K., a.s., a nemůže být na jeho újmu, když ke svému obchodnímu jménu připojí bližší údaj o provozovně (v daném případě o pobočce v Kladně), jíž se právní úkon týká. Pokud banka ještě navíc ke svému označení na smlouvě připojila i jméno oprávněného pracovníka, který za ni jednal, není možno takovýto postup označit za zákonu odporující, případně navozující nutnost dalšího dokazování v tomto směru.
Ústavní soud, vědom si svého ústavně právního vymezení a funkce, v daném případě shledal, že se vrchní soud s uplatněnou námitkou stěžovatelů dostatečně a přesvědčivě vypořádal. Aplikací jednoduchého práva v daném případě zjevně nedošlo k porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny ani jiného ústavního principu a v tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dále shledal, že stěžovatelé při ústním jednání před odvolacím soudem dne 29. 3. 1999 (č.l. 83) a v písemném doplnění odvolání ze dne 29. 3. 1999 (č.l. 85 a násl.) navrhli, aby - v případě, že odvolací soud nebude akceptovat námitku týkající se neúčinnosti smlouvy, resp. neplatnosti registračního řízení - bylo dokazování k otázce podpisu zástavní smlouvy doplněno, a to z hlediska, zda ji podepsala osoba k tomu oprávněná. Toto doplnění dokazování označil Vrchní soud v Praze v odůvodnění původního rozsudku ze dne 29. 3. 1999, č.j. 53 Cm 162-96, za nadbytečné a blíže se s ním nevypořádal. Ústavní soud nicméně vycházel ze skutečnosti, že citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil v dovolacím řízení rozsudkem ze dne 7. 3. 2000, č.j. 31 Cdo 2693/99-119-121, Nejvyšší soud ČR a že při dalším jednání před odvolacím soudem, konaném dne 2. 4. 2001, zástupci účastníků výslovně uvedli, že "nad důkazy" provedené soudem I. stupně nemají návrhy na doplnění dokazování (č.l. 141). Za těchto okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že v souzené věci nedošlo k situaci, kterou by bylo možno označit za případ "opomenutého důkazu" ve smyslu jeho ustálené judikatury, který by mohl zakládat protiústavnost napadeného rozhodnutí vrchního soudu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ve své činnosti respektuje zásadu, podle níž intenzita jeho zásahu by měla korespondovat intenzitě namítané protiústavnosti. Rovněž tato námitka obsažená v ústavní stížnosti je tedy zjevně neopodstatněná.
(2.) Druhá uplatněná námitka stěžovatelů brojí proti tomu, že krajský soud dne 30. 10. 1997 jednal a rozhodoval bez jejich přítomnosti; v tom stěžovatelé spatřují porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud z obsahu předmětného soudního spisu zjistil, že dne 30. 10. 1997 skutečně Krajský obchodní soud v Praze jednal a rozhodl bez přítomnosti stěžovatelů a jejich právního zástupce (č.l. 36). Zároveň však shledal, že při jednání před odvolacím soudem dne 29. 3. 1999 již oba stěžovatelé a jejich obecný zmocněnec JUDr. J. K. byli osobně přítomni (č.l. 83). Stejně tak byli všichni jmenovaní přítomni jednání před odvolacím soudem dne 2. 4. 2001 (č.l. 139), tedy poté, co byl jeho rozsudek zrušen v důsledku výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, který rozhodoval o podaném dovolání. Ústavní soud dále vycházel ze skutečnosti, že z jednání před Krajským obchodním soudem konaném dne 30. 10. 1997 se stěžovatelé omluvili "z důvodu nemoci právního zástupce" formou telegramu, který byl doručen soudu uvedeného dne ve 13.45 hod. (č.l. 34), přičemž jednání bylo zahájeno ve 14.00 hod. Tento telegram byl navíc podepsán J. K., jehož plná moc k zastupování stěžovatelů ze dne 2. 6. 1997 byla doručena krajskému soudu až dne 5. 11. 1997 (č.l. 38, 40), tedy po uvedeném ústním jednání.
Za této situace, kdy stěžovatelé i jejich právní zástupce byli osobně přítomni opakovanému jednání před odvolacím soudem a s přihlédnutím ke způsobu jejich omluvy z jednání před Krajským obchodním soudem v Praze dne 30. 10. 1997, dospěl Ústavní soud k závěru, že popsaným postupem krajského soudu a vrchního soudu (který tento postup krajského soudu akceptoval) k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, zaručujícího přítomnost účastníků řízení při jednání, nedošlo. Rovněž tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná. Ústavní soud totiž - i v této souvislosti - zdůrazňuje, že jím prováděné hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů nelze chápat jako izolované posuzování jednotlivých fází soudního řízení, nýbrž jako hodnocení ústavnosti a spravedlnosti procesu jako celku. Proto ani v tomto směru soud neshledal ze strany obecných soudů protiústavní pochybení.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu