Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.07.2002, sp. zn. I. ÚS 411/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 88/27 SbNU 43 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.411.2000

sp. zn. I. ÚS 411/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 33 Ca 193/99, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 33 Ca 193/99, se zrušuje. Odůvodnění: I. Katastrální úřad Brno - město rozhodl dne 11. 3. 1999 pod č.j. 910 V11-5248/98 podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 96/1996 Sb., v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 14. 7. 1998 uzavřené mezi L. F. zastoupeným P. P. jako prodávajícím a stěžovatelem J. G. jako kupujícím tak, že se návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítá. V odůvodnění tohoto rozhodnutí katastrální úřad zejména uvedl, že L. F. je vlastníkem domu č.p. 2904 a pozemku p.č. 805 v k.ú. Ž. (dále jen "předmětných nemovitostí"). Předmětné nemovitosti byly na základě smlouvy o zastavení nemovitosti ze dne 23. 2. 1996 zastaveny ve prospěch P. P., kterému vlastník předmětných nemovitostí v této smlouvě rovněž udělil plnou moc k jejich prodeji za přiměřenou cenu třetí osobě či osobám v případě, že zástavou zajištěná pohledávka nebude včas "splněna". V zástavní smlouvě se dále uvádí, že P. P. je jako zástavní věřitel oprávněn v souladu s §299 obchodního zákoníku zástavu prodat přímým prodejem, veřejnou dražbou nebo jiným vhodným způsobem, jestliže na tento zamýšlený výkon zástavního práva předem upozorní zástavce a dlužníka. Katastrální úřad v odůvodnění svého rozhodnutí dále konstatoval, že při posuzování přiměřenosti ceny je třeba vycházet z toho, že ve smyslu §1 odst. 2 obchod. zák. a §3 odst. 1 obč. zák. nesmí výkon práv a povinností bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Je sice nepochybné, že zástavní věřitel má právní důvod domáhat se uspokojení ze zástavy, není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, avšak jeho zástavní právo je věcným právem k cizí věci, která je stále ve vlastnictví zástavce (L. F.) a jeho obsahem tedy není nabytí vlastnictví k zástavě v okamžiku, kdy nebyla řádně a včas pohledávka uspokojena. Výkonem zástavního práva lze zasáhnout do vlastnického práva zástavce výhradně za účelem uspokojení zajišťované pohledávky a přitom je nutné respektovat jeho právo na rozdíl mezi výtěžkem prodeje a výší uspokojované pohledávky zástavního věřitele zvýšené o účelně vynaložené náklady při prodeji (viz §299 odst. 3 obch. zák.). V podmínkách tržního hospodářství, kdy dochází k volné tvorbě cen, může být toto právo zástavce vážně ohroženo sjednáním jiné kupní ceny, než jaké by bylo možné při "určitém dodržení postupu" dosáhnout, sjednáním nepříznivých podmínek splatnosti kupní ceny apod. Při respektování práva zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky je nutno respektovat i oprávněný zájem zástavce, aby k prodeji zástavy došlo podle určitých předem stanovených pravidel, která zabezpečí dosažení co nejvyšší kupní ceny. Těmto zájmům neodpovídá způsob prodeje, kdy všechny důležité okolnosti závisí výhradně na zástavním věřiteli, který má zpravidla zájem na tom, aby výtěžek prodeje postačil k uspokojení jeho zajištěné pohledávky, event. nákladů prodeje, nikoli však na dosažení co nejvyšší kupní ceny. Podle názoru katastrálního úřadu nebyly - za této situace - podmínky vkladu splněny, neboť zástavní věřitel není oprávněn "nakládat s předmětem smlouvy způsobem, jakým s ním nakládá", protože určení ceny v zástavní smlouvě (v níž je obsažena plná moc k prodeji předmětu zástavy) je formulováno neurčitě. "Přiměřená cena" může být totiž ve své výši podstatně rozdílná při jejím stanovení zástavním věřitelem nebo přímo vlastníkem. Citované rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno - město potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze, který tak rozhodl o opravném prostředku stěžovatele podaném proti uvedenému rozhodnutí. V jeho odůvodnění Městský soud v Praze zejména uvedl, že se ztotožňuje s důvody, pro které katastrální úřad přikročil k zamítnutí vkladu. Dodal, že ust. §22 a násl. obč. zák. obsahují občanskoprávní úpravu zastoupení, která umožňuje, aby jménem zastoupeného jednal jeho zástupce. Podle odst. 2 tohoto předpisu nemůže zastupovat jiného ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Byl-li v souzené věci prodávající zastoupen zástupcem, jehož postavení se vůči zastupovanému odvíjí od vztahu zástavního věřitele vůči zástavci, není možné bez dalšího vyloučit rozpor mezi zájmy zástupce a zastoupeného, zvláště byla-li otázka stanovení kupní ceny (ve smyslu její přiměřenosti) ponechána na posouzení zástupce. Tento rozpor nemůže být odstraněn ani tím, že kupní cena bude stanovena dle znaleckého posudku, neboť v tržních podmínkách nemusí cena stanovená znaleckým posudkem odpovídat ceně, za kterou by bylo možné prodat nemovitosti na trhu s přihlédnutím k míře nabídky a poptávky. Právě v kolizi zájmů mezi zástavcem a zástavním věřitelem, kteří v dané věci vystupují jako prodávající a jeho zástupce, spatřuje soud skutečnost, pro kterou nemohlo dojít k platnému právnímu úkonu, neboť zákon (§22 odst. 2 obč. zák.) výslovně vylučuje, aby byl zástupcem ten, jehož zájmy se ocitly v rozporu se zájmy zastoupeného. II. V záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod, a to v článku 2 odst. 2 a 3, v článku 36 a dále v článcích 2 odst. 3 a 4, 90 a 95 Ústavy České republiky. Proto navrhl, aby byl tento rozsudek zrušen. Stěžovatel k tomu uvedl, že základem porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod je pochybení Městského soudu v Praze v právním hodnocení zjištěného skutkového stavu vycházejícím z toho, že plná moc udělená zástavcem zástavnímu věřiteli (P. P.) k prodeji není platná (jelikož určení prodejní ceny zástavy je v ní formulováno neurčitě), a že zástavní věřitel (P. P.) nemohl zástavce zastupovat, poněvadž jeho zájmy jsou v rozporu se zájmy zástavce. Dodal, že právní úprava obsahových a formálních náležitostí plné moci je obsažena v občanském zákoníku, přičemž jeho §31 stanoví pro obsah plné moci pouze jedno omezení, a to, že v ní musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění, což daná plná moc obsažená v zástavní smlouvě splňuje. Pokud jde o závěry soudu o neurčitosti ujednání o ceně, za kterou je zástavní věřitel jako zmocněnec oprávněn zastavenou nemovitost prodat, stěžovatel tvrdí, že katastrálnímu úřadu nepřísluší přezkoumávat otázku přiměřenosti ceny, neboť případné posuzování této otázky je vnitřním vztahem mezi zmocnitelem a zmocněncem. I kdyby ovšem Městský soud v Praze považoval určení ceny (jakožto ceny přiměřené ve smyslu ust. §37 odst. 1 občanského zákoníku) za neurčité, je prý nutno na plnou moc pohlížet tak, jako by se v ní ustanovení o určení kupní ceny vůbec nenacházelo, neboť s ohledem na ust. §41 občanského zákoníku by "neurčitost vyvolala neplatnost pouze této části plné moci, nikoli neplatnost plné moci celé". Stěžovatel má nicméně za to, že výraz "přiměřená cena" není nikterak neurčitý, neboť neurčitý je pouze ten úkon, jehož neurčitost nelze odstranit ani za pomoci výkladu ve smyslu ust. §35 občanského zákoníku (srovnej např. Jehlička, O., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 4. Vyd. Praha, C.H.BECK, 1997, s. 129). Důvodem pro udělení plné moci ve znění, které bylo použito, je skutečnost, že se cena nemovitostí v čase vyvíjí, a proto není možné ji vyjádřit konkrétní cifrou bez nebezpečí poškození zájmů zástavce a zástavního věřitel. Udělení plné moci k prodeji za cenu přiměřenou tedy sledovalo cíl zamezit prodeji za excesivní cenu, zároveň však počítalo s možností jejího určení "v rámci přiměřenosti", zejména přiměřenosti místní a časové. Stěžovatel dále namítl, že pro nemožnost zastupování z důvodu rozporu zájmů zástavce (L. F.) a zástavního věřitele (P. P.) nestačí pouhá možnost takového rozporu, nýbrž že kolize se zájmy zastoupeného "musí reálně existovat" (srov. např. Jehlička, O., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 4. Vyd. Praha, C.H.BECK, 1997, s. 129), což nebylo prokázáno. O rozporu zájmů zmocněnce a zmocnitele nelze hovořit také proto, že neexistuje prokazatelný rozumný argument pro tvrzení, že zájmem zástavce je prodej za cenu co nejnižší. Naopak je i zájmem zástavního věřitele, aby zástava byla zpeněžena za cenu co nejvyšší, neboť s rostoucí cenou prodeje zástavy roste pravděpodobnost, že bude zastavená pohledávka uhrazena. Zájem zástavce (zmocnitele) a zástavního věřitele (zmocněnce) tedy nejen že v daném případě nebyly ve vzájemném rozporu, nýbrž byly prakticky shodné. Sěžovatel dodal, že katastrální úřad přezkoumává právní úkony za podmínek a v rozsahu taxativně stanoveném v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a namítané obsahové nedostatky plné moci mohly mít za následek zamítnutí návrhu na vklad výlučně z důvodu uvedeného ve zmíněném ustanovení pod písmenem e) tohoto předpisu (poznámka: e) "účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu"). Zástavní věřitel jako zmocněnec však byl nepochybně oprávněn nakládat s předmětem právního úkonu, tj. s prodávanými nemovitostmi bez ohledu na namítanou neurčitost cenového ujednání, které by v případě sporu o přiměřenost ceny mezi zástavcem (jako zmocnitelem) a zástavním věřitelem (jako zmocněncem) bylo řešeno v občanském soudním řízení, nikoliv v řízení před správním orgánem. Jak Katastrální úřad Brno - město, tak i Městský soud v Praze proto prý zamítnutím návrhu na vklad vlastnického práva překročily při svém rozhodování meze správního přezkumu stanovené zákonem. Stěžovatel konečně uvádí, že protiústavní charakter napadeného rozhodnutí lze spatřovat "i v rovině zásahu" do obecných právních zásad, v jejichž souhrnu hraje významnou roli obecná maxima "pacta sunt servanda", kterou je zapotřebí respektovat i v rozhodování orgánů veřejné moci, jak ukázal Ústavní soud např. v nálezech IV. ÚS 201/96 nebo I. ÚS 531/98. Zástavce (L. F.) s plným vědomím možných právních důsledků udělil zástavnímu věřiteli (P. P.) plnou moc k prodeji zástavy za cenu, kterou označil za "přiměřenou", a následně platnost udělené plné moci nikdy nezpochybnil. Tento právní úkon spadá plně do sféry soukromého práva a je výrazem dispozičního oprávnění vlastníka věci, jež přestavuje "pactum" sui generis, které může být orgány veřejné moci ignorováno pouze v kvalifikovaných a zákonem upravených případech. V rozporu s tím Městský soud v Praze výlučnost soukromoprávního ujednání nerespektoval, čímž zasáhl i do majetkové sféry stěžovatele. Stěžovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání o ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem. III. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský soud v Praze a vedlejší účastník - Katastrální úřad v Brně, kteří shodně odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí. Jak Katastrální úřad v Brně, tak i Městský soud v Praze s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem souhlasí. Zástavce - prodávající L. F. se k ústavní stížnosti nevyjádřil. IV. Ústavní stížnost je důvodná. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel napadá rozsudek Městského soudu v Praze zejména v tom směru, že soud jako státní orgán překročil při svém rozhodování (spolu s Katastrálním úřadem v Brně) meze správního přezkumu právních úkonů stanovené zákonem, neboť považoval plnou moc udělenou zástavcem (L. F.) jako prodávajícím zástavnímu věřiteli (P. P.) za neplatnou, jednak pro její neurčitost, jednak pro rozpor zájmů zástavce a zástavního věřitele. Tyto závěry opřel městský soud o právní názor, podle něhož v souzené věci nelze vyloučit rozpor mezi zájmy zastoupeného (zástavce - prodávajícího L. F.) a zástupce (zástavního věřitele P. P.), zvláště byla-li otázka kupní ceny - co do její přiměřenosti - ponechána na posouzení zástupce. Městský soud se rovněž ztotožnil se závěry katastrálního úřadu, který popřel oprávnění zástavního věřitele (P. P.) k nakládání s předmětnými nemovitostmi s poukazem na neurčitost ujednání o ceně uvedeného v zástavní smlouvě a v ní obsažené plné moci (pozn.: prodej za "přiměřenou" cenu). S tímto názorem se Ústavní soud - z ústavněprávního pohledu - neztotožňuje. Především je nutno vycházet z právního postavení zástavního věřitele (P. P.), kterému - pokud sjednal se zástavcem (L. F.) obsah zástavního práva podle ust. §299 obchodního zákoníku - náleželo oprávnění prodat zastavenou věc (předmětné nemovitosti), jež koresponduje této zákonné úpravě zástavního práva; proto mu toto právo zůstalo zachováno i tehdy, pokud byl současně k takovému úkonu zmocněn. Právo uplatňované v souladu se zákonem pak nemůže zakládat rozpor (tedy reálně existující rozpor) mezi zájmy zástupce a zastoupeného, neboť v souzené věci se nepochybně jedná pouze o realizaci vzájemných práv a povinností zástavce a zástavního věřitele způsobem předvídaným zákonem a vystavená plná moc nemůže být hodnocena jako právní úkon tomuto oprávnění bránící; k tomu totiž výklad Městského soudu v Brně ve svém důsledku směřuje. Správní řízení vedené u Katastrálního úřadu v Brně a přezkoumávané Městským soudem v Praze se zaměřilo na úvahu, zda byl zástupce P. P., zmocněný k prodeji předmětných nemovitostí, oprávněn s předmětem právního úkonu po právu nakládat; to je patrno jednak z odůvodnění rozhodnutí Katastrálního úřadu v Brně, jednak z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Bylo tedy povinností obecného soudu posouzením této otázky se zabývat, a to po zvážení všech skutkových okolností v souladu se zákonem a při respektování jeho jazykového, logického i systematického výkladu. Ústavní soud k tomu blíže uvádí, že závěry Katastrálního úřadu v Brně, které Městský soud v Praze akceptoval, nelze považovat za dostatečně podloženy. Tvrzení, že zástavní věřitel P. P. nebyl oprávněn nakládat s předmětem právního úkonu, je opřeno výlučně o názor, že " určení ceny v plné moci obsažené v zástavní smlouvě je formulováno neurčitě". Zde je třeba přisvědčit námitce stěžovatele, že oprávnění hodnotit způsob dispozice s nemovitým majetkem, popř. hodnotit sjednané podmínky právního úkonu, na základě něhož se dispozice provádí, katastrálnímu úřadu - jak plyne z ustanovení §5 zák. č. 265/1992 Sb. - nenáleží. Jestliže tedy katastrální úřad - byť to verbis expressis neuvedl - považoval za nesplněnou podmínku dle §5 odst. 1 písm. e) shora citovaného zákona (pozn.: "účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu"), a výlučně proto návrh na vklad do katastru nemovitostí zamítl, porušil tím právo stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť jako orgán vykonávající státní moc je při svých rozhodnutích vázán zákonem. Městský soud v Praze ve svém rozsudku v zásadě akcentoval jen (nově nastolenou) otázku kolize zájmů zástavce (L. F.) a zástavního věřitele (P. P.). V rámci svého přezkumu dle ust. §250 l) o.s.ř. se však důvody uvedenými v odvolání proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v Brně a zákonností tohoto rozhodnutí více nezabýval, byť stěžovatel jednak namítal, že katastrálnímu úřadu nepřísluší přezkoumávat otázku přiměřenosti (kupní) ceny, jednak dovozoval, že ani výraz " přiměřená cena" není neurčitý. Leč ani právní závěr městského soudu dovozující kolizi zájmů zástupce a zastoupeného nevychází náležitě ze skutkových zjištění, neboť soud se v tomto směru spokojil s tvrzením, že kolizi "není možné bez dalšího vyloučit", bylo-li stanovení kupní ceny ponecháno na zástupci; konkrétní skutečnosti tento závěr potvrzující či alespoň odůvodňující však obecný soud neuvádí. Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že v souzené věci existuje - ve smyslu jeho ustálené judikatury - tzv. extrémní rozpor mezi zjištěnými a skutkovými okolnostmi a právními závěry, které z nich obecný soud vyvodil. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že je nutno poskytnout stěžovatelům ústavní ochranu, neboť i rozhodnutím Městského soudu došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Porušením dalších ústavně zaručených práv a svobod tvrzeným stěžovateli se již dále Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné. Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 16. července 2002