ECLI:CZ:US:2002:1.US.415.01
sp. zn. I. ÚS 415/01
Usnesení
I. ÚS 415/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti Mgr. R. P., zastoupeného Mgr. K. A., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 9 Co 1122/2000, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku, ze dne 8. 9. 2000, sp. zn. 13 C 53/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2001, se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí specifikovaných ve výroku. V ústavní stížnosti uvedl, že rozsudkem soudu I. stupně mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 206 Kč a náklady řízení. Titulem bylo, že stěžovatel cestoval dne 7. 9. 1997 v Praze městskou hromadnou dopravou bez platné jízdenky. Okresní soud vycházel z toho, že nárok žalobce vychází z ust. §18 odst. 2 vyhlášky č. 127/1964 Sb., o městském přepravním řádu, kdy částka 6 Kč činí jízdné a částka 200 Kč přirážku k tomuto jízdnému. O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
Stěžovatel tvrdí, že plně uznává nárok žalobce co do částky 6 Kč, avšak tvrdí, že povinnost zaplatit přirážku k jízdnému je mu uložena v rozporu s právními předpisy a porušuje tak jeho ústavní práva daná čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti především namítá, že odvolací soud v odůvodnění použil zcela odlišnou argumentaci a odvolal se na použití zcela jiných právních předpisů, na základě kterých dovodil přiznání žalobcova nároku. Odvolací soud porušil dle jeho názoru §157 odst. 2 o. s. ř., "kladoucí vymezené nároky na obsah odůvodnění rozsudku" a tedy porušil základní ústavní právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Dále stěžovatel poukazuje na svou argumentaci použitou již v předchozích řízeních, a to především na skutečnost, že dle jeho přesvědčení zrušení zákona obsahujícího konkrétní zmocnění k vydání prováděcího předpisu, automaticky znamená i zrušení toho předpisu, který jej provádí. V konkrétním případě se jedná o vyhl. č. 127/1964 Sb., jež byla vydána na základě zmocnění daného zákonem č. 51/1964 Sb. Stěžovatel je přesvědčen, že s účinností nového zákona o drahách č. 266/1994 Sb., tj. dnem 1. 1. 1995, pozbylo ust. §18 odst. 2 cit. vyhlášky účinnosti. Stěžovatel nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že cit. vyhláška byla vydána mimo jiné k provedení příslušných ustanovení občanského zákoníku. Dle jeho názoru je argumentace odvolacího soudu účelová. Tím došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, neboť povinnost stanovená §18 odst. 2 cit. vyhlášky je v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a povinnost platit částku 200 Kč byla stěžovateli uložena nad a mimo rámec zákona.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřily oba obecné soudy. Krajský soud v Ostravě především nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že bylo porušeno ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Rozhodnutí okresního soudu, které krajský soud přezkoumával, bylo vydáno přede dnem nabytí účinnosti novely o. s. ř., tudíž bylo nutno aplikovat procesní normu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Z odůvodnění rozsudku zcela jednoznačně vyplývá, proč odvolací soud argumentaci stěžovatele o tvrzeném zrušení vyhl. 127/1964 Sb. v souvislosti se zrušením zákona č. 51/1964 Sb. považoval za nedůvodnou. Právní argumentace v ústavní stížnosti je v podstatě shodná s argumentací, která byla uváděna v dosavadním soudním řízení a v tomto směru je krajským soudem odkazováno na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vyhláška č. 127/1964 Sb. byla zrušena až vyhláškou č. 175/2000 Sb., takže v době, kdy stěžovatel cestoval městskou hromadnou dopravou bez platné jízdenky, je nutno dovodit aplikovatelnost vyhlášky na daný případ. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že dnem účinnosti zákona č. 266/1994 Sb., tj. dnem 1. 1. 1995, pozbylo ust. §18 odst. 2 cit. vyhlášky účinnosti.
Okresní soud ve Frýdku - Místku ve svém vyjádření zopakoval svůj právní názor vyjádřený v odůvodnění svého rozsudku.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatel nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím zakotveným zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatel již uplatnil v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku již řádně vypořádal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny základních práv a svobod zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Rovněž tak porušení čl. 4 odst. 1 ani čl. 38 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud neshledal. Oba obecné soudy dospěly shodně k závěru, že nárok žalobce vůči stěžovateli je oprávněný. V tomto směru odkázaly na vyhl. č. 127/1964 Sb., o městském přepravním řádu, a vyložily, z jakých důvodů je nutno tuto vyhlášku na daný případ aplikovat. Odvolací soud odůvodnění soudu I. stupně pouze doplnil, a to odkazem na občanský zákoník (platný v době vydání předmětné vyhlášky) a jeho ustanovení o přepravě osob. Z §319 občanského zákoníku, který stanovil, že podrobnější úpravu osobní a nákladní přepravy stanoví zvláštní přepravní předpisy, zejména přepravní řády a tarify, dovodil, že uvedená vyhláška byla vydána rovněž k provedení těchto ustanovení občanského zákoníku.
Ústavní soud se obdobnou problematikou, i když z opačného pohledu, zabýval již ve svých nálezech, sp. zn. III. ÚS 275/01 a IV. ÚS 274/01. V těchto nálezech dovodil, že z právního stavu vyplývá, že ke dni 7. ledna 1998 lze za zákonná ustanovení zmocňující k vydání vyhl. č. 127/1964 Sb. považovat ustanovení §772 obč. zák. Za normu odkazující, jež na vyhl. č. 127/1964 Sb. v předmětné době odkazovala, lze pak považovat §37 odst. 1 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 7. ledna 1998, podle něhož dopravce přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu požádá, jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky a podmínky stanovené zvláštním předpisem.
V této souvislosti se Ústavní soud rovněž zabýval otázkou, splňuje-li zmocňovací ustanovení, obsažené v §772 obč. zák., po zrušení zmocňovacích ustanoveních §4 odst. 2 a §29 zákona. č. 51/1964 Sb., §7 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., kautely, jež plynou z čl. 79 odst. 3 Ústavy.
Ústavní soud se v nálezu ve věci, vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, o návrhu na zrušení §18a odst. 1 písm. c), §18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem a §18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., podrobně zabýval povahou smlouvy o přepravě osob dle §760 a násl. obč. zák. Podle jeho názoru se jedná o úpravu obecnou, vztahující se na všechny druhy dopravy, pročež společná ustanovení ke smlouvám o přepravě uvedená v §772 obč. zák. pak umožňují, aby podrobnější úprava osobní a nákladní přepravy byla stanovena zvláštními předpisy, a to zejména přepravními řády a tarify. Přeprava osob je podle přesvědčení Ústavního soudu vztahem soukromoprávním, jenž vzniká na základě smlouvy o přepravě, která je u hromadných dopravních prostředků uzavírána obvykle konkludentním jednáním. Vzhledem k tomu, že na provozování veřejné hromadné dopravy má pochopitelný a významem přepravy osob odůvodněný zájem i stát, Ústavní soud uznal za přiměřenou veřejnoprávní regulaci některých otázek přepravy osob.
V řadě svých rozhodnutí pak Ústavní soud zformuloval hlediska posuzování ústavnosti zmocňovacích zákonných ustanovení, a od nich se odvíjejících hledisek posuzování souladu "jiných právních předpisů" se zákony. Podle nálezů sp. zn. Pl. ÚS 17/95 a Pl. ÚS 43/97 "jiný právní předpis" nemůže vybočit ze zákonných mezí - nemůže tedy být praeter legem, jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na následujících zásadách: "Jiný právní předpis" musí být vydán oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru "jiného právního předpisu").
V posuzované věci prováděcí předpis, tj. vyhl. č. 127/1964 Sb., byla vydána oprávněným subjektem (a to ve smyslu §879a obč. zák., ve spojení se zákonem č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a nezasáhla do věcí vyhrazených z pohledu ústavní, resp. zákonné regulace toliko zákonu (viz k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 3/95). Třetí hodnotící hledisko, přítomnost vůle zákonodárce k úpravě dalších, než v zákoně explicitně stanovených povinností, může být vyjádřeno přitom výslovně anebo může vyplývat ze smyslu a účelu zákona.
Přirážka k jízdnému představuje ve smyslu nálezu Ústavního soudu, sp. zn.
Pl. ÚS 33/2000, penále, tj. pokutu stanovenou právním předpisem pro porušení smluvní povinnosti (§544 odst. 3 obč. zák.). Z pohledu ústavní akceptovatelnosti veřejnoprávního zásahu v oblasti smluv o přepravě je tímto vyjádřen i prostor přepravními řády, vydanými dle §772 obč. zák., nahradit stanovení sankce za nezaplacení jízdného smluvní pokutou normativní úpravou této sankce formou penále.
Ústavní soud se tedy nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že ke dni 7. 9. 1997 neexistovalo žádné zákonné ustanovení, které by zmocňovalo k vydání podzákonného právního předpisu, jakým byla vyhláška č. 127/1964 Sb., neboť k výše uvedenému datu byla tato vyhláška platná a účinná, a to až do dne 1. 7. 2000, kdy byla výslovně zrušena vyhláškou č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu. Na základě jejího ustanovení §18 odst. 2 byl dopravce oprávněn od cestujícího, který se nemůže na vyzvání prokázat platnou jízdenkou, vyžadovat zaplacení jízdného a dále částky 200 Kč.
Nad rámec rozhodovacích důvodů Ústavní soud považuje za vhodné odkázat na judikaturu některých obecných soudů, jež ve věcech obdobných dospívá ke shodným závěrům jako obecné soudy v daném případě, a jak na ni již odkázal Ústavní soud v nálezu, sp. zn. III. ÚS 275/01 a s níž se ztotožnil.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. srpna 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu