ECLI:CZ:US:2002:1.US.419.01
sp. zn. I. ÚS 419/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr.Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. O. C., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 9 T 17/1997, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 3 To 152/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel dne 10. 7. 2001.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými pravomocnými rozhodnutími v řízení, jehož byl účastníkem, byla porušena jeho základní lidská práva a svobody, konkrétně namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, porušení principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, i čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR.
V důvodech své podrobné ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v jeho věci nebyla dodržena nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé tak, jak to má na mysli ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále namítá, že v řízení nebyl dostatečně prokázán ani jeho úmysl zkrátit daň, poplatek a podobnou dávku tak, jak to má na mysli §148 odst. 1, odst. 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 1997. Na podporu svého tvrzení poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, a na svou vlastní verzi obhajoby.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze. V něm Vrchní soud uvedl, že trvá na svém závěru, že skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byl zjištěn na základě řízení, při dodržení všech ustanovení trestního řádu, především při zachování práva obžalovaného na obhajobu. Vrchní soud je i toho názoru, že zjištěný skutkový stav není v rozporu s učiněnými závěry právními. V tomto směru pak odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu odvolacího i soudu prvního stupně.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele.
V dané věci Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů zjistil toto:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 9 T 17/97, byl stěžovatel (spolu s dalším spoluobviněným) uznán vinným spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, spáchaného dílem samostatně, dílem jednáním společným podle §9 odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 1997. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že (spolu s dalším obžalovaným) v červenci a v srpnu 1993 dodali jménem firmy Z., nejméně 766 850 kg lehkého topného oleje jako motorovou naftu obchodní firmě V. Vystavili daňové doklady a přitom využili rozdílnosti sazeb daně z přidané hodnoty a spotřební daně u lehkého topného oleje a motorové nafty. Z faktury číslo 135/93, ze dne 20. 7. 1993, na částku Kč 1 840 388,-- neodvedli daň z přidané hodnoty Kč 344 137,50 a spotřební daň Kč 979 687,50, z faktury číslo 92/93, ze dne 22. 7. 1993, na částku 3 639 263,-- Kč neodvedli daň z přidané hodnoty 680 512,50 Kč a spotřební daň 1 952 775,-- Kč a z faktury číslo 139/93, ze dne 1. 8. 1993, na částku 6 413 668,10 Kč neodvedli daň z přidané hodnoty 1 199 303,80 Kč a spotřební daň 3 394 050,-- Kč. Tím způsobili škodu neodvedením daně z přidané hodnoty ve výši nejméně 2 223 953,80 Kč a neodvedením spotřební daně škodu ve výši nejméně Kč
6 326 512,50.
Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku se zařazením do věznice s dozorem a k peněžitému trestu ve výši 1 000 000,-- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán , byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Stěžovateli byl uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti "nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej" a "zprostředkovatelská činnost" na osm let.
Odvolací soud, který pak z podnětu odvolání stěžovatele (a dalších obžalovaných) věc přezkoumával, podle §258 odst. 2 trestního řádu z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. e) trestního řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně všech obžalovaných zrušil ve výroku o uložených peněžitých trestech, výroku o stanovení trestů náhradních a ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu odnětí svobody uložil stěžovateli peněžitý trest ve výši 500 000,-- Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě tento trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dále uložil stěžovateli trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti "koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej" na dobu osmi roků.
Po seznámení se obsahem ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí obou obecných soudů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky, týkající se způsobu zjištění a hodnocení skutkového stavu, porušení zásady presumpce neviny, jakož i to, že se obecné soudy nezabývaly dokazováním subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 trestního zákona.
Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 trestního řádu, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavní soud v tomto smyslu neprovádí přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumá, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv.
Ústavní soud zkoumal, zda v projednávané věci bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces jako celek a konstatuje, že obecné soudy ve věci stěžovatele postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu prováděného dokazování a provádění důkazů vůbec. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrné, že obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud v dané věci konstatuje i to, že oba obecné soudy se stěžovatelovými námitkami, vyslovenými na jeho obhajobu, v průběhu řízení zabývaly a vypořádaly se s nimi. Stěžovatel v daném případě využil podle hlavy páté citované Listiny základních práv a svobod svého práva na soudní ochranu. Pokud však soud po řízení vedeném podle zákona nerozhodl podle jeho představ, nelze z daného usuzovat, že by tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V dalším odkazuje Ústavní soud na podrobné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud se proto nemohl ztotožnit se stěžovatelem tvrzeným dotčením jeho práva na spravedlivý a nestranný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, ani s námitkou porušení principu presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, spatřovanými zejména v nesplnění povinnosti obecných soudů při dokazování jeho zavinění. Obecné soudy, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, provedly obsažné dokazování, ze kterého vyplynula skutková zjištění, že se stěžovatel zcela vědomě dopouštěl jednání (popsaného v rozhodnutí) za účelem neodvedení předepsaných daní a dosažení tak vysokých nelegálních příjmů. Obecné soudy tak jednoznačně dovodily, při zvažování subjektivní stránky trestného jednání, úmysl (přímý) stěžovatele způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem státu na správném vyměření daně a příjmů z předmětných komodit (lehkých topných olejů a motorové nafty). Rovněž tak nebylo shledáno ani porušení ustanovení čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, jehož se stěžovatel dovolával.
Pokud se stěžovatel odvolává na nález Ústavního soudu č. 64, ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (uvedený ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), nelze než konstatovat, že argumentace obsažená v jednom rozhodnutí není bez dalšího převoditelná na jakýkoliv, byť v některé okolnosti zdánlivě podobný, případ.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, kdy Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, musel návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný a jako takový jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, musel svým usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu