ECLI:CZ:US:2002:1.US.436.01
sp. zn. I. ÚS 436/01
Usnesení
I. ÚS 436/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele C., s. r. o., zastoupeného advokátkou JUDr. E. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. 37 Ca 170/98, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města Plzně, finančního odboru, ze dne 24. 8. 1998, č. j. Fin/1670/98/2, a platebního výměru č. 319/98 Úřadu městského obvodu Plzeň 3, ze dne 11. 5. 1998, č. j. FaP/753/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem shora uvedených orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že byla porušena práva dle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 4 odst. 1, a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy ČR. Uvedl, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu. Touto žalobou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí Magistrátu města Plzně, finančního odboru (dále jen "Magistrát"), jakož i napadeného platebního výměru. Platebním výměrem č. 319/98 byl stěžovateli vyměřen za období od 1. 1. 1998 do 30. 4. 1998 místní poplatek za užívání veřejného prostranství, a to trvalých parkovacích míst, ve výši 250 000 Kč, přičemž rozhodnutím Magistrátu byl tento platební výměr potvrzen.
Stěžovatel konstatoval, že platebním výměrem bylo rozhodnuto Úřadem městského obvodu Plzeň 3, odborem finančním a podnikatelským (dále jen "Úřad") o vyměření poplatku za užívání veřejného prostranství (trvalá parkovací místa Šafaříkovy sady a Pražská ulice) v částce 250 000 Kč. Povinnost k úhradě této finanční částky byla stěžovateli uložena za čtyři měsíce roku 1998 (za období od 1. 1. do 30. 4. 1998). Jednalo se o poplatek za vyhrazení trvalých parkovacích míst pro 19 osobních aut a 2 autobusy.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Magistrátu. Namítal, že uvedená parkovací místa nevyužíval a poukazoval na skutečnost, že již 7. 1. 1998 byla podávána z jeho strany žádost o zrušení uvedených parkovacích míst, avšak tato parkovací místa byla zrušena až k 30. 4. 1998. Magistrát napadeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil původní výměr. Ve svém rozhodnutí Magistrát poukázal na okolnost, že bylo silničním správním úřadem vydáno dne 11. 6. 1996, pod č. j. Výst/3635/96/BA, rozhodnutí, týkající se vyhrazeného parkoviště, ve kterém bylo obsaženo upozornění na povinnost platit místní poplatek za parkování.
Proti rozhodnutí Magistrátu podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Napadeným rozsudkem obecného soudu byla žaloba stěžovatele zamítnuta a potvrzeny závěry obsažené v rozhodnutí Magistrátu.
Podle názoru stěžovatele, při jeho úvaze o subjektu povinném platit poplatek, je nutno vycházet z příslušných právních předpisů, a to ze zákona o místních poplatcích. Tento právní předpis stanoví, že místní poplatek za užívání veřejného prostranství se mj. platí za vyhrazení parkovacích míst. K vyhrazení parkovacích míst došlo na základě žádosti C., s. p., který právně zanikl výmazem z obchodního rejstříku dnem 6. 9. 1993. Úřadem byla následně dne 31. 10. 1994, jakož i dne 18. 5. 1995 vydána rozhodnutí na změnu umístění vyhrazeného parkoviště, přičemž adresátem těchto rozhodnutí byl "C.". Stěžovatel namítal, že takto označený subjekt v té době neexistoval a vytýkal proto uvedeným rozhodnutím právní vady z hlediska správného označení účastníka správního řízení.
Ústavní soud po posouzení předmětné stížnosti po stránce věcné i formální, po posouzení přiloženého spisu, jakož i na základě vyjádření vedlejších účastníků, dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že stěžovatel v uvedené věci tvrdil, že se jedná o zpoplatnění zvláštního užívání veřejného prostranství pro účely parkování, a proto bylo, dle názoru stěžovatele, nutno s přihlédnutím k ustanovení §25 zákona o pozemních komunikacích, vydat o každém takovém užívání rozhodnutí, v němž by byl blíže vymezen účel, oprávněný subjekt a doba, na niž se rozhodnutí vztahuje. Stěžovatel pro rok 1998 nepodal žádnou žádost o vydání takového rozhodnutí a v uvedeném směru nebylo žádné jiné rozhodnutí vydáno. Naopak podáním ze dne 7. 1. 1998 Úřadu oznámil, že vzhledem ke zvýšení místních poplatků parkovací místa ruší.
Předmětem napadených rozhodnutí byla problematika místního poplatku za užívání veřejného prostranství. Tento místní poplatek byl povinnou platbou na základě zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a byl rovněž opřen i o vyhlášku Zastupitelstva města Plzně č. 11/1995, o poplatcích za užívání veřejného prostranství (ve znění její změny dle vyhl. č. 31/1997, dále jen "vyhláška zastupitelstva města"), o zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a o zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
Krajský soud zkoumal zákonnost napadených rozhodnutí toliko z pohledu námitek stěžovatele (dle ust. §249 odst. 2, §250h odst. 1 o. s. ř.).
Námitku stěžovatele, směřující k okolnosti, že pro rok 1998 nebylo vydáno žádné rozhodnutí o zřízení vyhrazeného parkoviště v jeho prospěch, shledal soud jako nedůvodnou. Rozhodnutími silničních správních úřadů (tj. Magistrátu města Plzně, odboru dopravy, a Úřadu městského obvodu Plzeň 3, odboru výstavby a dopravy) bylo prokázáno, že v inkriminované době (od 1. 1. do 30. 4. 1998) měl stěžovatel předmětnou část veřejného prostranství v Plzni řádně vyhrazenu, a proto je nepochybné, že v uvedeném časovém období byl poplatníkem místního poplatku (dle čl. 1 odst. 1,3 vyhlášky zastupitelstva města). Stěžovatel místní poplatek neuhradil, proto mu byl tento poplatek vyměřen (čl. 9 vyhlášky zastupitelstva města ve spojení se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků).
V návaznosti na výše uvedené dospěl krajský soud k závěru, že Úřad i stěžovatel byli v řízení o vyměření místního poplatku vázáni předmětnými rozhodnutími silničních správních úřadů. Ústavní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu z hlediska veřejnoprávní povahy řízení o vyměření místního poplatku, jakož i rozsahu, resp. rámce soudního řízení (obecný soud se správně nezabýval těmi tvrzeními stěžovatele, jež byla soukromoprávního charakteru).
Ústavní soud při posuzování předmětné věci vycházel rovněž z dikce čl. 5 obecně závazné vyhlášky města Plzně. Z citovaného ustanovení mj. vyplývá, že posledním dnem poplatkové povinnosti je den, předcházející oznámení poplatníka, že užívání veřejného prostranství skončilo, a to za předpokladu, že všechna užívaná zařízení byla odstraněna a prostranství bylo uvedeno do původního stavu. Ze spisového materiálu a z vyjádření Ing. J. Š., primátora města Plzně, je zřejmé, že dne 8. 1. 1998 byl Úřadu doručen přípis stěžovatele ze dne 7. ledna 1998, kterým (dle jeho domněnky) oznamuje zrušení parkovacích míst, a to se zpětnou platností od 1. ledna 1998, a s vylučovací podmínkou, kterou mělo být stanovisko Úřadu o snížení poplatku. Dne 7. ledna 1998 rozhodnutím Úřadu č. 106/98 (na základě žádosti stěžovatele), byla stěžovateli výše poplatku skutečně snížena na polovinu. Toto rozhodnutí bylo vydáno v zákonné lhůtě a lze je považovat za splnění vylučovací podmínky uvedené v přípisu stěžovatele ze dne 7. ledna 1998. Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud správní orgán předmětný přípis stěžovatele vyhodnotil (v návaznosti na výše uvedené) jako podmíněný návrh na zahájení správního řízení, který byl z hlediska splnění stěžovatelem požadované podmínky již irelevantní, nepochybil.
Stěžovatel dále namítal, že Úřad vydal svůj výměr č. 319/98 v době, kdy ještě nebylo pravomocné rozhodnutí silničního správního úřadu o zrušení vyhrazeného parkoviště ke dni 30. 4. 1998. Krajský soud se s touto námitkou vypořádal právně konformním způsobem. Správně konstatoval, že námitka byla procesní povahy. Ani ve svém důsledku nevedla k porušení hmotněprávního předpisu (§250i odst. 3 o. s. ř.), neboť v době rozhodování Magistrátu již bylo v právní moci rozhodnutí silničního správního úřadu (Magistrátu města Plzně, odboru výstavby) ze dne 14. 7. 1998, zn. doprav. 1161, 1250/98, o zrušení vyhrazeného parkoviště ke dni 30. 4. 1998.
Krajský soud se podrobně zabýval i otázkou stěžovatelem namítaných právních vad, konkrétně pasivní legitimací stěžovatele, tzn. argumentací, kterou stěžovatel uplatnil i ve své stížnosti. Dospěl ke správnému závěru v tom smyslu, že u dříve učiněných rozhodnutích silničních správních úřadů ve vztahu k žalobou napadeným rozhodnutím Magistrátu a Úřadu se jednalo o tzv. řetězení správních aktů (nikoli o jejich subsumpci). Ústavní soud proto stěžovatele v uvedeném blíže odkazuje na závěry krajského soudu, obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stěžovatel (resp. jeho právní předchůdce) byl účastníkem dřívějšího řízení prováděném silničními správními úřady, proti jejichž rozhodnutím (o zřízení nebo zrušení vyhrazeného parkoviště) mohl podat odvolání. Taková pravomocná rozhodnutí byla přezkoumatelná ve správním soudnictví na základě samostatného návrhu na zahájení řízení, jež bylo ovšem třeba podat k soudu v zákonné lhůtě (§§244 a násl. o. s. ř.). Stěžovatel však stanovený postup nezvolil, neboť posouzení zákonnosti pravomocných rozhodnutí silničních správních úřadů se domáhal až při nařízeném jednání v této věci u krajského soudu, tzn. po uplynutí zákonné lhůty, a proto již z uvedeného důvodu nemohla být tato výhrada úspěšná.
Ústavní soud neshledal v předmětné věci porušení základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovateli byl místní poplatek vyměřen na základě zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, podle něhož byla vydána i vyhláška zastupitelstva města, přičemž orgány veřejné moci postupovaly a rozhodovaly v uvedeném případě v souladu s platnou právní úpravou. V návaznosti na výše uvedené, s přihlédnutím k okolnosti, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. září 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu