ECLI:CZ:US:2002:1.US.445.01
sp. zn. I. ÚS 445/01
Usnesení
I. ÚS 445/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 4 To 14/2001, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 2T 1/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 4 To 14/2001, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 2T 1/98. V ústavní stížnosti uvedl, že jej krajský soud uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 4 tr. zák., přičemž svým jednáním měl způsobit škodu na cizím majetku ve výši 1 422 343 Kč. Stěžovateli byl za uvedenou trestnou činnost uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě soudy porušily základní zásadu trestního řízení "in dubio pro reo", a tím současně čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy jej měly podle jeho názoru uznat vinným pouze odcizením věcí v hodnotě 776 950 Kč z autosalonu O., k čemuž se sám v hlavním líčení doznal, ale nemohly jej odsoudit za další trestnou činnost, kterou v plném rozsahu popřel a kde zjištěný skutkový stav věci neodstranil důvodné pochybnosti, že se stěžovatel této trestné činnosti dopustil.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti navrhuje ústavní stížnost odmítnout, př. zamítnout, a to z toho důvodu, že námitky se shodují s námitkami, které stěžovatel uplatnil ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, s nimiž se odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal.
Krajský soud v Plzni ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že soud I. stupně hodnotil všechny provedené důkazy jednak samostatně a jednak ve vzájemné souvislosti a dospěl ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí. Se stejnou pečlivostí byly objasněny okolnosti svědčící ve pospěch i neprospěch obviněného. O tom svědčí i skutečnost, že soud v rámci pokračujícího trestného činu krádeže vypustil útok III. obžaloby, když provedenými důkazy se tento útok nepodařilo prokázat a byly zde pochybnosti o tom, že tento útok byl spáchán obžalovanými včetně stěžovatele. Právě zde postupoval soud ve smyslu zásady in dubio pro reo.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
Jedinou námitkou stěžovatele v ústavní stížnosti je obecná námitka nesprávného hodnocení důkazů obecnými soudy. Jak však již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích judikoval, není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada respektována, a tak tomu v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu bylo, nemůže přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, pokud právní závěry soudu nejsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.
Protože z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, jakými úvahami se obecné soudy při hodnocení provedených důkazů řídily a k jakým skutkovým zjištěním a právním závěrům na základě nich dospěly, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 7. října 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu