ECLI:CZ:US:2002:1.US.450.01
sp. zn. I. ÚS 450/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem o ústavní stížnosti stěžovatele H., v. o. s., zastoupeného JUDr. D. Š., advokátem, ve věci zahájení řízení o splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí - platebního výměru Finančního úřadu v Dobříši ze dne 19. 8. 1997, čj. 16756/97/065970, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti ze dne 20. 7. 2001 směřující proti postupu Finančního úřadu v Dobříši, který stěžovateli sdělením ze dne 25. 5. 2001, čj. 16091/01/065971/1730, oznámil, že v záhlaví citovaný platební výměr (jehož neplatnost požadoval osvědčit) byl rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 2. 2. 2001, čj. 1286/01-130, v řízení o přezkoumání daňových rozhodnutí zrušen, stěžovatel tvrdí, že postup Finančního úřadu v Dobříši porušuje jeho ústavně zaručené právo na zákonný postup orgánů státní moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel se proto domáhá, aby Ústavní soud Finančnímu úřadu v Dobříši uložil povinnost zahájit řízení o splnění podmínek neplatnosti platebního výměru ze dne 19. 8. 1997, čj. 16756/97/065970. Stěžovatel ústavní stížnost doplnil dne 9. 10. 2001 podáním, ve kterém především poukazuje na to, že bylo povinností každého nadřízeného orgánu před vydáním vlastního rozhodnutí zkoumat, zda jsou předcházející případně napadená rozhodnutí vydaná platně a teprve po zjištění, že se nejedná o paakt, o nich rozhodovat. Žádný z těchto orgánů se však namítanou neplatností rozhodnutí orgánu nižšího stupně nezabýval, přestože mu tato pravomoc náleží podle ustanovení §9 resp. §11 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech. Podle názoru stěžovatele nemohly být vady zhojeny ani v odvolacím řízení, neboť proti neplatnému rozhodnutí se nelze odvolat. Stěžovatel má zájem na ověření neplatnosti předmětného rozhodnutí zejména z důvodu vrácení přeplatku na daň z přidané hodnoty vyměřené za rok 1996 ve výši cca 6 mil. Kč, který jí nebyl vyplacen, což fakticky paralyzuje finanční toky společnosti (stěžovatele).
Z obsahu spisového materiálu Finančního úřadu v Dobříši (správce daně) a Finančního ředitelství v Praze mimo jiné vyplynulo, že správce daně vydal dne 19. 8. 1997 platební výměr na daň z přidané hodnoty za období září 1996, čj. 16756/97/065970, kterým stěžovateli stanovil nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 518.093,- Kč. Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 11. 2. 1998, čj. 975/130/1998, odvolání stěžovatele zamítlo a platební výměr změnilo tak, že vyměřený nadměrný odpočet za toto zdaňovací období činí 18.112,- Kč. Na návrh stěžovatele Ministerstvo financí, odbor metodiky výkonu daňové správy, rozhodnutím ze dne 21. 10. 1999, čj. 392/45 117/1998, podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze povolilo. Ministerstvo financí poukázalo na to, že citované rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze je v rozporu s právními předpisy, zakládá se na podstatných vadách řízení a okolnosti nasvědčují tomu, že daň byla stanovena v nesprávné výši. Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 2. 2. 2001, čj. 1286/01-130, své původní rozhodnutí ze dne 11. 2. 1998, č.j. 975/130/1998, změnilo tak, že platební výměr Finančního ředitelství v Dobříši ze dne 19. 8. 1997, čj. 16756/97/065970, zrušilo. Stěžovatel v mezidobí dopisem ze dne 22. 12 2000, doplněným dne 10. 1. 2001, požádal správce daně o osvědčení neplatnosti platebního výměru ze dne 19. 8. 1997, č.j. 16756/97/065970, neboť měl za to, že v něm chybí základní náležitosti rozhodnutí, které způsobují jeho neplatnost. Finanční úřad v Dobříši dopisem ze dne 25. 5. 2001, čj. 16091/01/065971/1730, stěžovateli sdělil, že jeho námitky považuje za bezpředmětné, neboť platební výměr byl zrušen.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky a předpoklady stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jedná se proto ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), o ústavní stížnost nepřípustnou.
Princip subsidiarity procesních prostředků v podobě podmínky přípustnosti ústavní stížnosti je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřen stanoviskem, že ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. C.H.Beck, 2001, str. 330). Ze souvislostí daného případu vyplývá, že k případnému porušení stěžovatelových práv mohlo dojít v důsledku vydání platebního výměru. Stěžovatel proti němu využil řádný opravný prostředek s výjimkou správní žaloby a následně i mimořádný opravný prostředek podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. V rámci přezkumného řízení došlo ke zrušení předmětného platebního výměru, zrušující rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze však nenabylo právní moci, neboť proti němu bylo podáno odvolání. V této procesní situaci se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zavázal správce daně k zahájení řízení o splnění podmínek neplatnosti platebního výměru s tvrzením, že proti paaktu se stejně nelze platně odvolat.
Ústavní soud stěžovatelův názor nesdílí. Již dříve totiž ve své rozhodovací praxi uvedl (viz sp. zn. IV.ÚS 547/99 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 18. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2001, str. 45, 47), že v současné právní úpravě chybí pravomoc soudu vydat v případě zjištění, že jde o akt nulitní, deklaratorní rozhodnutí - tedy uvést, že co je napadeno, vůbec neexistuje. Taková úprava by byla žádoucí de lege ferenda. Současná soudní praxe však přesto, že z hlediska teorie jde o akt pojmově nezrušitelný (neboť nejde zrušit neexistující), přihlíží k tomu, že takový akt se představuje jako správní rozhodnutí a že jako exekuční titul je zpravidla schopen citelně zasáhnout sféru práv a povinností osoby. Proto jej z důvodu účelnosti a ekvity ruší, jako by šlo o akt pojmově zrušitelný (viz Občanský soudní řád - komentář, C.H.Beck, 4. vydání, str. 887 a násl.). Obdobně a ze stejných důvodů by mohl dle názoru Ústavního soudu postupovat Městský soud v Praze v případě, že by se na něj stěžovatel obrátil se správní žalobou, ve které by vznesl námitku neplatnosti, případně nicotnosti, resp. za daného stavu správního řízení ze stejných důvodů takto může postupovat i orgán finanční správy, pokud mezitím napadené správní rozhodnutí nebude zrušeno na základě jiných důvodů.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj