ECLI:CZ:US:2002:1.US.454.02
sp. zn. I. ÚS 454/02
Usnesení
Č E S K Á R E P U B L I K A
U S N E S E N Í
Ú s t a v n í h o s o u d u Č e s k é r e p u b l i k y
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 43 T 69/2001, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 44 To 159/2002, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 43 T 69/2001, byl L. J. (dále jen stěžovatel) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Současně mu bylo uloženo, aby ve zkušební době uhradil poškozenému J. S. škodu ve výši 273 000,-- Kč, kterou trestným činem způsobil, a to společně a nerozdílně s obžalovaným ing. J. Š. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a jakékoliv jiné řídící funkce v obchodních společnostech a dalších formách právnických osob na dobu šesti let.
Ve skutkové větě soud prvního stupně uvedl, že:
1. stěžovatel jako jednatel společnosti B. - V., spol. s r. o., společně s obžalovaným ing. J. Š., sjednal s poškozeným Janem Svobodou, nar. 8. 7. 1976, po obdržení jím složené kauce dne 2. 6. 1997 ve výši 100 000,-- Kč smlouvu o smlouvě budoucí o převodu vlastnictví jednotky, kterou se zavázali uzavřít budoucí kupní smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky o velikosti 1+kk v Praze 9 - spoluvlastnického podílu na společných částech bytového objektu a příslušný spoluvlastnický podíl na zastavené části pozemku parcely č. 326 katastrálního území H., přičemž v článku I. písm. c) smlouvy uvedli odkaz na územní rozhodnutí č. 124820, ačkoliv věděli, že toto vydáno nebylo, a na základě uvedené smlouvy poškozený Jan Svoboda uhradil dále dne 14. 7. 1997 na účet společnosti B. - V., spol. s r. o., částku 190 000,-- Kč a dne 18. 7. 1997 částku ve výši 83 000,-- Kč; k zahájení výstavby bytů nedošlo a v rozporu s čl. III. písm. d) smlouvy, kterým se zavázali poškozenému vrátit zálohy v plné výši, pokud nejpozději do konce června r. 1998 nedojde k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky, poškozenému vrátili až po jeho opakovaných urgencích částku 100 000,-- Kč, čímž mu způsobili škodu ve výši nejméně 373 000,-- Kč a dále, že:
2. stěžovatel sám jako jednatel společnosti B. - V., spol. s r. o., převedl kupní smlouvou vlastnictví pozemku parc. č. 326, zapsaného v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Praze na LV č. 264 pro obec Praha 9 a katastrální území H. v hodnotě 21 808 000,-- Kč na obchodní společnost B., spol. s r. o., se sídlem Velké Meziříčí, ačkoliv věděl, že společnost B. - V., spol. s r. o., má dluhy přesahující její pohledávky, a tím zmařil uspokojení pohledávek věřitelů této společnosti ve výši nejméně 429 573,60 Kč.
Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání, kde namítl, že k přípravě a realizaci výstavby investiční akce přistoupil se seriózním a upřímně míněným záměrem a z tohoto důvodu navázal spolupráci s realitní kanceláří ing. J. W., která měla smlouvu o výhradním zprostředkování prodeje nemovitostí. Tuto smlouvu že připravila sama realitní kancelář a postoupila ji ke konzultaci. Popírá, že by společně s obžalovaným J. Š. tvrdili J. W., že územní rozhodnutí bylo vydáno; naopak že svědci J. W. a L. W. stvrdili, že jim obžalovaní řekli, že toto rozhodnutí nebylo vydáno. Pokud poškozený J. S. vypovídal odlišně, tak nelze toto tvrzení považovat za věrohodné. S poškozeným že stěžovatel nejednal a realitní kanceláři sdělil, že územní rozhodnutí nebylo vydáno. Současně zpochybňuje výpověď J. W. s tím, že nelze vyloučit chybnou interpretaci telefonického rozhovoru ze strany J. W., který měl zájem na realizaci obchodu. Společnost B. - V., spol. s r. o., že nemohla ovlivnit neúspěch investiční akce Obytný soubor R., která byla navíc připravována za podpory Městské části Praha 9.
K bodu 2) výrokové části rozsudku stěžovatel namítl, že ani tohoto jednání se nedopustil, neboť předmětný pozemek byl zatížen zástavním právem ve prospěch financujícího peněžního ústavu Komerční banky, pobočky Žďár nad Sázavou, a je proto nesporné, že uvedená nemovitost, s ohledem na svou realizační hodnotu, nebyla způsobilá k uspokojení jiného než zástavního věřitele, a tedy tímto převodem nemohl uspokojení žádného z věřitelů zmařit či omezit. V závěru vyjádřil stěžovatel své výhrady k okruhu věřitelů označených soudem prvního stupně a navrhl zrušit napadený rozsudek a zprostit obžaloby.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, a dospěl k závěru, že odvolání jsou zčásti důvodná. Na základě §258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu a s ohledem na novelu trestního zákona a trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. 1. 2002, napadený rozsudek zrušil u obou obžalovaných v odsuzující části v celém rozsahu a ve výroku o náhradě škody a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu, kdy skutkový stav byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, rozhodl sám tak, že stěžovatele L. J. a ing. J. Š. uznal vinným pod bodem 1) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona po novele, neboť tato kvalifikace, jak správně odvolací soud dovodil, je pro obžalované z hlediska §16 odst. 1 tr. zákona příznivější s ohledem na způsobenou škodu. Ze stejného důvodu odvolací soud překvalifikoval jednání stěžovatele L. J. pod bodem 2) na trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zákona, když znak značné škody, jak původně nalézací soud rozhodl, není dán. V souvislosti se zrušením výroku o vině rozhodoval odvolací soud o trestu obžalovaných a uložil stěžovateli za uvedené trestné činy trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, když výkon tohoto trestu odložil na zkušební dobu tří roků; dále uložil stěžovateli ve zkušební době povinnost nahradit poškozenému Janu Svobodovi škodu, kterou způsobil trestným činem; vedle tohoto trestu uložil stěžovateli i zákaz činnosti podle §49 odst. 1 tr. zákona, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a dalších formách právnických osob na dobu 4 let, neboť trestné činnosti se dopustil v souvislosti s tímto jednáním a současně uložil stěžovateli i peněžitý trest podle §53 odst. 1 tr. zákona ve výši 100 000,-- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců, který odpovídá osobním i majetkovým poměrům stěžovatele, když odvolací soud zjistil, že má měsíční příjem 23 000,-- Kč a je spoluvlastníkem nemovitosti v katastrálním území Velké Meziříčí. Tento trest byl uložen pro dovršení nápravy obžalovaného a jeho snahy získat trestnou činností majetkový prospěch. Odvolací soud při rozhodování o opravném prostředku rozhodl i o návrhu stěžovatele na doplnění dokazování výslechem JUDr. S., která konzultovala z pověření firmy B. - V., spol. s r. o., smlouvu připravenou realitní kanceláří W. a spol., když návrh zamítl, neboť tento důkaz považoval za nadbytečný s odůvodněním, že je zcela nerozhodné při projednání souzené trestné činnosti obžalovaných, s kým, kdo a kdy konzultoval či vypracoval návrh smlouvy o smlouvě budoucí, když stěžovatel L. J. měl dostatečnou vědomost o tom, že územní rozhodnutí vydáno nebylo a přesto tuto smlouvu podepsal a dokonce převzal kauci 100 000,-- Kč, kterou poškozený J. S. složil v realitní kanceláři dne 2. 6. 1997. Odsuzující rozsudek odvolacího soudu obsahoval ve svém závěru poučení, že lze proti němu podat ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení dovolání podle §265a tr. řádu.
Stěžovatel napadl ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2002, výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 44 To 159/2002, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 43 T 69/2001. V podané ústavní stížnosti vznesl námitky, které jsou v zásadě shodné s těmi, které uplatnil již v rámci svého odvolání podaného v řízení před obecnými soudy. Namítl především porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které spatřuje v tom, že se v průběhu přípravného řízení a v řízení před soudy obou stupňů nepodařilo sestavit ucelený a logický důkaz o vině stěžovatele, zejména o tom, že by se dopustil jednání směřujícího k uvedení poškozeného v omyl, že by uvedení poškozeného v omyl bylo jeho přímým či nepřímým úmyslem a že by jako jednatel společnosti B. - V., spol. s r. o., zmařil uspokojení věřitelů této společnosti převodem pozemku parc. č. 326 v k. ú. H. na společnost B. s r. o. Tento postup soudů označuje za nerespektování zásady in dubio pro reo. Dále se měly soudy obou stupňů právní kvalifikací jednání stěžovatele dostat do rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod a s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Tím, že soudy obou stupňů kriminalizují podnikatelskou aktivitu stěžovatele nad rámec mezí stanovených zákonem, dostávají se do rozporu s čl. 2 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel vytýká nedostatečné prokázání subjektivní stránky trestných činů, kterých se měl dopustit a směřování ke kritériu jakési objektivní odpovědnosti, čímž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy ČR. Uložením peněžitého trestu spatřuje porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod a uložením trestu zákazu činnosti došlo podle stěžovatele k porušení práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost vyplývajícího z čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, ale je soudním orgánem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a proto mu přísluší zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci pouze v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod navrhovatele a náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, to znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V daném případě odvolací soud po splnění přezkumné povinnosti zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu a v předmětné trestní věci sám rozhodl na podkladě skutkového stavu, který byl soudem nalézacím správně a úplně zjištěn, v souladu s §259 odst. 3 tr. řádu a poučil stěžovatele o možnosti podat proti jeho odsuzujícímu rozsudku dovolání.
Dovolání jako nový institut byl začleněn do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, a lze jím napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 tr. řádu obsahuje taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání. Mezi tato rozhodnutí náleží mimo jiné také odsuzující rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
V tomto případě se jedná o odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze, tedy soudu odvolacího vydaný podle §259 odst. 3 tr. řádu po zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu, proti němuž připustil odvolací soud dovolání a stěžovatele o tom řádně poučil.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je možné dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelé mohou z důvodu procesní jistoty podat vedle dovolání i ústavní stížnost, aby v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání dodrželi zákonnou lhůtu 60 dnů pro podání ústavní stížnosti, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem k ochraně práva by bylo, v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání, rozhodnutí odvolacího soudu, od jehož doručení by plynula stanovená lhůta 60 dnů.
Stěžovatel mohl, s odkazem na poučení odvolacího soudu, uplatnit v zákonné lhůtě mimořádný opravný prostředek - dovolání. Pokud tak neučinil (a z obsahu jeho podání lze usuzovat, že tento opravný prostředek podán nebyl), nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
Nesplnění této podmínky stanovené v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., činí jeho ústavní stížnost nepřípustnou a jako takovou ji soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2002
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu ČR