ECLI:CZ:US:2002:1.US.462.01
sp. zn. I. ÚS 462/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů F. K., a V. K., zastoupených advokátem JUDr. M. H., proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 10. 2000, č.j. 4 C 151/93-125, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 25 Co 3/2001, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1960/2001, takto:
I. Ústavní stížnosti stěžovatelů F. K. a V. K. vedené pod sp. zn. I. ÚS 462/2001 a sp. zn. I. ÚS 290/02 se spojují ke společnému řízení a projednání pod sp. zn. I. ÚS 462/2001.
II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Mělníku zamítl v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatelů na zrušení kupní smlouvy uzavřené notářským zápisem z 23. 4. 1957, sepsaným Státním notářstvím v Mělníku pod sp. zn. N 220/57, NZ 205/57, mezi M., F. a V. K. jako prodávajícími a O. a J. P. jako kupujícími, v části, kterou byly převedeny pozemky p.č. 1308 - role, 1330 - role, 1386 - louka, 1387 - louka, 1437 - role, 1433 - role, 1470 - les, 1491 - louka, 1492 - louka, 1609/2 - pastvina, 407 - role, 469 - role, 1427 - role, 668 - zahrada, 1282 - role, 972 - zahrada, 973 - zahrada, vše zapsáno v knihovní vložce č. 131 a č. 360 pozemkové knihy pro k.ú. O.
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Mělníku potvrdil.
Proti shora citovaným rozsudkům podali stěžovatelé ústavní stížnost, kterou Ústavní soud dosud projednával pod sp.zn. I. ÚS 462/01. V ní tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože okresní soud nehodnotil důkazy v jejich návaznosti a souvislosti. Ani odvolací soud se s argumentací stěžovatelů náležitě nevypořádal.
Zároveň s touto ústavní stížností podal stěžovatel také dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1960/2001, bylo toto dovolání jako opožděné odmítnuto. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že podané dovolání projednal Nejvyšší soud ČR podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., opíraje se o ustanovení bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., neboť rozhodnutí napadené tímto dovoláním bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů. Poněvadž posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání byl v souzené věci den 9. 7. 2001, avšak stěžovatelé podali dovolání teprve dne 30. 7. 2001, lhůta k jeho podání zachována nebyla.
Rovněž citované usnesení Nejvyššího soudu ČR napadli stěžovatelé ústavní stížností, kterou Ústavní soud dosud projednával pod sp. zn. I. ÚS 290/2002. V ní opět tvrdí, že jím byla porušena jejich práva ústavně zaručená čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť právní názor Nejvyššího soudu ČR týkající se délky dovolací lhůty je nesprávný. Tak tomu je prý především proto, že již odvolací řízení proběhlo celé za platnosti novely o.s.ř. provedené zák. č. 30/2000 Sb (dále jen "novela"). Ustanovení bodu 17 je pak nutno chápat tak, že jeho dikce "podle dosavadních právních předpisů" se vztahuje na odvolací řízení. Jestliže toto řízení bylo projednáno podle předpisů platných po vydání novely, pak je třeba počítat lhůtu pro podání dovolání také podle znění o.s.ř. po novele, tedy jako dvouměsíční.
II.
Ústavní soud konstatuje, že obě ústavní stížnosti stěžovatelů se týkají jedné a téže věci a týchž účastníků. Proto je v zájmu hospodárnosti jejich projednání spojil v jedno řízení, které je nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 462/2001 [ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu), ve vztahu k ust. §112 odst. 1 o.s.ř. ].
III.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších hledisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně dovozoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Dále uvádí, že již v několika případech vyslovil i právní názor, že v případech, kdy je dovolání přípustné, považuje se rozhodnutí o něm za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, a že usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 8, usn. č. 14, C.H.BECK, ročník 1997, II. díl). V souzené věci sice stěžovatelé rozsudek odvolacího soudu dovoláním napadli, leč vlastním zaviněním nesplnili základní procesní podmínku, tj. dodržení zákonné lhůty k podání dovolání, teprve po jejímž splnění mohl Nejvyšší soud ČR přípustnost podaného dovolání posoudit. Z toho je patrno, že stěžovatelé zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv nevyčerpali (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Proto Ústavní soud část ústavní stížnost, brojící proti v záhlaví uvedeným rozsudkům Okresního soudu v Mělníku a Krajského soudu v Praze, jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Pokud jde o části ústavní stížnosti brojící proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud toliko hodnotil, zda postup uvedeného soudu při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy procesní a - v konečném důsledku - za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.
V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle znění o.s.ř. platného před jeho změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a též jeho rozhodnutí bylo vydáno před nabytím účinnosti tohoto citovaného zákona (dne 12. 10. 2000). Podle bodu 15, hlavy I., části dvanácté citovaného zákona, odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným v řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud právem hodnotil dovolání podané stěžovateli podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoliv podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. i řízení před odvolacím soudem) proběhlo z části ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. (srov. např. dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 660/01 ze dne 2. 1. 2002). Jestliže tedy Nejvyšší soud předmětné dovolání posoudil jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ust. §240 odst. 1 o.s.ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. - přičemž podle odst. 2 stejného ustanovení zmeškání této lhůty nemohl prominout - nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s citovanými kogentními ustanoveními procesního práva a v napadeném usnesení nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky.
Proto Ústavní soud část ústavní stížnosti brojící proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu České republiky odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [ust. §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona o Ústavním soudu] jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu