ECLI:CZ:US:2002:1.US.463.2000
sp. zn. I. ÚS 463/2000
Usnesení
I. ÚS 463/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. P., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 5 A 81/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 1. 8. 2000 se stěžovatel domáhal s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 5 A 81/98, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí I. náměstka ministra vnitra ČR ze dne 23. 8. 1990, č.j. KČ-2000-5/10-90, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí náčelníka KS SNB České Budějovice ze dne 23. 5. 1990, č. 158/90, o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka SNB. Vrchní soud v Praze řízení o žalobě stěžovatele zastavil (§250d odst. 3 o. s. ř.), jelikož dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno před 1. 1. 1992, tedy před účinností zákona č. 519/1991 Sb., novelizujícího o. s. ř., a přezkoumání daného rozhodnutí soudem je tak vyloučeno vzhledem k ustanovení čl. III. bodu 4 tohoto zákona. Soud dále uvedl, že i kdyby bylo citované rozhodnutí stěžovateli doručeno až po 31. 12. 1991, byla by žaloba podána po lhůtě stanovené v ust. §250b odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel je toho názoru, že v daném případě nebylo dostatečným způsobem prokázáno, že rozhodnutí napadené žalobou mu bylo v roce 1990 řádně doručeno, poněvadž žalované Ministerstvo vnitra ČR tuto skutečnost nedoložilo. Vrchní soud v Praze se prý spokojil pouze s obecným konstatováním žalovaného, že v předmětné době byla všechna rozhodnutí o odvolání doručována doporučeně prostřednictvím příslušné pošty.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení a zdůraznil, že nevycházel pouze z tvrzení žalovaného Ministerstva vnitra, ale svůj závěr o doručení rozhodnutí opíral především o tvrzení žalobce, obsažená v jeho podáních, které odpovídajícím způsobem hodnotil. Rovněž Ministerstvo vnitra ČR jako vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření uvedlo, že podle jeho názoru Vrchní soud v Praze předmětnou věc posoudil po všech stránkách správně a s jeho závěry se ztotožňuje.
II.
Ústavní soud dospěl po seznámení se s napadeným rozhodnutím, jakož i s veškerými shromážděnými podkladovými materiály v dané věci k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že jelikož není součástí soustavy obecných soudů nepřísluší mu právo vykonávat "dohled" nad jejich rozhodovací činností a ani nemůže působit jako jakási superrevizní instance. Do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ze spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 A 81/98, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že stěžovatel se žalobou ze dne 4. 11. 1998 domáhal zrušení rozhodnutí I. náměstka ministra vnitra ČR ze dne 23. 8. 1990, č.j. KČ-2000-5/10-90. Z listin, obsažených ve spise bylo mj. zjištěno, že stěžovatel adresoval dne 16. 7. 1998 Ministerstvu vnitra přípis, ve kterém uvedl, že již neví, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí náčelníka KS SNB České Budějovice ze dne 23. 5. 1990, č. 158/90, o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB, jelikož všechny písemnosti "cílevědomě ničil jako osobní, mlčenlivý a tehdy jediný možný protest proti do nebes volající, neodůvodněné a nezákonné křivdě" a žádal o sdělení, bylo-li mu rozhodnutí o odvolání doručeno a pokud nebylo, aby o něm bylo rozhodnuto. Ministerstvo vnitra stěžovateli listem ze dne 31. 8. 1998 sdělilo, že rozhodnutí o odvolání byla v roce 1990 doručována doporučeně prostřednictvím pošty, ale nalezení dokladu o doručení by v daném případě bylo složité, jednak s ohledem na dobu, která uběhla od vydání rozhodnutí, a také vzhledem ke skartační době, která činí u dokladů o doručení pět let. Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí konstatoval, že doručení písemností je obvykle prokazováno příslušným dokladem (doručenkou), to ovšem neznamená, že při nedostatku takového dokladu ve spise v době přezkoumávání rozhodnutí soudem musí soud vycházet bez dalšího z domněnky, že příslušné rozhodnutí doručeno nebylo, aniž by otázku doručení nemohl posoudit na základě jiných skutečností, včetně hodnocení tvrzení účastníků řízení. Soud poté dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele jsou účelová a nevěrohodná a že žalobou napadené rozhodnutí mu muselo být doručeno před 1. 1. 1992, tedy před účinností zákona č. 519/1991 Sb., a přezkoumání daného rozhodnutí je tak vyloučeno vzhledem k ustanovení čl. III. bodu 4 tohoto zákona, příp. i kdyby bylo citované rozhodnutí stěžovateli doručeno až po 31. 12. 1991, byla by žaloba podána po lhůtě stanovené v ust. §250b odst. 1 o. s. ř.
S výše uvedeným názorem Vrchního soudu v Praze se lze, vzhledem ke specifickým skutečnostem zkoumaného případu, ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Především je nutno konstatovat, že je stěží pochopitelné, proč se stěžovatel domáhal sdělení, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání až více než osm let (!) po vydání rozhodnutí, proti kterému odvoláním brojil. V dané souvislosti nutno poukázat na zásadu "každý nechť si střeží svá práva", v souladu se kterou stěžovatel důsledně nepostupoval, přičemž tuto nedůslednost v předchozím řízení nelze nyní "dohánět" ústavní stížností, podanou deset let po vydání předmětných správních rozhodnutí. Ve svém důsledku by přijetí stěžovatelova výkladu dané problematiky vedlo k absurdnímu závěru, že by mohl vlastně žalobu ve správním soudnictví podat kdykoli. Sám stěžovatel ostatně, jak výše uvedeno, nevyloučil, že mu rozhodnutí bylo řádně doručeno, neboť se na to Ministerstva vnitra dotazoval (po osmi letech), přičemž přiznal, že všechny písemnosti, související s daným případem "cílevědomě ničil" na znamení svého osobního protestu. Za takové situace se jeho jednání vskutku jeví jako účelové, což navíc umocňuje skutečnost, že stěžovatel má právnické vzdělání, zjevně se v právních předpisech dobře orientuje a musel tedy vědět, že pokud si mj. díky svému svéráznému protestu nebyl jist, zda mu bylo rozhodnutí o odvolání doručeno, měl příslušný orgán veřejné moci řádně v adekvátním časovém horizontu požádat o jeho zaslání, aby mohl vyvinout případné další kroky k ochraně svých práv. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, jako by stěžovateli umožňovalo postupovat při této ochraně zcela libovolně bez ohledu na zákonem stanovené lhůty a předpokládat, že důkazní břemeno tíží vždy a za všech okolností pouze orgán veřejné moci. Nezávislý a nestranný soud se žalobou stěžovatele v rámci své kompetence zabýval a v přiměřené době přijal rozhodnutí, které řádně odůvodnil. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by tímto rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, ať již jím tvrzených či jiných, odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu