ECLI:CZ:US:2002:1.US.464.02
sp. zn. I. ÚS 464/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti MUDr. H. Š. a Doc. PhDr. et PaedDr. K. Š., CSc., zastoupených advokátem JUDr. V. P., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 10 C 62/98, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. 22 Co 89/2001, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 590/2002, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 shora označeným rozsudkem ve věci žalobce - L., s.r.o., proti stěžovatelům o přivolení k výpovědi z nájmu bytu rozhodl tak, že přivolil k výpovědi z nájmu blíže specifikovaného bytu.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a zároveň návrh na připuštění dovolání zamítl.
Nejvyšší soud ČR citovaným usnesením dovolání stěžovatelů proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze odmítl.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud především konstatoval, že při posuzování podaného dovolání vycházel ze znění občanského soudního řádu před jeho novelizací, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. Podstatné prý je, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 31. 10. 2000. I když odvolací soud rozhodl až 23. 4. 2001, učinil tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tj. podle o.s.ř. ve znění před 1. 1. 2001 (část 12, hlava 1, bod 15 zákona č. 30/2000 Sb.). Posuzování věci podle dosavadních právních předpisů se přirozeně týká i běhu lhůty pro podání dovolání. V daném případě byl dovoláním napadený rozsudek doručen stěžovateli dne 17. 5. 2001 k rukám jeho právního zástupce JUDr. V. P., stěžovatelce byl doručen náhradním způsobem dle ustanovení §46 odst. 4 o.s.ř. v pondělí dne 28. 5. 2001. Je prý nerozhodné, že stěžovatelka si jej ve skutečnosti vyzvedla až dne 11. 6. 2001. Jednoměsíční dovolací lhůta tak začala běžet ode dne právní moci citovaného rozsudku, tedy od 28. 5. 2001 a uplynula dne 28. 6. 2001. Protože však stěžovatelé podali dovolání k poštovní přepravě až dne 17. 7. 2001, učinili tak opožděně.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především tvrdí, že navazují na svoji ústavní stížnost, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 440/01, a žádají, aby Ústavní soud "pokračoval v jejím projednávání", neboť prý přípis Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2001 neobdrželi a na tuto situaci se nevztahuje ani fikce doručení, jelikož se ve svém bytě v Záhřebské ulici nezdržovali.
Proto stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí pouze "nové skutečnosti", konkrétně výhradu vůči napadenému rozsudku Městského soudu v Praze, v němž stěžovatelé postrádají správně strojopisně natištěné jméno a příjmení osoby odpovídající za správnost vyhotoveného rozsudku a její podpis, a dále namítají nesprávné uvedení právního zástupce žalobce a nový název žalobce.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelé uvádějí, že se nezdržují na adrese trvalého pobytu, nýbrž na adrese p. F. (G. ul. 1, Praha 2), že za tím účelem poště platí dosílky, nicméně že se v době doručování prvního vyhotovení rozsudku městského soudu nezdržovali ani v bytě p. F. Proto se prý v daném případě fikce doručení nemohla uplatnit.
Stěžovatelé závěrem tvrdí, že napadenými rozhodnutími porušily obecné soudy čl. 10 Ústavy ČR a čl. 1, 3, 14, 21 odst. 1 a 4, 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a proto je navrhují zrušit.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Ústavní soud především konstatuje, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 10 C 62/98, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. 22 Co 89/2001, již stěžovatelé napadli ústavní stížností, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 440/01, odmítl z důvodu neodstranění vad návrhu ve stanovené lhůtě. Řízení o této ústavní stížnosti tedy bylo doručením citovaného usnesení Ústavního soudu účastníkům řízení pravomocně skončeno a přípis stěžovatelů ze dne 17. 7. 2002 proto musel být považován za nový, samostatný návrh. Ústavní soud proto nemohl "pokračovat v projednávání" dříve podané ústavní stížnosti, jak žádají stěžovatelé, neboť toto řízení již skončilo. Rovněž je nutno uvést, že proti rozhodnutí Ústavního soudu podle stávající zákonné úpravy není přípustný opravný prostředek a rozhodnutí Ústavního soudu nelze napadnout ani novou ústavní stížností.
Protože z těchto uvedených důvodů hodnotil Ústavní soud tuto ústavní stížnost jako samostatný návrh, musel především posoudit otázku včasnosti jejího podání. Dle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je totiž nutno ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je tato lhůta kogentní a její nedodržení proto není možno prominout.
Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelé v daném případě (subjektivně) považovali dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jak však Ústavní soud opakovaně judikoval, dovolání je možno považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Pokud dovolání přípustné není, plyne lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
V souzené věci proto stěžovatelé pochybili v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodali též řádnou ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, že se Nejvyšší soud bude dovoláním zabývat meritorně a že se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatelů jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud shledal přípustným. Protože však stěžovatelé podali dovolání opožděně, Nejvyšší soud nemohl posoudit ani přípustnost dovolání ani existenci některého z dovolacích důvodů a musel je odmítnout. Za těchto okolností představuje ústavní stížnost, podaná proti citovaným rozsudkům obvodního a městského soudu, návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem; shora označený rozsudek Městského soudu v Praze byl totiž právnímu zástupci stěžovatele K. Š. JUDr. V. P. doručen dne 17. 5. 2001 a stěžovatelce H. Š. náhradním způsobem dne 28. 5. 2001, byť jej převzala až dne 11. 6. 2001 (č.l. 353). Ústavní stížnost byla však podána k poštovní přepravě až dne 20. 7. 2002, tedy po uplynutí zákonné kogentní lhůty 60 dnů.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelé pochybili tím, že podaným dovoláním - jehož přípustnost v odvolacím řízení navrhli - si na jedné straně sice hodlali otevřít procesní prostor k přezkumu napadeného rozsudku městského soudu, avšak na straně druhé vlastním zaviněním nesplnili základní procesní podmínku, tedy dodržení zákonné lhůty k podání dovolání; teprve při jejím respektování by byl mohl Nejvyšší soud přípustnost podaného dovolání posoudit. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jež z hlediska ústavnosti nelze zpochybňovat. Je tedy zřejmé, že stěžovatelé prostředky k ochraně svých práv ve smyslu zákona o Ústavním soudu nevyčerpali (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b), e) citovaného zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj