ECLI:CZ:US:2002:1.US.466.2000
sp. zn. I. ÚS 466/2000
Usnesení
I. ÚS 466/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. N., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2000, č. j. 5 A 100/98-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ke své stížnosti uvedl, že shora citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 10. 1998, č. j. 800/1519/80221/98. Ministerstvo životního prostředí ve svém rozhodnutí zamítlo ve smyslu ust. §59 odst. 2 správního řádu odvolání stěžovatele proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (dále jen "ČIŽP") ze dne 3. 7. 1998, č. j. 10H1/125/98/LK, a toto rozhodnutí ČIŽP potvrdilo. Rozhodnutím ČIŽP bylo stěžovateli, jako provozovateli skládky Ž. v k. ú. H., vyměřen na základě ust. §3 odst. 1 zákona ČNR č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o poplatcích za uložení odpadů"), poplatek v celkové výši 201 390 Kč.
Stěžovatel vyjádřil ve své stížnosti přesvědčení, že v dané věci došlo k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod z toho důvodu, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, což v jeho případě nebylo splněno. Uvedl, že zákonem stanovené podmínky pro vyměřování poplatků nelze rozšiřovat či vykládat extenzívně. Je-li dán prostor pro výklad, musí být volen pouze výklad doslovný nebo zužující. To vše platí i pro poplatek za uložení odpadů, o který v této věci jde. Stěžovatel vyjádřil názor v tom smyslu, že Vrchní soud v Praze uvedené zásady při svém rozhodování nerespektoval, a to zejména v souvislosti s výkladem pojmů "odpad", "inertní materiál" a "skládka" ve vztahu k "prostoru určenému k rekultivaci".
Podle ust. §1 odst. 1 tehdy platného zákona o poplatcích za uložení odpadů vyplývala povinnost platit poplatek za uložení odpadů právnické osobě a fyzické osobě provozující skládku (dále jen "provozovatel skládky"). Povinnost se proto vztahovala pouze za uložení odpadu a poplatníkem byl jen ten, kdo provozoval skládku. Stěžovatel zdůraznil, že musely být splněny obě podmínky. Následně namítal, že soud sice tuto okolnost ve svém rozhodnutí uvedl, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí ji již dále nerespektoval. Uvedl, že pokud by se měl považovat za skládku každý prostor, který slouží či poslouží také k ukládání odpadů, znamená toto nepřípustně rozšiřující výklad pojmu "skládka" nad rámec zákona a současně i výše uvedené znamená rozšíření tohoto pojmu z poplatkového hlediska.
Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti se podrobně zabýval vymezením ukládaného materiálu z pohledu "inertního materiálu", přičemž tento pojem zákon nedefinuje. Měl proto za to, že nelze v žádném případě dovodit, že inertním materiálem by měla být výlučně zemina, tak, jak tuto problematiku vymezil soud. Vyslovil v této souvislosti přesvědčení, že inertním materiálem je i čistá stavební suť. V závěru své stížnosti se stěžovatel pozastavil nad skutečností, že s ohledem na závěry soudu by nemohlo nikdy dojít k rekultivaci, neboť by se vždy jednalo o uložení odpadů (a to včetně povinnosti toto uložení zpoplatnit).
ČIŽP v zastoupení hlavního inspektora Ing. Václava Berouška se vyjádřila v tom smyslu, že do předmětné věci je zapojena od 9. 6. 1998, kdy zahájila správní řízení ve věci vyměření poplatku za uložení odpadu za rok 1997 pro provozovatele skládky Ž. v k. ú. H., přičemž provozovatelem této skládky je stěžovatel.
ČIŽP dále uvedla, že tento poplatek vyměřovala každoročně od roku 1994. Za rok 1997 již stěžovatel oznámení o uložení odpadu nezasílal, proto ČIŽP v souladu s ustanovením §3 odst. 1 zákona o poplatcích za uložení odpadů tento poplatek vyměřila. ČIŽP přitom vycházela z projektové dokumentace skládky, evidence uložených odpadů za uplynulá jednotlivá zpoplatňovaná období a z projektu následné rekultivace. Výsledná výše poplatku sledovala trend vývoje poplatků z předchozích let s přihlédnutím k posledně oznámené a přiznané výši poplatku za rok 1996. Stěžovatel jako účastník řízení byl s výší poplatku seznámen dopisem ze dne 9. 6. 1998, č. j. 1H/119/98/OH, a vyzván, aby své případné námitky uplatnil v patnáctidenní lhůtě. Tuto možnost stěžovatel nevyužil, a proto ČIŽP vydala rozhodnutí o vyměření poplatku za uložení odpadu. V závěru svého stanoviska se ČIŽP vyjádřila tak, že na tomto svém rozhodnutí trvá. Vyslovila zároveň také domněnku, že ústavní stížnost směřuje ke zpochybnění poplatkového řízení u pískoven rekultivovaných uložením odpadů podle zákona o poplatcích za uložení odpadů.
Za Vrchní soud v Praze se k předmětné věci obšírně vyjádřila předsedkyně senátu Mgr. J. B. Uvedla, že soud, jak z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, dospěl k závěru, že poplatková povinnost v daném případě nastala, protože předmětný prostor byl v roce 1997 (v návaznosti na r. 1994 až 1996) provozován stěžovatelem i nadále jako skládka k ukládání odpadů. Stěžovatel rekultivaci daného prostoru, kterou měl uloženu provést podle příslušných rozhodnutí (protože předmětný prostor vytěžil), mohl podle "plánu rekultivace" provést zavážením zeminou (a to značného objemu). O své vůli se však rozhodl technickou rekultivaci alespoň zčásti a po určitou dobu provést v daném prostoru v režimu skládky. Za tím účelem na jeho žádost mu byl vydán příslušným správním orgánem souhlas k provozování tohoto prostoru jako skládky k ukládání odpadu (stavební suti a ostatního stavebního odpadu, výkopové zeminy, hlušiny a kameniva), jakož i koncesní listina pro podnikání v oblasti nakládání s odpady. Na základě těchto skutečností stěžovatel provozoval uvedený prostor jako povolenou skládku a na základě smluv s původci odpadů pak na tuto skládku byly i stavební odpady ukládány za sjednanou cenu. S ohledem na výše uvedené jej proto musí stíhat i poplatkový režim spojený s takovou podnikatelskou aktivitou, a to na základě veřejnoprávního předpisu. Bylo pouze na vůli stěžovatele ve vztahu k technickým nárokům (703 000 m2 zeminy) a současně i k ekonomickým možnostem (rozvaze nákladů), jakou z možných variant k dosažení cíle (rekultivace daného prostoru) si zvolí a v jakém právním rámci se bude pohybovat. Pokud si v daném případě stěžovatel zvolil jako dílčí způsob technické rekultivace provoz skládky, musí v důsledku toho nést i s tím zákonem spojené důsledky, tj. poplatkovou povinnost. Soud uvedl, že nemá za to, že by se vzhledem ke skutkovému stavu, který ze spisu jednoznačně vyplývá, dopustil rozšiřujícího výkladu pojmů, jak stěžovatel naznačuje a že by tak připustil, aby poplatková povinnost byla ukládána v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Obecný soud dále konstatoval, že při soudním rozhodování nemohlo být porušeno stěžovatelovo základní právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V uvedené věci soud postupoval při přezkoumávání rozhodnutí orgánu státní správy podle části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel (podle obsahu námitky) měl patrně na mysli namítat rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Právo zakotvené v tomto článku však stěžovateli upřeno nebylo, soud mu neodepřel soudní ochranu a jeho tvrzeným zkrácením na právech rozhodnutím státního orgánu se zevrubně a podle platných zákonných ustanovení zabýval, přičemž v jeho sporu s úřadem meritorně rozhodl. Toto právo nelze vykládat tak, že nestranným a zákonným rozhodnutím je pouze to soudní rozhodnutí, které vyzní ve prospěch stěžovatele a které dá stěžovateli v jeho skutkových tvrzeních za pravdu.
Obecný soud reagoval na polemiku stěžovatele ohledně výkladu některých pojmů v odpadovém hospodářství v tom smyslu, že v plné šíři odkázal na odůvodnění svého rozsudku. K tomu navíc dodal, že výklad pojmů tak, jak je stěžovatel ve své stížnosti reprodukuje, rozsudek soudu neobsahuje.
Argumentuje-li stěžovatel tím, že za skládku lze považovat jen takový prostor, který slouží pouze k ukládání odpadů, že však nelze za skládku považovat každý prostor, který slouží či poslouží také k ukládání odpadů, nemůže takový názor obstát. Každý (určitý a jen ten) prostor, který slouží či poslouží také k ukládání odpadů je nutno považovat za skládku po dobu, kdy je do něj odpad ukládán (navíc dle příslušného rozhodnutí a schváleného provozního řádu skládky). Ke zřizování skládek jsou zpravidla (logicky v zájmu ochrany území) využívány prostory, které vyžadují rekultivační zásah. Je tomu tak právě proto, že rekultivaci území, zejména zasažených těžbou, lze technicky schůdně a ekonomicky výhodně spojit i s ukládáním odpadů (za podmínky přísně stanoveného režimu jednotlivých etap). Při užití výkladu stěžovatele by "skládka" v jeho pojetí byla jevem naprosto výjimečným, protože každý prostor by byl výhledově určen k rekultivaci, jen by v něm byl "také" ukládán odpad (nehledě na to, že i každá skládka musí projít po ukončení skládkové činnosti procesem rekultivace).
Namítá-li stěžovatel nesprávné posouzení ukládaného materiálu jako odpadu, nelze než odkázat jej na rozsudek soudu. Soud nestanovil, že zemina či stavební suť jsou či nejsou odpadem (to odvisí od právního režimu nakládání s nimi), ani zda jsou či nejsou inertním materiálem (to odvisí od konkrétní skladby, resp, chemického složení). Soud pouze předeslal, že pokud by stěžovatel postupoval toliko podle předmětného plánu rekultivace, tj. postupně zavážel prostor zeminou (a to inertní zeminou neškodnou vůči životnímu prostředí, tedy nikoli zeminou, které se původci odpadů zbavovali jako odpadu), nebyl by dán důvod k vyměření poplatků za ukládání odpadu, protože by se nejednalo o provozování skládky (stěžovatel by také nežádal o povolení k provozování skládky).
Soud zdůraznil, že pro určení, zda stěžovatele stíhá v daném konkrétním případě poplatková povinnost, nemůže být určujícím hlediskem jeho dodatečné tvrzení, že ukládal zeminu a "čistou stavební suť", a to za účelem rekultivace území, když prokazatelně o své vůli se stal podnikatelem - provozovatelem skládky odpadu a odpady podle schváleného provozního řádu na skládku ukládal. Dobrovolně a svobodně přijaté právní podmínky pro podnikání v určitém oboru je nutno přijmout i s důsledky pro takovou činnost zákonem stanovenými, resp. spojenými, a nelze dodatečně, po realizaci takové činnosti, z jakýchkoli důvodů, tím méně pro neznalost věci, takový režim měnit.
Ústavní soud v předmětné věci vycházel z vyjádření ČIŽP, ze spisu Vrchního soudu v Praze, jakož i z vyjádření soudu k předmětné věci. Po zvážení předmětné věci po stránce právní i skutkové pak dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se po procesní stránce zabýval i otázkou přípustnosti předmětné ústavní stížnosti. Ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je nutno návrh stěžovatele považovat za nepřípustný tehdy, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní právní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z vyjádření ČIŽP plyne, že stěžovatel nevyužil možnosti uplatnění námitek s vyměřením poplatku za ukládání odpadu ve stanovené lhůtě. Byť stěžovatel tehdy (neuplatněním námitek v rámci správního řízení) nevyužil veškerou, následně uplatňovanou argumentaci a polemiku, správní orgán nebyl těmito námitkami právně vázán. Na straně druhé však právě tyto námitky stěžovatele mohly být podkladem pro odpovídající správní rozhodnutí, a to s podchycením všech rozhodujících skutkových a právně významných okolností daného případu (pojem procesní právní prostředky správní řád neobsahuje, pouze ust. §19 cit. zákona specifikuje náležitosti podání, přičemž pod tímto pojmem se rozumí nejen návrhy na zahájení řízení, odvolání, ale i všechna ostatní podání ve správním řízení, tzn. mimo jiné i námitky proti jednotlivým úkonům).
S přihlédnutím k okolnosti, že po vydání prvoinstančního správního rozhodnutí stěžovatel již využil všech dalších procesních prostředků, které mu platná právní úprava umožňuje, nepovažoval Ústavní soud návrh stěžovatele za nepřípustný. Ústavní soud však musel posoudit návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný. Z výše uvedeného totiž vyplývá, že se orgány veřejné moci věcí podrobně zabývaly, rozhodovaly na základě řádně zjištěného skutkového i právního stavu, přičemž svá rozhodnutí také odpovídajícím způsobem odůvodnily. V rámci celého řízení v předmětné věci tak nedošlo k nijakému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele tak, jak je stěžovatelem namítáno.
Ústavní soud, v návaznosti na shora uvedené, návrh stěžovatele, jako zjevně neopodstatněný, ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl, a proto také nevyhověl návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu