ECLI:CZ:US:2002:1.US.467.02
sp. zn. I. ÚS 467/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. D., zastoupeného advokátkou Mgr. E. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 1 Co 225/2000, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 28 Cdo 117/2002, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze potvrdil napadeným rozsudkem rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 35 C 25/97, s tím, že výrok o náhradě nemajetkové újmy zní: Žaloba, aby každý ze žalovaných zaplatil stěžovateli 166.000 Kč, se zamítá. Citovaným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatele, aby žalovaní (ing. F. N., B. J., Nezávislé sdružení akcionářů ČKD Slaný, a.s.) zaslali všem akcionářům ČKD Slaný, a.s., dopis blíže specifikovaného znění, a aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili stěžovateli částku 500.000 Kč.
Vrchní soud v Praze zároveň zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání pro řešení otázky, že "zamítnutím návrhu byla zpochybněna činnost advokáta vyplývající z mandátní smlouvy, jakož i jeho povinnosti vůči klientovi".
Nejvyšší soud ČR citovaným usnesením dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze odmítl, neboť je shledal nepřípustným.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud prohlásil, že se v daném případě nejednalo o otázku zásadního právního významu (§239 odst. 2 o.s.ř. ve znění před 1. 1. 2001), jelikož se prý vrchní soud při interpretaci a aplikaci ustanovení §§11 a 13 občanského zákoníku neodchýlil od ustálené judikatury soudů a ani svým rozhodnutím nepřinášel judikaturu novou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími porušily obecné soudy jeho základní práva, zakotvená v čl. 3 odst. 1, v čl. 10 a v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jejich pochybení spatřuje především v tom, že neposoudily kritiku stěžovatele, učiněnou žalovanými, jako zcela neoprávněnou, neboť stěžovatel při jednání, za které byl kritizován, vystupoval jako právní zástupce společnosti ČKD Slaný, a.s., a nemohl prý proto nést odpovědnost za případnou ekonomickou nevýhodnost finančních operací jmenované firmy. Stěžovatel zejména zdůrazňuje, že postupoval v souladu s písemnými pokyny svého klienta a že neporušil ani právní předpis ani předpisy stavovské.
K napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud v něm toliko hodnotil, zda právní závěr odvolacího soudu odpovídá vybraným judikátům či nikoliv, a to bez ohledu na to, že prý šlo o nesprávné právní posouzení věci a že napadené rozhodnutí má dopad na široký okruh případů a "na základní pravidla výkonu advokacie vůbec".
Proto stěžovatel navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Ještě předtím, než se může Ústavní soud zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel podal ústavní stížnost až poté, co rozhodl Nejvyšší soud o jeho dovolání. Stěžovatel tedy zjevně považoval dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jak však Ústavní soud opakovaně judikoval, dovolání je možno považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Pokud dovolání přípustné není, plyne lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
V souzené věci proto stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodal též ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, že se Nejvyšší soud bude dovoláním zabývat meritorně, jelikož přípustnost uplatněného dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění před novelou o.s.ř., provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) závisela především na posouzení samotného Nejvyššího soudu. V době podání dovolání tedy nebylo zjevné, zda se skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud shledal přípustným. Protože však Nejvyšší soud přípustnost dovolání v této věci neshledal, byl rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2001. Doručením tohoto rozsudku začala stěžovateli běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože však stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 24. 7. 2002, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti nedodržel.
Ústavní soud proto konstatuje, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a z toho důvodu musela být odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se tedy dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru vycházel především ze skutečnosti, že "usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání" (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Proto také předmětem ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu může být toliko denegatio iustitiae a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 47).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění před 1. 1. 2001) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a Nejvyšší soud se jím může meritorně zabývat pouze tehdy, jestliže shledá jeho procesní přípustnost. V tomto směru se proto stěžovatel dopouští omylu, jestliže spatřuje existenci citovaného dovolacího důvodu např. v tom, že odvolací soud daný případ nesprávně právně posoudil; úkolem a smyslem dovolacího řízení totiž není generálně napravit všechna pochybení, učiněná v předchozích řízeních před obecnými soudy a tato řízení v plném rozsahu přezkoumat, nýbrž - v případě dovolacího důvodu podle (tehdy platného) ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. - sjednocovat judikaturu obecných soudů v případech zásadního právního významu, tzn. v případech judikaturou dosud neřešených nebo odchylujících se od konstantní judikatury obecných soudů.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). Protože v daném případě odvolací soud dovolání nepřipustil a Ústavní soud respektuje skutečnost, že úvahu Nejvyššího soudu, zda se v konkrétní věci jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, zásadně nepřezkoumává (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 333, 335), shledal tuto část ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu