Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.10.2002, sp. zn. I. ÚS 469/01 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 114/28 SbNU 3 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.469.01

sp. zn. I. ÚS 469/01 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. H-ové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2002, č. j. 38 Ca 210/2000-42, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti navrhla zrušení shora uvedeného rozhodnutí obecného soudu. Namítala, že rozhodnutím Okresního úřadu Jindřichův Hradec, Pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 5. 1. 2000, sp. zn. PÚ 182/2000-333/Mx, bylo určeno, že není vlastníkem nemovitostí (v rozhodnutí specifikovaných) v k. ú. a obci C., dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Proti tomuto rozhodnutí podala opravný prostředek ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který věc postoupil Městskému soudu v Praze. Tento obecný soud napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Stěžovatelka v odůvodnění své stížnosti uvedla, že dne 3. 4. 1945 zemřel J. K., trvale bytem C. 8, vlastník sporných nemovitostí (dále jen "původní vlastník"). Tyto nemovitosti byly původnímu vlastníkovi konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 12 ze dne 21. 6. 1945, který nabyl účinnosti dne 23. 6. 1945. Stěžovatelka konstatovala, že uvedený dekret o znárodnění majetku byl vydán a účinnosti nabyl až po smrti původního vlastníka. Konfiskace byla provedena vyhláškou Okresního národního výboru D. ze dne 21. 9. 1945, č. j. 9859/X, kde je jmenovaný uveden pod č. 24. Podáním ze dne 20. 10. 1945 žádala pozůstalá manželka původního vlastníka, paní J. K-ová, Okresní národní výbor D. o vynětí majetku zemřelého manžela z konfiskace, což bylo zamítnuto výměrem tohoto úřadu ze dne 4. 10. 1946 pod č. j. 5910/3-X. Stěžovatelka uvedla, že posledně uvedené doklady se již pravděpodobně nedochovaly, avšak jejich existenci prokazuje výměr ONV D. ze dne 28. 8. 1948, č. j. 4887/15-X-48. Stěžovatelka dále konstatovala, že majetek po zemřelém původním vlastníkovi zřejmě byl projednán v dědickém řízení (doklad svědčící o této skutečnosti se nepodařilo nalézt). Existenci tohoto řízení však dle názoru stěžovatelky prokazuje výzva Zemědělské komise pro agrární operace v Brně ze dne 15. 6. 1946, č. j. 666/P/VI-1-1946. Paní J. K-ová byla jedinou dědičkou po původním vlastníkovi. Stěžovatelka vyslovila domněnku, že je pravděpodobné, že dědické řízení bylo ukončeno a majetek byl J. K-ové přiřčen. Současně uvedla, že ve vývoji věci je dále podstatný výměr Krajského národního výboru v Jihlavě ze dne 13. 12. 1950, sp. zn. 562-12.12-1950/X-5, kterým bylo zamítnuto odvolání J. K-ové proti rozhodnutí ONV Dačice ze dne 28. 8. 1948 (viz shora), kterým byl na základě pokynu Zemského národního výboru v Brně zrušen výměr tohoto úřadu ze dne 4. 10. 1946 (viz rovněž shora). Zatímco výměrem z roku 1946 byla předmětná konfiskace zrušena, výměr z roku 1948 předchozí výměr zrušil a KNV v Jihlavě v roce 1950 konfiskaci potvrdil. Stěžovatelka zdůraznila, že kroky vůči J. K-ové provedly státní orgány nedemokratického státu, a to postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Šlo tedy o akt persekuce, provedený vůči J. K-ové po 25. 2. 1948, a proto restituční nárok oprávněné osoby by měl být po právu uznán. Dne 21. 3. 1971 J. K-ová zemřela, přičemž Státní notářství v Jindřichově Hradci dědické řízení zastavilo dne 15. 7. 1971 pod č. j. D 336/71 pro nemajetnost zůstavitelky. Stěžovatelka uvedla, že tyto skutečnosti jsou patrné z potvrzení Státního notářství Jindřichův Hradec ze dne 20. 3. 1992, č. j. Nsu f 208/92. Stěžovatelka namítala, že ve skutečnosti měla majetek po J. K-ové zdědit podle ustanovení §475 občanského zákoníku její tehdy žijící sestra L. A-ová. Stěžovatelka, coby neteř paní J. K-ové, uplatnila k předmětnému majetku řádně a včas restituční nárok dle zákona o půdě. Podle názoru stěžovatelky se Městský soud nevypořádal se skutečností, že konfiskace majetku původního vlastníka byla v roce 1946 pravomocně zrušena, a byla tak obnovena ležící pozůstalost, tvořená majetkem původního vlastníka. Tato pozůstalost měla být projednána v dědickém řízení. Stěžovatelka současně vyslovila obecnému soudu kritiku za jednostrannou akcentaci výměrů totalitního státu, které potvrzovaly konfiskaci. Obecný soud tak dle mínění stěžovatelky pominul skutečnost, že věc pravomocně skončená byla svévolně na pokyn Zemského národního výboru v Brně, Okresním národním výborem D. znovu otevřena a potvrzena konfiskace původnímu vlastníkovi. Stěžovatelka nesouhlasila se závěry obecného soudu, který dovodil, že vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že J. K-ová nemovitosti zdědila, tyto nemovitosti přešly z původního vlastníka na stát. Zdůraznila, že průkaz této skutečnosti nemůže jít k její tíži. Předsedkyně senátu 38 Ca Městského soudu v Praze, JUDr. K. Ch-ová, k předmětné věci sdělila, že je dle jejího názoru třeba vycházet z toho, že v průběhu řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že paní J. K-ová nabyla předmětné nemovitosti do svého vlastnictví jako dědička po původním vlastníkovi po proběhnutí dědického řízení podle tehdy platné právní úpravy. Nemovitosti tedy přešly na stát z původního vlastníka J. K. Z hlediska samotné ústavní stížnosti pak považoval soud za potřebné poukázat na to, že ve stížnosti jsou opakovány v podstatě námitky uvedené v opravném prostředku a ústavní stížnost ani nevymezuje, jaké základní právo stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem porušeno. Ze všech uvedených důvodů má obecný soud za to, že ústavní stížnost není důvodná. Ze spisu k uvedené věci vyplývá, že pozemkový úřad dospěl po provedeném řízení k závěru, že pokud byla J. K-ová vyzvána přípisem Zemské komise pro agrární operace v Brně ze dne 15. 6. 1946 k "doprojednání" pozůstalosti do 15. 7. 1945 a doklad o "doprojednání" dědictví nebyl u Státního notářství v Jindřichově Hradci nalezen, pak zřejmě k nabytí dědictví nedošlo. Proto byl ONV v D. zrušen výměr ze dne 4. 10. 1946, č. j. 5910/3-X, a konfiskace majetku byla potvrzena. Nemovitosti byly tedy konfiskovány J. K. a ne jeho manželce, a proto nelze stěžovatelku uznat oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek, ve kterém uplatnila v podstatě shodnou argumentaci jako ve své ústavní stížnosti. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve popsal skutkový stav (tvrzení stěžovatelky uvedené v její ústavní stížnosti je v základním popisu událostí ve shodě s tímto konstatováním). Obecný soud věc uzavřel tak, že vzhledem k tomu, že se u původního vlastníka jednalo o osobu německé národnosti, byl jeho zemědělský majetek konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. J. K-ová sice požádala o vynětí majetku z konfiskace, ale této žádosti v konečné fázi nebylo vyhověno. Podle názoru obecného soudu má rozhodující význam výměr ONV v D. ze dne 28. 8. 1948, č. j. 4887/15-X-48, kterým byl zrušen výměr téhož orgánu ze dne 4. 10. 1946, č. j. 5910/3-X, jímž bylo vyhověno odvolání proti konfiskaci zemědělského majetku. Konfiskace byla výměrem z roku 1948 potvrzena. V návaznosti na uvedené pak výměrem Krajského národního výboru v Jihlavě ze dne 13. 12. 1950, zn. 562-12.12-1950/X-5, nebylo odvolání proti konfiskaci zemědělského majetku ze dne 28. 8. 1948 vyhověno a konfiskace byla potvrzena. Z těchto skutečností vyvodil obecný soud závěr, že ke konfiskaci bylo přistoupeno proto, že J. K-ová neprokázala, že na ni předmětné nemovitosti přešly, neboť takový převod nebyl do pozemkové knihy zapsán. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že se nepodařilo dohledat žádné listiny, ze kterých by vyplývalo, jaký majetek nabyla J. K-ová po svém manželovi J. K-ovi. V jednotlivých vložkách pozemkové knihy jako vlastnice předmětných nemovitostí zapsána nebyla. Za takové situace nelze konfiskaci zemědělského majetku původního vlastníka (jako osoby německé národnosti) považovat podle dekretu č. 12/1945 Sb. za nezákonnou a neoprávněnou. Byl konfiskován zemědělský majetek osoby německé národnosti, nejednalo se o zneužití dekretu, ze kterého by bylo možno dovodit naplnění restitučního titulu podle ust. §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě (přechod majetku na stát v důsledku politické persekuce nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody). II. Ústavní soud po posouzení předmětné stížnosti po stránce skutkové i právní, jakož i na základě vyjádření obecného soudu, dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud považoval v předmětné věci za vhodné zdůraznit, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo či svoboda zaručené ústavním zákonem nebo ratifikovanou mezinárodní smlouvou. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že v průběhu řízení k takovému porušení práv došlo. Provádění dokazování probíhalo způsobem zákonem předpokládaným a pokud jde o samotné vyhodnocení důkazů, pak ani jejich hodnocení nevybočilo, podle přesvědčení Ústavního soudu, z rámce ustanovení §132 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě, ve znění pozdějších předpisů, je uvedeno, které osoby a v jakém pořadí jsou oprávněnými osobami, zemřela-li osoba uvedená v odst. 1 nebo 2 před uplynutím lhůty uvedené v §11a, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou (původní vlastník). Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že předmětné nemovitosti přešly na stát z J. K. na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (a nikoliv od jeho manželky J. K-ové). Stěžovatelka není k J. K. v zákonem předpokládaném příbuzenském poměru. Proto nemohla mít v rámci restitučního řízení postavení oprávněné osoby. Ústavní soud dále poznamenává, že na posouzení předmětné věci ve vazbě na ležící pozůstalost (hereditas iacens) se vztahovala příslušná ustanovení Obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen "OZO"). Tento zákoník dopadal na veškeré země dědičné a na území tehdejší ČSR platil až do vydání tzv. "středního občanského zákoníku" v roce 1950. Podle tohoto zákoníku dědic nabýval dědictví a stal se jeho vlastníkem teprve odevzdáním dědictví. Okamžik smrti zůstavitele a okamžik nabytí dědictví tedy nespadal vjedno. OZO specifikoval hereditas iacens tak, že ležící pozůstalost měla charakter účelového jmění s vlastní právní subjektivitou. Podle OZO bylo třeba k přechodu vlastnického práva zvláštního řízení. Toto řízení o projednání pozůstalosti se projednávalo ex offo, příslušný byl okresní soud. Soudní řízení probíhalo podle patentu č. 208/1854 ř. z., o řízení nesporném, a zákona č. 100/1931 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného (oba zmíněné předpisy byly zrušeny v roce 1950). Pokud soud o dědictví nerozhodl, mělo právní status hereditas iacens. Dědicové, kteří chtěli napadlé dědictví nabýt, museli v rámci tohoto řízení podat dědickou přihlášku. Před přijetím dědictví dědicem se tedy hledělo na pozůstalost tak, jakoby ji zemřelý dosud držel. Pro posouzení, komu majetek patří v době konfiskace, je tedy rozhodující, ve které fázi dědického řízení ke konfiskaci došlo. Ve smyslu dřívější judikatury Ústavního soudu (srov. např. sp. zn. III.ÚS 171/96 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, roč. 1997 - II. díl, s. 189 a násl.) proběhla konfiskace v době, kdy původní vlastník (zůstavitel) již sice nežil, avšak byl ještě fiktivním držitelem pozůstalosti, neboť k přijetí pozůstalosti (dle listin předložených v rámci důkazního řízení) pravděpodobně nedošlo (v průběhu řízení se tuto skutečnost nepodařilo stěžovatelce prokázat). Ústavní soud podotýká, že s přihlédnutím k popsanému skutkovému i právnímu stavu věci bylo důkazní břemeno na straně stěžovatelky, přičemž stěžovatelce se toto břemeno nepodařilo unést. Stěžovatelka se sama ve své stížnosti k této okolnosti (nabytí majetku po zemřelém J. K-ovi) staví tak, že pokud byla J. K-ová vyzvána Zemědělskou komisí pro agrární operace v Brně dne 15. 6. 1946 k projednání předmětné pozůstalosti a odevzdání opisu odevzdací listiny, nebylo "v silách venkovské ženy" splnit tento požadavek. Navíc stěžovatelka uvedla, že dle jejího názoru tento požadavek z hlediska pozůstalosti po původním vlastníkovi zřejmě neměl žádný význam, protože sporné nemovitosti byly konfiskovány v období od 21. 9. 1945, a proto nemohly být předmětem pozůstalosti (takže vlastně sama se po stránce skutkové přiklání k závěrům, ke kterým dospěly i orgány veřejné moci). Orgány veřejné moci proto nepochybily, pokud o uplatněném restitučním nároku rozhodly tak, že stěžovatelka není vlastníkem předmětných nemovitostí. V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky (ostatně stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ani údajné porušení základních práv a svobod nijak blíže nespecifikovala). Ústavnímu soudu proto nezbylo než ve smyslu ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh stěžovatelky zamítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 1. října 2002