ECLI:CZ:US:2002:1.US.481.01
sp. zn. I. ÚS 481/01
Usnesení
I. ÚS 481/01
Ústavní soud dnešního dne rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimía Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P., a. s., právně zastoupené JUDr. M. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 38 Ca 227/2000, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, Mariánské náměstí 2, Praha 1, ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. PÚ 1090/00, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala, že postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měla za to, že došlo k porušení čl. 2 odst, 1, čl. 11 odst. 1 a odst. 3 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka se domáhala, aby Ústavní soud zrušil výše uvedená napadená rozhodnutí.
Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") bylo ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") rozhodnuto mimo jiné tak, že paní A. Š. a pan A. Š. (dále jen "vedlejší účastníci") jsou vlastníky nemovitostí, a to pozemků parc. č. 1676/32, ost. plocha, 1676/33, ost. plocha, 1676/35, ost. plocha, 1676/38, ost. plocha, to vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P., pro obec P. Stěžovatelka namítala, že tímto bylo upřeno její vlastnické právo k předmětným pozemkům.
Proti výše uvedenému rozhodnutí pozemkového úřadu podala stěžovatelka opravný prostředek k Městskému soudu v Praze, kterým se domáhala zrušení uvedeného rozhodnutí v části, ve které se přiznávalo vedlejším účastníkům vlastnické právo k uvedeným pozemkům.
Městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Stěžovatelka ke své stížnosti blíže uvedla, že její vlastnické právo k uvedeným pozemkům, coby právní nástupkyně společnosti S., spol. s r. o., a posléze (po zániku této společnosti) společnosti S., a. s., bylo zapsáno do příslušného katastru nemovitostí na základě příklepu ve veřejné dražbě na majetek státního podniku Ú., v likvidaci, konané dne 16. 12. 1993.
Stěžovatelka konstatovala, že z napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že se stěžovatelka nemohla stát vlastníkem výše uvedených pozemků, protože povinná osoba ve smyslu ust. §5 zákona o půdě nebyla oprávněna s předmětnými pozemky disponovat (tzn. ani je převést do vlastnictví jiné osoby ve veřejné dražbě), a pokud tak učinila, je takový právní úkon neplatný.
Stěžovatelka namítala, že její právní předchůdce, jako vydražitel, nebyl informován o tom, že by vůči vydraženým pozemkům byly vzneseny restituční nároky oprávněných osob ve smyslu zákona o půdě a že by tak existovala překážka jejich zcizení. Naopak ze všech předložených podkladů vyplývalo, že k pozemkům nemají nijaká práva třetí osoby.
Stěžovatelka vyslovila názor, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyla na základě příklepu ve veřejné dražbě, protože její právní předchůdce se stal vydražitelem v dobré víře, přičemž současně zaplatil řádnou cenu stanovenou vydražením. Měla za to, že platné právo připouští nabytí vlastnického práva od vlastníka, který není oprávněn nemovitosti zcizit, pokud nabyvatel jedná v dobré víře. V návaznosti na uvedené stěžovatelka namítala, že nevidí důvod, proč by stát měl být oprávněn prosazovat práva jedněch osob na úkor stejných práv osob jiných tak, jak to učinil napadenými rozhodnutími. Podle mínění stěžovatelky měly být napadenými rozhodnutími aspoň upraveny poměry mezi ní a vedlejšími účastníky tak, že ve prospěch stěžovatelky mělo být zřízeno věcné břemeno k předmětným pozemkům.
Stěžovatelka argumentovala ve své ústavní stížnosti rovněž tím, že považuje napadená rozhodnutí za porušení svého práva podnikat (ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny). Tomuto právu odpovídá, dle jejího názoru, povinnost státu vytvořit podmínky všem bez rozdílu, aby mohli provozovat bez překážek svou podnikatelskou činnost.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce formální i věcné, jakož i na základě příslušného spisového materiálu a po vyjádření orgánů veřejné moci dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Za Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil ředitel Ing. J. S. Odkázal na právní závěry vyjádřené v napadených rozhodnutích a poukázal současně na okolnost, že o obdobné věci rozhodl Ústavní soud dne 26. 10. 2001 pod sp. zn. IV. ÚS 479/01.
Městský soud v Praze podal své vyjádření prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. K. C. Z uvedené písemnosti mimo jiné vyplývá, že obecný soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou podanému opravnému prostředku nelze vyhovět. Obecný soud zaujal názor, že předmětný pozemek byl na právního předchůdce stěžovatelky převeden v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě, a proto je nutno na tento převod hledět jako na neplatný ze zákona. Soud tedy učinil závěr, že restitučnímu nároku oprávněných osob musel pozemkový úřad vyhovět, a proto jeho rozhodnutí potvrdil. V dalším odkázal Městský soud v Praze na svou argumentaci uvedenou na str. 4 odůvodnění napadeného rozsudku. Pro úplnost obecný soud poukázal na názor Ústavního soudu, vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 195/97, podle něhož, vzhledem ke smyslu zákona o půdě, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů, neboť jiný výklad by činil ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě bezcenným.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny pozemkovým úřadem a obecným soudem. Tomu koresponduje snaha stěžovatelky dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v její věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelku příznivější. V tomto ohledu nezbývá, než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, jakož i na předchozí rozhodnutí, týkající se stěžovatelky, v obdobné věci (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 479/01). Ve smyslu ustálené judikatury není Ústavní soud součástí soustavy obecných soudů České republiky. Nemůže proto zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů a do nezávislosti v rozhodování soudů, to ovšem za situace, že nebyla porušena základní práva a svobody chráněné Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud proto, v návaznosti na výše uvedené, není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených orgány veřejné moci. Předmětná ústavní stížnost představuje v podstatě jen opakování argumentů uplatněných již v předchozích řízeních - s výjimkou požadavku na zřízení věcného břemene (na který však ve smyslu ustanovení §9 odst. 5 zákona o půdě není právní nárok). Z podání stěžovatelky nevyplývá nic, co by mohlo posunout projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Při rozhodování o ústavních stížnostech není podstatné, zda Ústavní soud sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů, resp. orgánů veřejné moci, za předpokladu, že se jejich úvahy a názory pohybují v ústavních mezích.
Ústavní soud bere v úvahu okolnost, že stěžovatelka nabyla předmětné pozemky v dobré víře. Na straně druhé však respektuje právní závěry, vyslovené v napadených rozhodnutích, neboť je považuje za ústavně konformní, odpovídající ustálené judikatuře (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 195/97, publikovaný pod č. 161, sv. 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu ve smyslu čl 36 odst. 1 Listiny a proces byl veden způsobem nevytvářejícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Rozhodnutí ve věcech, upravených zákonem o půdě, nemůže být považováno za zásah do ústavních práv stěžovatelky ve smyslu čl. 11 či čl. 26 Listiny. Z uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv, je neopodstatněné. Ústavní soud současně podotýká, že tímto rozhodnutím o ústavní stížnosti nejsou nijak dotčena práva stěžovatelky uplatnit případné nároky související s tím, že byla uvedena, jak tvrdí, postupem při veřejné dražbě v omyl.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. září 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu