ECLI:CZ:US:2002:1.US.490.01
sp. zn. I. ÚS 490/01
Usnesení
I. ÚS 490/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti Ing. I. J., právně zastoupeného Mgr. M. V., advokátkou, proti rozhodnutí Policie ČR, bývalého Městského úřadu vyšetřování v Brně, v trestní věci vedené pod sp. zn. MVBM 159/30-2001, a proti postupu Městského státního zastupitelství v Brně takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadá stěžovatel postup Policie ČR, bývalého Městského úřadu vyšetřování v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jímž byla údajně porušena jeho práva jako poškozeného v trestním řízení. Stěžovatel podal trestní oznámení na Mgr. V. T., které posléze doplnil trestním oznámením na M. P., a to pro podezření z trestného činu křivé výpovědi podle §175 tr. zákona. Usnesením Policie ČR, bývalým Městským úřadem vyšetřování v Brně, bylo však trestní stíhání ve věci obviněné Mgr. V. T. zastaveno, o čemž byl stěžovatel ve smyslu ustanovení §172 odst. 3 tr. řádu vyrozuměn dopisem ze dne 20. 7. 2001. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se zastavením trestního stíhání nesouhlasil, podal podle §167 tr. řádu žádost státnímu zástupci o přezkoumání postupu vyšetřovatelky v dané věci. Státní zástupce její postup přezkoumal a neshledal taková pochybení, která by měla vliv na zákonnost a důvodnost jejího rozhodnutí. O výsledku šetření byl stěžovatel ve smyslu §167 tr. řádu opět vyrozuměn, a to přípisem ze dne 26. 7. 2001.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ačkoli v dané věci vystupoval od počátku jako poškozený, neboť jednáním podezřelých mu vznikla jak morální, tak materiální újma, bylo mu vyšetřovatelkou upřeno jeho procesní postavení poškozeného, a to s odůvodněním, že dosud neprokázal, že mu škoda vznikla, ač tak on sám tvrdí. Vyšetřovatelka nevyrozuměla advokáta stěžovatele o konání výslechu stěžovatele, neumožnila mu jako zmocněnci poškozeného nahlédnout do spisu, činit ve věci návrhy apod. Vyšetřovatelka následně na základě výsledků trestního řízení, které trpělo vadami, vydala ve věci meritorní rozhodnutí, kterým řízení dle §172 odst. 1 písm. a) tr. řádu zastavila. Toto rozhodnutí státní zástupce potvrdil. Postupem vyšetřovatelky a jejím rozhodnutím bylo dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo dle. čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Policie ČR, bývalý Městský úřad vyšetřování v Brně, k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že advokátka stěžovatele Mgr. V. nebyla vyšetřovatelem o výslechu stěžovatele vyrozuměna, neboť v tr. řádu není ustanovení, které by to v případě poškozeného vyžadovalo, a ona sama o to ani nepožádala. Nikdy ani nežádala vyšetřovatele o nahlédnutí do spisu, ani jí vyšetřovatel nebránil činit ve věci návrhy. Jak stěžovatel, tak i Mgr. V., byli vyrozuměni jak ve věci obviněné Mgr. T. dle §172 odst. 3 tr. řádu, tak ve věci podezřelého M. P. dle §159 odst. 5 tr. řádu. Městské státní zastupitelství v Brně k věci uvedlo, že v celém vyšetřovacím spisu není o záznam o tom, že by o nahlédnutí do spisu Mgr. V. požádala a tato žádost jí byla zamítnuta. Ani v žádosti o přezkoumání postupu vyšetřovatele se nezmínila o odmítnutí jí nahlédnutí do spisu. Ve spisu není ani jediného dokladu o tom, že by vyšetřovatelka neumožnila učinit stěžovateli návrhy na doplnění dokazování. Právní názor stěžovatele, dle něhož by jeho zmocněnec měl možnost mít právo klást mu v průběhu jeho výslechu otázky, je dle názoru státního zástupce nesprávný. Při přezkoumávání zákonnosti a důvodnosti rozhodnutí vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání státní zástupce konstatoval, že stěžovatel nebyl v průběhu vyšetřování poučen o svých právech jako poškozený, nicméně tato vada řízení neměla podstatný vliv na zákonnost a důvodnost tohoto rozhodnutí.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti se Ústavní soud nejprve zabýval otázkou vztahu stěžovatele k ústavní stížností napadenému rozhodnutí. Dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Takovou fyzickou nebo právnickou osobou ve smyslu citovaného ustanovení je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat a jímž bylo současně porušeno její ústavně zaručené právo.
Ústavní soud v této souvislosti při posuzování předmětné ústavní stížnosti především konstatoval, že stěžovatel vystupoval v zastaveném trestním řízení, vedeném podle trestního řádu účinného do 1. 1. 2002, jako poškozený. Právní postavení poškozeného v trestním řízení je trestním řádem explicitně stanoveno v zákonných ustanoveních. Poškozený je ve smyslu ustanovení §12 odst. 6 tr. řádu jednou z procesních stran trestního řízení, přičemž ze zákonného vymezení poškozeného (§43 odst. 1 tr. ř.) vyplývají i jeho zákonná oprávnění, která mu trestní řád poskytuje, a která mají umožnit uspokojení jeho nároků na náhradu škody. K dosažení tohoto účelu trestní řád zejména v ustanovení §43 odst. 1 vypočítává procesní práva poškozeného a současně je pozitivním a negativním způsobem ohraničuje. Své nároky na náhradu škody může přitom za stanovených zákonných podmínek poškozený uplatňovat přímo v trestním řízení (tzv. adhezní řízení) nebo nárok uspokojit v rámci řízení občanskoprávního, popř. v řízení před jiným příslušným orgánem.
Jak je patrné z usnesení o zastavení trestního stíhání Mgr. V. T., výrokem rozhodnutí, na jehož základě bylo zastaveno trestní stíhání její osoby, nemohlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dojít, neboť - ač byl účastníkem předmětného trestního řízení - nebylo jím autoritativně zasaženo do sféry ochrany jeho osobnosti a rozhodováno o jeho právech či povinnostech. K tomu je třeba rovněž poukázat též na to, že o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, jakož i o tom, zda zde (ne)jsou relevantní překážky zabraňující dalšímu vedení trestního stíhání, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně k tomu orgány z ústavních předpisů (čl. 90 Ústavy ČR) a zákona povolané, přičemž případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je (sám o sobě) zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Podle §172 odst. 3 tr. řádu platného pro daný případ byl stěžovatel vyrozuměn o zastavení trestního stíhání Mgr. T., a na základě jeho podnětu byl postup vyšetřovatelky v dané věci předmětem přezkoumání státním zástupcem dle §167 tr. řádu. O výsledku šetření státního zástupce byl rovněž stěžovatel vyrozuměn. Postup orgánů činných v trestním řízení v dané věci nevybočil z rámce daného zákonnými ustanoveními tr. řádu, týkající se práv poškozeného a Ústavní soud nezjistil stěžovatelem namítané porušení základních práv.
Jak již bylo uvedeno výše, napadeným výrokem vyšetřovatelky, kterým bylo trestní stíhání obviněné Mgr. T. zastaveno, nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, neboť nebylo ve vydaném usnesení rozhodováno přímo o jeho právech a povinnostech, nýbrž toliko o postavení obviněné, z čehož je zřejmá zjevná neoprávněnost stěžovatele napadnout toto usnesení ústavní stížností. Navíc dle tehdy platné právní úpravy poškozený ani neměl možnost podávat proti rozhodnutí vyšetřovatele dle §172 tr. řádu stížnost a o tomto rozhodnutí byl pouze vyrozumíván. Vzhledem k tomu, že vyrozumění o výsledku přezkoumání postupu vyšetřovatele státním zástupcem dle §167 není rozhodnutím, a není možné podávat proti němu opravné prostředky, nelze je ani napadnout ústavní stížností.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako podanou zjevně neoprávněnou osobou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. září 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu