ECLI:CZ:US:2002:1.US.493.01
sp. zn. I. ÚS 493/01
Usnesení
I. ÚS 493/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. E., zastoupeného advokátkou Mgr. Ing. L. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2001, č. j. 38 Ca 140/2000-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že došlo k porušení čl. 1 Ústavy ČR, dále pak čl. 36 odst. 1 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
Uvedl, že se domáhal vydání zbrojního průkazu u Policie ČR - Okresního ředitelství Mladá Boleslav. Uvedený správní orgán vydal dne 4. 1. 2000 rozhodnutí č. j. ORMB 494/ZBR-99 s tím, že zbrojní průkaz se nevydává. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí pak podal odvolání k Policii ČR - Správě Středočeského kraje (dále jen "Policie ČR"). Správní odvolací orgán však odvolání stěžovatele zamítl a potvrdil prvoinstanční rozhodnutí. Proti pravomocnému rozhodnutí Policie podal stěžovatel u příslušného Městského soudu v Praze žalobu o přezkoumání správního rozhodnutí. Žaloba byla napadeným rozsudkem zamítnuta. Soud potvrdil správnost postupu a názoru správního orgánu, zejména s odkazem na nutnost zachování principu rovnosti žadatelů o zbrojní průkaz.
Ústavní soud po posouzení předmětné stížnosti po stránce skutkové i právní, jakož i na základě vyjádření příslušných orgánů veřejné moci, dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
Za Policii ČR podal vyjádření JUDr. M. K. na základě pověření ředitele Policie ČR, správy Středočeského kraje, Mgr. O. M. Z vyjádření vyplývá, že se Policie ČR ztotožňuje s napadeným rozsudkem.
Obecný soud zaslal k předmětné věci spis, ze kterého je možno konstatovat, že žaloba stěžovatele, kterou se tento domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Policie ČR ze dne 31. 1. 2000, byla správním orgánem zamítnuta. Stěžovatel pak v řízení před obecným soudem namítal, že rozhodnutími správních orgánů o nevyhovění žádosti o vydání zbrojního průkazu byl zkrácen ve svých právech, protože správní orgány nedostatečným způsobem zjistily skutečný stav věci tim, že opatřovaly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch, a věc posoudily vadně i po právní stránce. Stěžovatel uvedl, že je sice pravdou, že byl uznán vinným trestným činem, protože urazil veřejného činitele a byl mu i uložen trest, vše však považoval za malichernost a z tohoto důvodu proti trestnímu příkazu nepodal odpor. Urazil prý policistu městské policie "formálně", ten však údajně překročil svou pravomoc tím, že se nechoval vhodně k občanovi, a tak nemohl požívat ochrany veřejného činitele.
Rozhodnutím Policie ČR, Okresního ředitelství v Mladé Boleslavi, oddělením služby správních činností ze dne 4. 1. 2000, č. j. ORMB-494/ZBR-99, podle ustanovení §40 odst. 1 písm. e) zák. č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zbraních") nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vydání zbrojního průkazu, protože nesplňoval podmínku podle ust. §44 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Správní orgán prvního stupně vycházel při svém rozhodování z opisu rejstříku trestů, z něhož bylo zjištěno, že stěžovatel byl dne 16. 12. 1996 pod sp. zn. 3 T 606/96 odsouzen Okresním soudem v Mladé Boleslavi pro trestný čin dle §156 odst. 3 trestního zákona. Se zřetelem k tomu, že jde o úmyslný trestný čin a od pravomocného odsouzení neuplynulo ještě deset let, posoudil prvoinstanční správní orgán věc tak, že nelze na stěžovatele pohlížet jako na osobu bezúhonnou podle ust. §40 odst. 1 písm. e) zákona o zbraních. Z tohoto důvodu nemohlo být rozhodnuto kladně o jeho žádosti o vydání zbrojního průkazu.
Rozhodnutím Policie ČR, Správy Středočeského kraje, skupiny správních činností policie ze dne 31. 1. 2000, č. j. PSC-95/SSČ-2000, bylo podle ust. §59 odst. 2 správního řádu odvolání stěžovatele zamítnuto a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že se obecný soud stěžovatelem uplatněnými námitkami (v podstatě shodnými s argumentací obsaženou v ústavní stížnosti) řádně po skutkové i právní stránce zabýval. Zkoumal podrobně i stěžovatelem namítanou okolnost, zda účast stěžovatele na amnestii prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 a prominutí trestů odnětí svobody v trvání dvou měsíců, podmíněně odloženého na zkušební dobu jednoho roku, s účinkem, že se na stěžovatele hledí, jakoby nebyl odsouzen, zakládají bezúhonnost ve smyslu zákona o zbraních. Po pečlivém zvážení, obsaženém v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které Ústavní soud stěžovatele odkazuje, dospěl obecný soud k závěru, že tomu tak není a nelze proto na stěžovatele pohlížet jako na bezúhonného ve smyslu cit. zákona.
Obecný soud při rozhodování o žalobě vycházel rovněž z právních úvah Ústavního soudu, které byly vysloveny v nálezu sp. zn. IV.ÚS 366/98, přičemž dospěl ke správnému závěru, že zachování rovnosti mezi žadateli o zbrojní průkaz vyžaduje respektování zcela specifického vymezení pojmu bezúhonnosti v ust. §44 odst. 1 zákona o zbraních. V daném případě je třeba odhlédnout od všech případů zahlazení odsouzení, resp. vzniku domněnky, že se na žadatele hledí, jakoby odsouzen nebyl. Vzhledem k tomu stěžovatel nemůže být považován za bezúhonnou osobu podle ust. §40 odst. 1 písm. e) zákona o zbraních, protože byl dne 16. 12. 1996 pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin útoku na veřejného činitele podle ust. §156 odst. 3 trestního zákona a neuplynulo ještě deset let od pravomocného odsouzení (§44 odst. 1 písm. d) zákona o zbraních). Z tohoto důvodu pak nemohl být stěžovateli vydán zbrojní průkaz. Obecný soud právně konformně věc uzavřel tak, že v návaznosti na uvedené právní posouzení potom ztrácejí relevanci ty námitky stěžovatele, které vytýkají správním orgánům nenařízení ústního jednání, nepřerušení správního řízení a vyčkání výsledků případně obnoveného trestního řízení (neboť úsudek o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán, nemůže být předmětem předběžné otázky správních orgánů - srov. §40 odst. 2 správního řádu).
V návaznosti na výše uvedené postupoval obecný soud při svém rozhodování zcela v souladu s platnou právní úpravou [ve smyslu ust. §250f odst. 1 písm. b) a odst. 2 o. s. ř. bez nařízení ústního jednání], přičemž napadeným rozhodnutím nedošlo k nijakému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Veškerou argumentací (obsaženou i v ústavní stížnosti) se obecný soud řádně zabýval, jakož i podrobně odůvodnil své právní závěry. Ústavní soud proto návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. září 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu