ECLI:CZ:US:2002:1.US.499.2000
sp. zn. I. ÚS 499/2000
Usnesení
I. ÚS 499/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. L., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 11. 1999, č. j. 4 T 164/99-456, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2000, č. j. 1 To 194/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 8. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě.
Uvedeným rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu dle §10 odst. 1 písm. c) a §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Krajský soud v Opavě jako soud odvolací zrušil výrok o náhradě škody, v ostatním zůstal rozsudek nezměněn. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, aniž by však svá tvrzení blíže konkretizoval, že oběma rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody. Konkrétně namítá porušení čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž mělo dojít k porušení čl. 5 odst. 1 písm. a) a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Krajský soud v Ostravě odkázal na odůvodnění svého usnesení, Okresní soud v Opavě se nevyjádřil, neboť neměl k dispozici spis, který byl zaslán Krajskému soudu v Ostravě za účelem rozhodnutí o žádosti stěžovatele o odklad výkonu trestu.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K podané ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní předpisy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod. Ústavní soud již vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.) Podrobněji srov. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H.Beck Praha 1994, str. 41n. Ústavní soud však ve své judikatuře připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv [srov. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95) In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995 str. 284].
Nic takového však Ústavní soud v dané věci nezjistil, obě napadená rozhodnutí jsou řádně a podrobně odůvodněna, vyplývá z nich, která zjištění vzaly soudy za prokázané a která nikoliv, a je z nich patrno, že soudy hodnotily všechny důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu. Vzhledem k tomu, že tvrzení stěžovatele uvedená v ústavní stížnosti jsou pouze obecného charakteru a stěžovatel blíže nespecifikuje, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu