ECLI:CZ:US:2002:1.US.506.02
sp. zn. I. ÚS 506/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti V. N., zastoupeného advokátem Mgr. J. K. proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 1 T 246/2001, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 9 To 189/2002, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi v záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Tohoto trestného činu se stěžovatel údajně dopustil společně s obžalovanými L. a B. tím, že se v době od září 2000 do 28. 10. 2000 podílel na zprostředkování prodeje 1 kg metamfetaminu J. V. neznámým osobám.
Napadeným usnesením Krajský soud v Praze zamítl odvolání všech obžalovaných jako nedůvodné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 odst. 2 Ústavy ČR.
Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje v tom, že prý soud I. stupně nepostupoval tak, aby řádně zjistil skutkový stav věci, což vedlo k závěru, že se stěžovatel dopustil předmětné trestné činnosti. Soud uvěřil výpovědi obou spoluobžalovaných, ačkoliv jejich tvrzení nebyla údajně podepřena žádným dalším důkazem a přestože se prý obě výpovědi lišily. V oblasti dokazování chybí rovněž provedení procesně bezvadné rekognice, která by určila identitu stěžovatele jakožto účastníka trestné činnosti. Stěžovatel však tvrdí, že obviněný B. jej nedokázal vůbec popsat a že neznal ani jeho jméno a adresu a k identifikaci stěžovatele proto musely být použity fotografie, avšak procesně neúčinným způsobem.
Stěžovatel dále zpochybňuje věrohodnost výpovědí obou spoluobžalovaných, neboť prý svoje výpovědi přizpůsobovali okolnostem. Jejich první výpovědi byly uskutečněny za situace, kdy existovalo podezření z vraždy jejich komplice V. a proto "bylo samozřejmě možné očekávat, že budou hledat jiného viníka, aby podezření nezůstalo na nich". Navíc tato výpověď se uskutečnila po dlouhé době ode dne, kdy se oba obžalovaní zúčastnili předmětné schůzky, tj. ode dne 28. 10. 2000, a v mezidobí se proto mohli navzájem domluvit.
Stěžovatel rovněž poukazuje na rozpornost obou výpovědí spoluobžalovaných ohledně popisu skutkových okolností trestné činnosti a dovozuje, že tyto výpovědi nelze považovat za věrohodné, jak to učinily obecné soudy. Navíc u hlavního líčení prý L. uvedl, že mu toho "naslibovali hodně v průběhu vyšetřování", v souvislosti s rekognicí mu řekli, že s ním jsou hotovi a že budou dávat návrh na jeho propuštění. Při rekognici mu prý vyšetřovatelé sdělili, "že tam mezi nimi podezřelý je a že B. ho poznal". Z toho stěžovatel dovozuje, že policejní orgány postupovaly tak, aby Loduhu a B. využili k usvědčení dalších osob, což se také stalo. Protože prý ve vztahu ke stěžovateli byla provedená rekognice absolutně neúčinná, dospěl soud I. stupně k účelovému závěru, že stěžovatele oba jmenovaní obvinění usvědčili svými výpověďmi (a nikoliv v rámci rekognice) a že rekognice byla nadbytečná, jelikož B. stěžovatele znal. Přitom B. ve své výpovědi v přípravném řízení uvedl, že předmětného muže znal pod jménem V., že je to Ukrajinec a že jezdil vozidlem Opel. Stěžovatel se však jmenuje V. a vozidlo Opel Vectra, které užíval, bylo v době předmětné události (28. 10. 2000) v opravě.
Stěžovatel upozorňuje rovněž na skutečnost, že oba jmenovaní obvinění v určité fázi řízení "za spoluobžalovaného" shodně označili Y., což si však později rozmysleli. "Kde soud bere jistotu k tomu, že stejně tak mohli postupovat vůči stěžovateli, zůstává nevyjasněno." Stěžovatel se domnívá, že zřejmě musel někdo jmenované vyzvat k tomu, aby Y. označili, a že pak budou propuštěni z vazby; stejně prý mohlo být postupováno rovněž ve vztahu k jeho osobě. Za této důkazní situace stěžovatel uvádí, že se obecné soudy dopustily libovůle, pokud dospěly k závěru o jeho vině.
Stěžovatel také poukazuje na údajné zkrácení svého práva na obhajobu tím, že jeho obhájci nebylo umožněno klást otázky L. při hlavním líčení, konaném dne 25. 2. 2002, neboť na tyto otázky L. odpovídal již v přípravném řízení; obhájce se však jej hodlal dotázat na některé skutečnosti, k nimž se již sice L. v přípravném řízení vyjadřoval, leč tyto skutečnosti prý byly v rozporu s ostatními důkazy, zejména s výpovědí B. K porušení práva na obhajobu došlo údajně rovněž v odvolacím řízení, neboť v průběhu veřejného zasedání se po přednesu odvolání jednotlivými obhájci k věci vyjádřil státní zástupce a obhájcům nebylo umožněno předložit případné návrhy na další dokazování ani se k přednesu státního zástupce vyjádřit.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno a aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů jako protiústavní zrušena.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá jednak v námitce proti hodnocení provedeného dokazování obecnými soudy, jednak v námitce, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu (a právo na spravedlivý proces) tím, že jeho obhájci nebylo umožněno při ústním jednání před soudem I. stupně klást otázky obžalovanému L. a že před odvolacím soudem nemohl předložit případné další důkazní návrhy a že se nemohl vyjádřit k vystoupení státního zástupce.
Ústavní soud i v této souvislosti - s ohledem na stěžovatelem uplatněné námitky - považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě v této souvislosti Ústavní soud již také několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257). Proto se Ústavní soud - který důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů (self restraint) - zabýval tím, zda v souzené věci nenastal zmíněný extrémní nesoulad mezi dosaženými skutkovými zjištěními a mezi právními závěry z nich vyvozenými.
V tomto směru Ústavní soud ze soudního spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi zn. 1 T 246/2001 zjistil zejména následující skutečnosti. Soud I. stupně dospěl k závěru o vině stěžovatele v podstatě na základě výpovědí obžalovaných B. a L., které považoval za věrohodné. Oba jmenovaní stěžovatele označili za jednoho z aktérů předmětné trestné činnosti, a to jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem (č.l. 134, 140, 320, 324). Na této skutečnosti nemůže nic měnit ani to, že stěžovatele znali pod jméněm V. Navíc sám stěžovatel ve své výpovědi před soudem uvedl, že B. zná a že L. viděl (č.l. 325). V kontextu těchto okolností neshledal Ústavní soud důvod zpochybňovat názor okresního soudu, že rekognice v tomto případě rozhodnou roli nehrála. Proto také námitky stěžovatele proti jejímu provedení zjevně nemají ústavně právní relevanci.
Jestliže stěžovatel zpochybňuje věrohodnost výpovědí obou jmenovaných obžalovaných a upozorňuje na údajné rozpory v jejich výpovědích, nelze přehlédnout, že se obě předmětné výpovědi v podstatných okolnostech shodovaly a že další úvahy stěžovatele ohledně možného nátlaku na jmenované ze strany policejních orgánů mají ráz spekulativní. Z obsahu ústavní stížnosti navíc vyplývá, že se do značné míry překrývá s odvoláním, které v této věci stěžovatel podal, přičemž s jednotlivými odvolacími námitkami se již dostatečně a přesvědčivě vypořádal Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení, na které Ústavní soud odkazuje. Ústavní soud shledává, že tato část námitek obsažených v ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná, neboť svojí podstatou brojí toliko proti způsobu provedeného dokazování a jeho vyhodnocení, což Ústavnímu soudu - ve shora uvedeném smyslu - nepřísluší; sám Ústavní soud pak nezjistil, že by bylo v souzené věci došlo - ve smyslu jeho ustálené judikatury - k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich byly vyvozeny.
Druhá skupina námitek, uplatněných v ústavní stížnosti, spočívá v údajném porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces způsobem vedení řízení před soudem I. stupně a před soudem odvolacím. K tomu Ústavní soud především - v obecné rovině - konstatuje, že z hlediska ochrany ústavnosti jakožto objektivní kategorie, k níž je povolán, je při posuzování napadených rozhodnutí obecných soudů nucen hodnotit tato rozhodnutí a jim předcházející proces jako celek, nikoliv pouze jeho některé části. Při rozhodování o případném kasačním vyhovění ústavní stížnosti (a tedy při úvaze o možném zrušení napadených rozhodnutí) je třeba rovněž zvažovat, zda takový zásah Ústavního soudu odpovídá též intenzitě protiústavnosti, jíž se ústavní stížnost dovolává.
V tomto směru - a s přihlédnutím k výše uvedenému - však Ústavní soud ústavní stížnosti nepřisvědčuje. Z protokolu o hlavním líčení před Okresním soudem v Mladé Boleslavi ze dne 25. 2. 2002 sice vyplývá, že předseda senátu nepřipustil určitou dílčí otázku stěžovatelova obhájce obžalovanému L., neboť byla zodpovězena v předchozí výpovědi (č.l. 324); v této souvislosti však nelze přehlédnout, že stejný obhájce L. položil řadu dalších otázek, na které L. odpověděl. Rovněž nelze považovat za protiústavní postup odvolacího soudu, který umožnil obhájcům obžalovaných přednést odvolání a závěrečné návrhy a poté, co se k odvoláním vyjádřil státní zástupce (bez jakýchkoliv konkrétních údajů, na které by bylo třeba reagovat), mohli pronést poslední slovo obžalovaní (tedy i stěžovatel), což také učinili (č.l. 406). Podle přesvědčení Ústavního soudu se krajský soud nedopustil protiústavního pochybení, pokud po té obhájci neumožnil přednést závěrečný návrh, neboť je zřejmé, že takový protokolovaný návrh již obhájce učinil v předchozím přednesu odvolání, jež ústně doplnil; šlo o návrh na zrušení napadeného rozsudku a na zproštění stěžovatele obžaloby.
I v tomto směru je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že obě napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za přesvědčivá a ústavně konformní.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu