ECLI:CZ:US:2002:1.US.508.2000
sp. zn. I. ÚS 508/2000
Usnesení
I. ÚS 508/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. E. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 145/2000, ze dne 7. 6. 2000, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, č. j. 4602/110/1999, ze dne 21. 1. 2000, a rozhodnutí Finančního úřadu v Písku-dodatečnému platebnímu výměru, č. j. 44185/99/097910/3493, ze dne 28. 5. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 8. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 145/2000, ze dne 7. 6. 2000, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, č. j. 4602/110/1999, ze dne 21. 1. 2000, a rozhodnutí Finančního úřadu v Písku-dodatečnému platebnímu výměru, č. j. 44185/99/097910/3493, ze dne 28. 5. 1999.
V ústavní stížnosti uvedl, že postupem soudu bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR. Soud dle jeho názoru nerozhodl nestranně a připustil uplatnění státní moci způsobem odporujícím zákonu. V průběhu daňové kontroly za rok 1997 byl stěžovatel vyzván, aby prokázal, že uplatněné výdaje související s ekonomickým poradenstvím a zprostředkovatelskou činností, vyúčtované mu společnostmi R., a. s., a A., s. r. o., jsou výdaji daňovými. Předložil tedy smlouvy o ekonomickém poradenství a zprostředkování s uvedenými subjekty a považoval tyto listiny za dostačující. Přesto bylo ve zprávě o daňové kontrole uvedeno, že stěžovatel své tvrzení neprokázal. Po převzetí platebního výměru se proti němu odvolal. Stěžovatel se domnívá, že Finanční ředitelství v Českých Budějovicích nedodrželo procesně správný postup, když odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru nemělo zákonem stanovené náležitosti a nebylo způsobilé k řádnému projednání. Finanční ředitelství mělo nejprve požadovat odstranění vad podání a teprve poté rozhodnout. O jaké vady se mělo jednat, však stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu je však zřejmé, že touto vadou mělo být neuvedení návrhu na zrušení či změnu rozhodnutí.
Krajský soud v Českých Budějovicích odkázal ve svém vyjádření na zásadu, že rozhodující je obsah podání. Z odvolání stěžovatele bylo zcela jednoznačně seznatelné, že nesouhlasí se závěry správce daně o daňových výdajích. Tyto výdaje stěžovatel neprokázal v průběhu daňové kontroly a vzhledem k tvrzení stěžovatele v odvolání, že výdaje doložil, se lze jen obtížně domnívat, že by stěžovatel svým odvoláním činil další návrh na doplnění dokazování. Odvolací orgán odvolání projednal předepsaným postupem a vypořádal se s ním věcně. Daňový řád finančním orgánům nepředepisuje, aby poté, co daňový poplatník doloží, že je zastoupen daňovým poradcem, takového zástupce kontaktovaly. Je naopak na něm, aby v rámci své profesionální činnosti v daném oboru poskytl klientovi řádné zastoupení. Formální nedostatek v odvolání spočívající v neuvedení návrhu na vydání rozhodnutí je vadou procesní bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí odvolacího orgánu. Soud věc projednal postupem předepsaným občanským soudním řádem, nařídil ústní jednání a rozsudek řádně doručil dne 23. 6. 2000.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedlo, že odkazuje na jím vydané rozhodnutí o odvolání stěžovatele a rovněž na své vyjádření k žalobě, kde se vypořádalo s námitkou stěžovatele. Finanční úřad v Písku v podrobném vyjádření kromě jiného vyložil, kdy by mohly nastat důvody pro doplnění dokazování. Stěžovatel nebyl v průběhu daňové kontroly nijak omezen na svém právu předkládat či navrhovat důkazní prostředky. Stěžovatel v podaném odvolání ani později, kdy byl zastoupen daňovým poradcem, žádné důkazní prostředky nepředložil ani nenavrhl. Rovněž do doby, než bylo o odvolání rozhodnuto, odvolatel své údaje v odvolání nedoplnil ani nepozměnil.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) je oprávněn zasahovat do pravomoci obecných soudů, a to včetně řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jen pokud tyto nepostupují v souladu s Ústavou, ústavními zákony, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy. Jeho úkolem není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení, sp. zn. II ÚS 81/95).
Podstatou ústavní stížnosti je, ve vazbě na stěžovatelův poukaz na procesní vady daňového řízení, polemika s hodnocením důkazů provedeným ve správním a soudním řízení a s následnými závěry učiněnými finančními orgány a krajským soudem. Ústavní soud v této oblasti vychází z ustálené rozhodovací praxe, která mu zpravidla neumožňuje "hodnotit" hodnocení provedených důkazů, pokud soudy (správní orgány) postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů stanovenou v §132 o. s. ř. (obdobná zásada je vyjádřena i v procesu správním).
Krajský soud v přezkumném řízení plně postupoval v intencích výše uvedené zásady. V odůvodnění rozhodnutí se vyčerpávajícím způsobem vypořádal s jednotlivými žalobními námitkami stěžovatele a v potřebném rozsahu posoudil zákonnost postupu správních orgánů v rámci daňového řízení. V souladu s ust. §157 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud se podrobně zabýval i námitkou týkající se procesních náležitostí rozhodnutí finančního ředitelství o odvolání stěžovatele. Stěžovatel v žalobě namítal, že jeho odvolání proti platebnímu výměru nemělo zákonem stanovené náležitosti, a proto nebylo způsobilé k věcnému projednání. K této námitce zaujal soud stanovisko, podle něhož odvolání stěžovatele odpovídá požadavkům §48 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a to i přesto, že neobsahuje výslovný návrh na změnu či zrušení napadeného rozhodnutí. Ústavní soud není, jak již výše uvedl, další přezkumnou instancí, a stěžovatel proto nemůže s ohledem na Ústavou ČR vymezené kompetence Ústavního soudu napravovat jeho prostřednictvím chyby či opomenutí, která učinil v průběhu daňového řízení, zvláště pak tehdy, byl-li zastoupen daňovým poradcem.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím, kterým byly v souladu s ust. §250i odst.3 o. s. ř. posouzeny procesní vady zjištěné v daňovém řízení jako vady nemající vliv na zákonnost rozhodnutí a kterým byla doměřena daň z příjmu, došlo k porušení namítaných článků Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR, neboť v uložení daňové povinnosti, jako výsledku pro stěžovatele nepříznivého rozhodnutí, nelze spatřovat porušení základního práva chráněného Listinou základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle názoru Ústavního soudu výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona byl proveden v mezích zákona ústavně konformním způsobem a napadené rozhodnutí soudu, které je výrazem soudcovské nezávislosti, nelze proto považovat za protiústavní.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu