ECLI:CZ:US:2002:1.US.51.2000
sp. zn. I. ÚS 51/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti L. J, zastoupené advokátem JUDr. J. Ž., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 45 C 156/97, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 1999, sp. zn. 44 Co 682/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Brně o návrhu na rozvod manželství a úpravu práv a povinností rodičů k nezl. K. a k nezl. A. takto:
I. Manželství uzavřené mezi stěžovatelkou a odpůrcem M. H. - vedlejším účastníkem dne 1. 7. 1988 před ONV Brno I se rozvádí.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Nezletilá K. se svěřuje do výchovy otce.
IV. Matka je povinna přispívat na výživu nezl. K. měsíčně částku 200,- Kč k rukám otce, vždy do 5. dne v měsíci předem, počínaje právní mocí výroku o rozvodu manželství
V. Nezletilá A. se svěřuje do výchovy matky.
VI. Otec je povinen přispívat na výživu nezletilé A. měsíčně částkou 200,- Kč, splatnou k rukám matky vždy do 5. dne v měsíci předem, počínaje právní mocí výroku o rozvodu manželství.
VII. Matka je oprávněna stýkat se s nezletilou K. každý sudý týden v roce od pátku 16.00 hodin do následující neděle 17.00 hodin. Dále je matka oprávněna stýkat se s nezletilou po dobu jarních prázdnin v každém lichém roce, první svátek vánoční od 9.00 hodin do 18.00 hodin a po dobu 1 měsíce letních prázdnin tak, že matka je povinna přesný termín sdělit otci doporučeným dopisem vždy do 15. května každého roku.
VIII. Matka nezletilou převezme a po ukončení styku opět otci předá v místě trvalého bydliště rodičů. Otec je povinen nezletilou ke styku s matkou včas a řádně připravit.
IX. Styk otce s nezletilou A. se nestanoví.
V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud zejména uvedl, že rozvod manželství navrhla manželka, která poukazovala na dlouhotrvající nesoulad v manželství a těhotenství s jiným mužem (p. J.), se kterým hodlá po rozvodu uzavřít manželství. Vedlejší účastník zprvu popíral konflikty a nesoulad v manželství, posléze však s rozvodem vyslovil souhlas. Městský soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky k rozvodu manželství jsou v daném případě splněny, neboť stěžovatelka vnitřně nesouhlasí s postoji vedlejšího účastníka a je v manželství nespokojená. Proto také navázala známost s jiným mužem, otěhotněla a v průběhu řízení porodila nezl. A., jejímž otcem se necítí být vedlejší účastník, nýbrž p. J.
Při rozhodování o výchově nezl. K. vzal soud v úvahu její sdělení, že je spokojena s tím, že za stěžovatelkou (matkou) jezdí na víkendy a situaci by nechtěla měnit. Soud uvedl, že změna výchovného prostředí by nebyla vhodná, neboť nezl. K. žije i nadále v místě svého původního bydliště, kde dochází do školy a má tam své přátele. Proto upustil od provedení důkazu znaleckým posudkem znalce z oboru dětské psychologie a rozhodl o svěření nezl. K. do péče vedlejšího účastníka (otce). S ohledem na zájem dítěte pak stanovil jeho styk s matkou v co nejširší možné míře, neboť je názoru, že výchovný vliv matky a kontakt s nezl. A. mu budou ku prospěchu.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně rozsudek Městského soudu v Brně potvrdil v jeho výrocích III., VII. a VIII., zrušil jej ve výroku IV. a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení, dále zrušil jeho výroky V., VI. a IX. a řízení v tomto rozsahu zastavil. V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že rozsudek soudu I. stupně již nabyl právní moci ve výroku o rozvodu manželství, a že z důvodu popření otcovství k nezl. A. vedlejším účastníkem, pro které odpadla podmínka řízení, byly zrušeny výroky týkající se nezletilé A. a v této části bylo řízení zastaveno. Krajský soud dále uvedl, že rozhodnutí městského soudu ve výroku o svěření nezl. K. do výchovy otce je věcně správné, a že připomínky stěžovatelky nejsou tak závažného charakteru, aby mohly zpochybnit výchovnou způsobilost vedlejšího účastníka (otce). Z doplněného dokazování, zejména z výpovědí účastníků a ze zprávy opatrovníka, nebyly prý zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly přivodit změnu ve zmíněném výroku. V tomto směru se zejména zabýval námitkou stěžovatelky ohledně psychických problémů vedlejšího účastníka (otce) a i když neměl k dispozici vlastní posudek, dovodil z výpovědi účatníků, že ani zde není výchovná způsobilost (roz. otce) zpochybněna. Stěžovatelce byly jeho problémy známy již před uzavřením manželství, a pokud i tak ke sňatku došlo, svědčilo by to o její neschopnosti reálně hodnotit rizika spojená s budoucím soužitím, což by muselo v konečném důsledku zpochybnit i její výchovnou způsobilost. K potvrzení výroku o výchově nezl. K. se soud přiklonil i z toho důvodu, že styk se stěžovatelkou byl současně upraven v dostatečně širokém rozsahu, v jehož rámci bude prostor k výchovnému ovlivnění nezl. K. z její strany. Z důvodu podstatných změn výdělkových a majetkových poměrů u obou rodičů byl však zrušen výrok o stanovení výše vyživovací povinnosti (na nezl. K.) a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ústavní stížností brojila stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům, konkrétně jen proti výrokům III., VII. a VIII. rozsudku Městského soudu v Brně a proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně. Tvrdila, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 37 odst. 4, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") tím, že nebyla zachována rovnost účastníků v řízení, že vyšly z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neprovedly žádný z navrhovaných důkazů, jimiž stěžovatelka zamýšlela dokázat nevhodnost svěření nezl. K. do výchovy vedlejšího účastníka (otce). Stěžovatelka zejména uvedla, že navrhovala provedení důkazů znaleckým posudkem znalce z oboru dětské psychologie, výslechem svědků a opatrovnickým spisem Městského soudu v Brně, sp. zn. 22 Nc 137/97, ve kterém měl být proveden důkaz trestním spisem Vojenského obvodového soudu v Brně, sp. zn. 2 T 130/88, zejména pak rozsudkem ze dne 29. června 1988. V tomto trestním spise je prý založen znalecký posudek, ze kterého vyplývá, že vedlejší účastník je osoba s vadami charakteru, která "ve svém důsledku" není schopná vychovávat nezletilé dítě. Dodala, že odvolací soud nevyhověl v odvolacím řízení jejím opakovaným důkazním návrhům předneseným již před soudem I. stupně, ani věrohodně nezdůvodnil, proč tak učinil.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně, a dále vedlejší účastník M. H.
Městský soud v Brně pouze uvedl, že setrvává na svých závěrech uvedených v odůvodnění jeho rozsudku, a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Krajský soud v Brně prohlásil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť stěžovatelka měla plnou možnost účastnit se jednání, ke všem skutečnostem se vyjádřit a činit jakékoliv procesní návrhy, jimiž se soud zabýval. Dále poukázal na to, že u úpravy práv a povinností k dítěti je třeba preferovat "stabilitu úpravy". Rozsah styku stěžovatelky s nezletilou K. je navíc tak značný, že činí více než 1/3 celkové doby a blíží se fakticky střídavé výchově, kterou navrhovala i sama stěžovatelka. S upuštěním od ústního jednání ve věci krajský soud souhlasí.
Vedlejší účastník (otec) zejména uvedl, že postupem obecných soudů nedošlo ke krácení procesních práv stěžovatelky, že soudy rozhodly na základě zcela postačujících skutkových zjištění, a že neprovedly další důkazy navrhované stěžovatelkou jen z toho důvodu, že žádný z nich nebyl způsobilý nic změnit na právně relevantních zjištěních o tom, že dlouhodobě zajišťuje komplexní péči o nezl. K., která je proti ni objektivně vhodná a kterou ona sama upřednostňuje. Od rozhodnutí krajského soudu již uplynuly dva roky a po celou tuto dobu se prý neprojevila žádná opodstatněná výhrada proti otcově péči o nezl. K.. Vedlejší účastník (otec) závěrem sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka zpochybňuje toliko skutková zjištění soudů obou stupňů zakládající se dle jejího tvrzení na neúplném dokazování ve věci. Přitom jejich postupu vytýká, že neprovedly žádný jí navržený důkaz, když ani soud II. stupně nevyhověl jejím opakovaným důkazním návrhům, aniž by věrohodně zdůvodnil, proč tak neučinil. Z toho je patrno, že v souzené věci stěžovatelka v podstatě polemizuje s přístupem obecných soudů k výběru a hodnocení důkazů. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto nepřísluší "hodnotit" provádění důkazů před nimi, pokud jím nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Jak již Ústavní soud několikráte judikoval, lze v tomto směru zpravidla považovat za protiústavní jen takový postup soudu, při kterém nedostojí své povinnosti o důkazních návrzích rozhodnout, a jestliže jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu je neprovedl (srovnej např. III. ÚS 61/94 - nález č. 10, Sbírka nálezů a usnesení - svazek č. 3, C.H.BECK Praha - 1995, I. díl). V jiných případech není Ústavní soud oprávněn zásadně zasahovat do pravomoci obecných soudů rozhodnout o tom, které důkazy provede a které nikoli.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by obecné soudy uvedená pravidla o provádění důkazů porušily.
Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na napadený rozsudek soudu II. stupně, v němž se uvádí, že dřívější otcovy psychické problémy nemohou mít vliv na posouzení nynější výchovné způsobilosti ve srovnání s výchovnou způsobilostí stěžovatelky. Protože se pak má jednat o psychické problémy vedlejšího účastníka z doby před uzavřením manželství se stěžovatelkou - což vyplývá z uvedené argumentace Krajského soudu v Brně a z poukazu stěžovatelky na rozsudek Vojenského obvodového soudu z roku 1988 - nelze než konstatovat, že se obecný soud vypořádal s návrhem stěžovatelky na provedení důkazu uvedeným trestním spisem způsobem, který její základní právo na soudní ochranu neporušuje. Podle názoru Ústavního soudu odvolací soud v tomto směru dostatečně odůvodnil neprovedení důkazu znaleckým posudkem, který je v trestním spisu obsažen a jehož se stěžovatelka dovolává (srov. str. 4 výše).
K námitce stěžovatelky, že nebyl vypracován znalecký posudek dětským psychologem, Ústavní soud uvádí, že již soud I. stupně (podle odůvodnění napadeného rozsudku) od provedení tohoto důkazu upustil, neboť usoudil, že je možné spokojit se s vyjádřením samotné nezl. K., že jí vyhovuje žít s otcem v místě dosavadního trvalého bydliště a matku navštěvovat, jestliže takový styk s rodiči již prakticky 1 rok trvá. V souvislosti s tím dále vyjádřil soud I. stupně názor, že nepovažuje za vhodné měnit výchovné prostředí nezletilé. Tento závěr soud II. stupně jako soud odvolací potvrdil, a proto ani v tomto případě neshledal Ústavní soud protiústavní mezeru v dokazování vzniklou opomenutím důkazu obecnými soudy. Odůvodnění, proč obecné soudy důkaz znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie neprovedly, je i podle názoru Ústavního soudu dostačující a ústavně konformní.
Pokud jde o neprovedení důkazu výslechem navržených svědků, zjistil Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 45 C 156/97, že soud I. stupně skutečně nevyslechl osoby dle žalobního návrhu stěžovatelky a v odůvodnění napadeného rozsudku neobjasnil, proč se tak nestalo. (Totéž učinil i ve vztahu k důkazním návrhům vedlejšího účastníka.) Tuto vadu však nelze vytknout soudu II. stupně, který se zabýval odvoláním stěžovatelky zcela v mezích stanovených jejími odvolacími důvody a návrhovými žádáními (včetně návrhových žádání důkazních) vytyčujícími v převážné míře rámec vyhledávacího řízení u obecných soudů; stěžovatelka, jak je patrno z obsahu jejího odvolání a z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 18. 10. 1999, již provedení jí - původně navržených - důkazů výslechem svědků v řízení před soudem II. stupně nepožadovala a ani jiné důkazní návrhy neučinila. Vzhledem k dispoziční zásadě ovládající občanské soudní řízení, které předpokládá (ve sporném řízení) procesní aktivitu jeho účastníka, je třeba dovodit, že bylo na stěžovatelce, aby v zájmu střežení svých práv (k tomu srov. např. III. ÚS 362/97 - usnesení č. 18, Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, C.H.Beck Praha, 1997 - III. Díl) vznášela rozhodná tvrzení a důkazní návrhy na jejich podporu i v odvolacím řízení, jestliže jimi zamýšlela přivodit změnu skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně. Protože z uvedených důvodů nelze považovat postup odvolacího soudu za obdobný postupu soudu I. stupně, dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení předcházejícímu této ústavní stížnosti nebyl opomenut ani důkaz výslechem svědků původně stěžovatelkou navrhovaný.
Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že napadenými rozsudky obecných soudů a v řízení, které jim předcházelo, nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného ustanoveními čl. 36 odst. 1, 37 odst. 4, 38 odst. 2 Listiny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu