ECLI:CZ:US:2002:1.US.510.2000
sp. zn. I. ÚS 510/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného advokátem JUDr. L. R., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 18 Co 261/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Plzni rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 10. 1999, č.j. 7 C 221/98-78, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele (žalobce) proti žalovanému Drobné zboží Ch., státnímu podniku v likvidaci, o zaplacení 300.000,-- Kč s příslušenstvím.
Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplynulo, že se stěžovatel v řízení domáhal proti žalovaném zaplacení částky 300.000,-- Kč jako hodnoty zboží, které mu žalovaný v prodejně č. 787-05 v P., R. ulice, zadržel v souvislosti s prováděnou inventurou v listopadu 1991 a následně je odmítl vydat. K tomu stěžovatel doložil faktury a dodací listy z období od září do listopadu 1991, podle kterých jako soukromý podnikatel nakoupil zboží za 577.030,-- Kč, a inventurní zápis z 28. 11. 1991, podle něhož byl na prodejně zjištěn přebytek ve výši 332.893,-- Kč. Těmito důkazy prokazoval škodu, která mu jednáním žalovaného vznikla. Soud I. stupně však dospěl k závěru, že se stěžovateli vznik škody podle §421 občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 1991, ani po doplnění dokazování výslechem svědků, nepodařilo prokázat. Zejména nebylo beze vší pochybnosti zjištěno, že stěžovatel všechno nakoupené zboží skutečně umístil v prodejně žalovaného. Tvrzení stěžovatele, že jeho požadavek tvoří rozdíl mezi celkovou hodnotou nakoupeného zboží a částkou, kterou získal z prodeje části zboží, bylo v rozporu s provedenými důkazy, mimo jiné i se samotnou výpovědí stěžovatele jako účastníka řízení, v níž uvedl, že neví, kolik jeho zboží a za kolik bylo prodáno a jakou částku z prodeje získal a odvedl na svůj účet. Rovněž vyslechnutí svědci, bývalí prodavači, shodně uváděli, že se zboží účastníků nedalo v prodejně odlišit a nebylo tedy možné zjistit, komu prodané zboží patřilo. Ze zprávy vypracované L.D. vyplynulo, že část zboží, "u níž stěžovatel namítal své vlastnictví" a která nemohla patřit žalovanému, nebyla do inventury ani zahrnuta a byla stěžovateli dne 19. 12. 1991 a 23. 1. 1992 vydána. Přestože svědci shodně potvrzovali, že při inventarizaci bylo do soupisu majetku žalovaného zahrnuto rovněž zboží stěžovatele, nelze tím uzavřít, že vyčíslený přebytek je vlastnictvím stěžovatele a že mu měl být proto vydán. Stěžovateli se totiž nepodařilo prokázat přesnou hodnotu jeho zboží zahrnutého do inventury. V tomto směru neunesl nejen břemeno důkazní, ale ani břemeno tvrzení, neboť nedokázal sdělit cenu zboží uskladněného v prodejně v R. ulici, částku, kterou za prodané zboží převedl na svůj účet, cenu prodaného zboží, za něž peníze nezískal, ani cenu zbylého zboží, které na prodejně do inventury zůstalo. Z důkazů, které stěžovatel nabídl, se výše škody zjistit nedala. Za této situace bylo nadbytečné zkoumat splnění dalších předpokladů vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu, tj. protiprávní jednání žalovaného a příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním a škodou. Porušení právní povinnosti žalovaným však v řízení ani zjištěno nebylo. Naopak sám stěžovatel prý porušil ustanovení §24 zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, neboť neměl právo prodávat své zboží v provozovně žalovaného. Žalovaný jako provozovatel prodejny byl vázán vyhláškou č. 155/1971 Sb., o inventarizaci hospodářských prostředků, podle níž byl povinen do inventarizace zahrnout veškeré zboží, které se nacházelo v prodejně. Okresní soud neshledal jako oprávněný ani dodatečně uplatněný požadavek stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení žalovaným podle §451 občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 1991, neboť přebytek zjištěný při inventarizaci nenastal v důsledku porušení právní povinnosti žalovaného.
Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že stěžovateli se vůbec nepodařilo prokázat, že mu škoda vznikla, případně, že se žalovaná organizace obohatila na jeho úkor. Sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, takže stěžovatel byl nejen povinen tvrdit rozhodné skutečnosti, ale navrhnout i důkazy k prokázání svého tvrzení. Stěžovatel přitom nebyl vůbec schopen upřesnit, jaké jeho zboží se mělo v provozovně žalovaného č. 787-05 nacházet ke dni 28. 11. 1991, kdy byla prováděna kontrolní inventura. Z dodacích listů a z faktur předložených stěžovatelem nebylo možné jednoznačně dovodit, že veškeré zboží, které stěžovatel zaplatil, bylo skladováno v provozovně žalované organizace v R. ulici. Celá řada vystavených faktur byla totiž adresována stěžovateli do místa jeho bydliště. Z výpovědí slyšených svědků M. M. a K. K. sice vyplynulo, že se v prodejně v R. ulici nacházelo i zboží stěžovatele, tito svědci však zároveň nebyli schopni specifikovat, jaké zboží stěžovatele a v jaké ceně bylo prodáno před provedením kontrolní inventury. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že žalovaná organizace si nemůže přivlastnit zboží prokazatelně patřící stěžovateli jenom proto, že se takové zboží nachází v její provozovně. Toto tvrzení by ovšem platilo jen za situace, jestliže by stěžovatel zboží, o němž prokázal, že mu náleží, v provozovně žalovaného pouze skladoval. V rozhodovaném případě měl však stěžovatel v prostorách žalované organizace, v pracovní době a za pomoci dalších pracovníků žalovaného, své zboží i prodávat. Stěžovatel sám uvedl, že peníze za prodávané zboží odváděl na svůj účet. Nebyl však schopen upřesnit, jak vysokou částku z prodeje svého zboží získal. Za tohoto stavu nebylo prý možné postupovat podle §136 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a stanovit odhadem výši škody, která měla být stěžovateli způsobena, případně výši neoprávněného majetkového prospěchu, který měl získat žalovaný na úkor stěžovatele. Základ nároku totiž vůbec nebyl prokázán, na čemž nemění nic ani skutečnost, že v předchozím období při kontrolních inventurách prováděných v prodejně žalovaného neměly být zjišťovány přebytky a nebylo ani zjištěno předražování zboží. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Bylo mu tak odepřeno právo na spravedlivou soudní ochranu jeho vlastnických práv. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a aby rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 18 Co 261/2000, zrušil.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že se soudy obou stupňů při hodnocení provedených důkazů řídily zjednodušeným a formalistickým výkladem příslušných ustanovení občanského soudního řádu, aniž by přihlédly k jeho obecně právním zásadám a k zásadě obecné spravedlnosti. Ke skutkovému stavu věci uvádí, že již při konání inventury v listopadu 1991 do protokolu uvedl, že do inventarizace bylo nepochybně zahrnuto zboží v jeho vlastnictví. Stěžovatel v průběhu inventarizace dále požádal o poskytnutí dodatečné lhůty, aby mohl podle svých účetních dokladů své zboží dohledat, avšak toto mu žalovaný znemožnil. Žalovaná organizace v průběhu celého řízení tvrdila, že hodnoty tvořící inventarizační přebytek jsou bez výjimky jejím majetkem a že stěžovatel nemá nárok na vrácení jakéhokoliv zboží. Takové jednání žalovaného způsobilo podle stěžovatele stav rovnající se v podstatě vyvlastnění bez náhrady. Všichni v řízení vyslechnutí svědci přitom potvrdili, že stěžovatel v prodejně zboží skutečně skladoval. Nikdy v minulosti zde nebylo zjištěno ani předražování zboží ani inventarizační přebytek. Z listinných důkazů - faktur také vyplynulo, že stěžovatel v období krátce před inventurou nakoupil zboží v hodnotě převyšující žalovanou částku, přičemž se jednalo o zboží stejného druhu a charakteru, jako bylo zboží prodávané v prodejně. Stěžovatel má zato, že z důkazů provedených v řízení nelze vyvodit jiný logický závěr, než že žalovaný zahrnul do inventarizace zboží patřící stěžovateli a následně pak odmítl zboží stěžovateli vydat nebo uhradit jeho finanční hodnotu. Tato finanční hodnota zboží nepochybně převyšovala žalovanou částku 300.000,-- Kč. Podle stěžovatele provedené důkazy, byť jde o důkazy nepřímé, tvoří ucelený řetězec, který jiný závěr nepřipouští. Za tohoto stavu měl soud postupovat podle ustanovení §136 o.s.ř. a podané žalobě v plném rozsahu vyhovět. Jestliže však krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že takový postup nebyl možný, neboť základ nároku "neměl být vůbec prokázán", je tento jeho závěr v rozporu s provedeným dokazováním i s ostatními závěry soudu. I za hypotetického předpokladu, že stěžovatel nebyl schopen zboží ve svém vlastnictví individuálně identifikovat, měl krajský soud tím spíše využít uvedeného ustanovení §136 o.s.ř. a určit výši nároku stěžovatele racionální úvahou soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá především v polemice s právními závěry obecných soudů a s hodnocením důkazů jimi provedeným, přičemž stěžovatel v zásadě jen opakuje námitky uplatněné již v předcházejícím řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na čl. 83 Ústavy České republiky nepřísluší. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů, jež provedly obecné soudy, a to ani tehdy, jestliže by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Pouze v případě, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí - podle ustálené judikatury - považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z těchto obecnějších východisek Ústavní soud vycházel i v posuzované věci, leč žádný protiústavní zásah ze strany obecných soudů neshledal. Ze spisu Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 7C 221/98, bylo zjištěno, že obecné soudy obou stupňů postupovaly při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly stanovenými občanským soudním řádem za současného respektování principů řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Stěžovateli nebyl odepřen přístup k soudu, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly soudem provedeny, a na základě vykonaných skutkových zjištění byly vyvozeny příslušné právní závěry. Z odůvodnění napadeného rozsudku je přitom zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázány a které nikoliv, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil (§157 odst. 2 o.s.ř.).
V této souvislosti je třeba dodat, že stěžovatel měl v průběhu řízení dostatečný prostor k tomu, aby svá tvrzení obsažená v žalobním návrhu podepřel odpovídajícími důkazy dle §120 o.s.ř. To se mu však zjevně nepodařilo, neboť před soudem neprokázal rozhodné skutečnosti týkající se množství a ceny jak uskladněného zboží zahrnutého do inventury, tak i zboží, jež bylo prodáno před inventurou a z něhož měl příjem, který rovněž nebyl schopen specifikovat. Za tohoto stavu dokazování, kdy důkazní břemeno v souladu se zásadou projednací spočívalo na stěžovateli, nezbylo obecným soudům než rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva tvrzené skutečnosti prokázat.
Stěžovatel se dále v odvolacím řízení dovolával aplikace ustanovení §136 o.s.ř., které stanoví: "Lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy." Ústavní soud se nedomnívá, že by otázka aplikace tohoto ustanovení - v daných souvislostech - zasahovala do roviny ústavněprávní. Nehledě na to však přisvědčuje závěru krajského soudu, že uvedený postup nebylo možné v posuzované věci uplatnit. Citované ustanovení totiž nedopadá na případy, kdy jde o zjištění určitých právně relevantních skutečností nezbytných pro objasnění věci, neboť v tomto směru se musí obecný soud řídit ustanoveními občanského soudního řádu o dokazování, jež je ovládáno mimo jiné zásadou projednací. Jestliže se nepodařilo z předložených důkazů spolehlivě a bez jakýchkoli pochybností dovodit konkrétní vztah mezi nárokovanou částkou 300.000,-- Kč a zjištěným inventarizačním přebytkem ve výši 332.893,-- Kč, pak samotný základ nároku stěžovatele zůstal v rovině neprokázaného tvrzení a použití §136 o.s.ř. nebylo namístě.
Z těchto úvah plyne, že za situace, kdy se stěžovateli nepodařilo prokázat vlastnické právo k hodnotám tvořícím inventarizační přebytek, nemohlo ani dojít k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. V této souvislosti je třeba též připomenout, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu namítaný článek Listiny chrání toliko vlastnické právo již existující a nikoli vlastnické právo tvrzené, jehož se dané soudní řízení týká.
Ústavní soud nemohl konstatovat ani porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. To je blíže rozvedeno na jiném místě tohoto usnesení. Lze toliko dodat, že řízení před obecnými soudy nebylo stiženo žádnou podstatnou vadou a že ve věci nebyl shledán ani extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním, skutkovými zjištěními a právními závěry napadeného rozsudku. Za takového stavu tedy Ústavnímu soudu nepřísluší do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat. Pouhá skutečnost, že stěžovatel nebyl v soudním sporu úspěšný a že se neztotožňuje s hmotněprávními závěry obecného soudu, nemůže - podle ustálené judikatury - znamenat porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu