ECLI:CZ:US:2002:1.US.511.2000
sp. zn. I. ÚS 511/2000
Usnesení
I. ÚS 511/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 661/99, ze dne 30. 5. 2000, a rozsudku Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 6 C 617/93, ze dne 9. 6. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově. V ústavní stížnosti uvedla, že dne 22. 12. 1992 uzavřela s žalovaným R. S. (Autobazar B.) kupní smlouvu o koupi osobního automobilu Moskvitch 21412 za kupní cenu 105 000 Kč. Po převzetí vozidla během několika dnů zjistila, že technický stav vozidla neodpovídá deklarovanému stavu při jeho převzetí. Stěžovatelka vozidlo reklamovala, žalovaný však reklamaci odmítl projednat, a proto dne 9. 6. 1993 stěžovatelka odstoupila od smlouvy a dne 22. 6. 1993 podala u Okresního soudu v Benešově žalobu na vrácení kupní ceny proti vydání předmětu koupě. Žaloba byla zamítnuta. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Okresní soud poté napadeným rozsudkem žalobu opět zamítl a Krajský soud v Praze jeho rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že během soudního řízení došlo k několika pochybením soudu. Jednání byla prý bezdůvodně odročována na neurčito, důkazy navrhované stěžovatelkou nebyly přijaty, a to zejména výslech svědkyně D. a vypracování znaleckého posudku o technickém stavu vozidla již při původním řízení, kdy mohly být objasněny sporné okolnosti ohledně reklamovaných závad. Dle názoru stěžovatelky došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na právní závěry jím učiněné v odvolacím řízení. Okresní soud v Benešově objasnil důvody, proč byla některá jednání odročena. V první fázi řízení u Okresního soudu v Benešově bylo nařízeno celkem 10 ústních jednání, poté následovala 3 jednání odvolacího soudu, opět 4 jednání u soudu I. stupně a 2 jednání u odvolacího soudu. Odročena byla 4 jednání. K navrhovaným důkazům uvedl soud, že jméno p. D. se objevilo v podání stěžovatelky ze dne 9. 9. 1996, kdy bylo do spisu založeno její písemné prohlášení, takže při jednání jej měl soud k dispozici. První rozsudek soudu I. stupně zamítal žalobu pro její opožděnost a proto, že žalovaný jednal jako mandatář, nikoli jako obstaravatel, a tedy za vady neodpovídal. Proto soud ke svému rozhodnutí nepotřeboval znalecký posudek. Ten byl vyžádán až po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 6 C 617/93, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K podané ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatelka nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím, zakotveným zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatelka již uplatnila v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku již řádně vypořádal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v její věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je názor stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu