ECLI:CZ:US:2002:1.US.514.02
sp. zn. I. ÚS 514/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele HD S., s. r. o., zastoupeného JUDr. V.B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2002, čj. 18 Co 176/2002 - 118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ústavní stížnosti ze dne 23. 9. 2002 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách (dále též "soud prvního stupně") ze dne 8. 2. 2002, čj. 4 C 16/2000 - 109. Tímto rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele, kterou požadoval, aby žalovaným P. D. a Z. B. byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 4 874,-- Kč s 18% úrokem od 9. 11. 1999 do zaplacení. Označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadenými rozsudky uvedených soudů byla porušena jeho základní práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která garantují právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel tvrdí, že k porušení těchto základních práv došlo tím, že odvolací soud, přes své zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně nesprávný, tento rozsudek potvrdil. Podle názoru stěžovatele odvolací soud změnil svůj právní náhled na věc, což je změnou rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Stěžovatel uvedl, že obecné soudy se řádně nevypořádaly s právní argumentací a svůj výsledný právní závěr řádně nezdůvodnily. Poukázal na ustálenou praxi Ústavního soudu, podle níž je z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy vycházely při rozhodování pouze z důkazů svědčících ve prospěch žalovaných, takže v daném případě rozhodly v rozporu se skutkovým stavem věci. Závěry obecných soudů jsou podle stěžovatele v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda návrh ústavní stížnosti splňuje všechny zákonem stanovené formální (procesní) náležitosti a předpoklady, tj. zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti podle §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Po zjištění, že stížnost byla podána ve lhůtě stanovené zákonem a splňuje formální náležitosti předepsané v §34 zákona o Ústavním soudu, se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tj. zda rozhodnutí, které je stížností napadeno, bylo způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal příslušný spis a vyjádření odvolacího soudu.
Ze spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 4 C 16/2000 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 8. 2. 2002, čj. 4 C 16/2000 - 109, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou požadoval, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli solidárně částku 4 874,-- Kč s příslušenstvím. Po obsáhlém dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, v jakém rozsahu došlo poškozením vodovodní baterie k promáčení domu, a tak ke vzniku škody. Vzal za prokázáno, že žalovaní nemohli zastavit unikající vodu jiným způsobem než uzavřením hlavního uzávěru vody, k němuž ovšem neměli přístup. Proto nebyli schopni takto vzniklé škodě zabránit.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2002, čj. 18 Co 176/2002 - 118, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně si obstaral veškeré potřebné důkazy, zákonným způsobem je zhodnotil a vyvodil z nich i správné závěry po stránce právní. Podle závěru odvolacího soudu podstata sporu spočívá v posouzení otázky, zda žalovaní za vzniklou škodu odpovídají. Proto bylo na stěžovateli prokázat, že došlo k porušení povinnosti těmi, z jejichž odpovědnosti tvrzený nárok dovozuje, tedy podat bezpečný důkaz o tom, že mu žalovaní způsobili škodu zaviněným protiprávním jednáním ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "Obč.Z"), nebo o tom, že neučinili opatření k jejímu odvrácení. To se však stěžovateli prokázat nepodařilo. V této souvislosti zdůraznil odvolací soud přednes stěžovatele při jednání u odvolacího soudu, kdy uvedl, že skutečný mechanismus vzniku škody, tj. co přesně bylo po stránce technické příčinou vodovodní havárie, mu vlastně není známo a není v jeho silách tyto okolnosti prokázat. Ocitl se tak, podle názoru odvolacího soudu, v důkazní nouzi. Odvolací soud uzavřel, že není-li možné zjistit, co vlastně bylo příčinou škody podmáčením zdiva, nelze pak usuzovat ani na vznik škody zaviněným protiprávním jednáním žalovaných, v jehož důsledku by měli nést odpovědnost za škodný následek. Skutkové okolnosti v předmětné věci tak nenaplnily skutkovou podstatu odpovědnosti žalovaných za způsobenou škodu porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 Obč.Z.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Zdůraznil, že stěžovatel neprokázal, zda a jakou právní povinnost žalovaní porušili a jak škodu způsobili. Vzhledem k tomu, že porušení právní povinnosti je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a tento předpoklad v projednávaném sporu prokázán nebyl, rozsudek okresního soudu potvrdil. Jako nedůvodné označil odvolací soud tvrzení stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť řízení před soudy obou stupňů proběhlo podle pravidel občanského soudního řádu, a oba soudy své závěry řádně odůvodnily a vyložily.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení provedených důkazů. Na předložené důkazy, svědčící ve prospěch stěžovatele, údajně nebraly zřetel. Odvolací soud údajně nepřipustil jím navržené důkazy, které by, podle jeho tvrzení, objasnily mechanismus vzniku škody. Nepřipustil ani důkazy o tom, že žalovaní nejsou nájemci předmětného souboru místností a užívají je proti vůli stěžovatele. Podle názoru stěžovatele oba soudy rozhodly v rozporu se skutkovým stavem věci a jejich závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Oba soudy tedy nepostupovaly v souladu s ustanoveními občanského zákoníku a občanského soudního řádu a neposkytly tak řádnou ochranu právu stěžovatele na spravedlivý proces.
Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 4 C 16/2000 nevyplývá nic, co by potvrzovalo výhrady vůči postupu obecných soudů, které stěžovatel vylíčil ve své ústavní stížnosti. Vyloženě nepravdivá je stěžovatelova výtka směřující proti rozsudku odvolacího soudu, podle které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přesto, že jej považoval za věcně nesprávný, čímž měl změnit svůj právní náhled na věc a fakticky tak změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Ze stručného a jasného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud prvního stupně si obstaral všechny potřebné důkazy, tyto zákonným způsobem zhodnotil a vyvodil z nich i správné závěry po stránce právní. Z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný, což výslovně v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil. Stěžovateli to zřejmě při čtení uvedeného rozsudku ušlo.
Rovněž výtky stěžovatele, týkající se dokazování před soudy obou stupňů, nemají žádnou oporu v obsahu vyžádaného spisu. Z protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2002 na čl. 115 spisu vyplývá, že stěžovatel žádné návrhy na dokazování neměl. Pouze vyjádřil nesouhlas se způsobem hodnocení znaleckého posudku soudem prvního stupně.
Po posouzení ústavnosti průběhu řízení před soudy obou stupňů se Ústavní soud s námitkami stěžovatele neztotožnil. Neshledal, v žádném ohledu, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními v řízení a závěry, které z nich soudy vyvodily. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem. Stěžovatel měl před soudem zaručeno rovné postavení, jednání bylo ústní, veřejné, mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem projednávaným skutečnostem, což také činil. Jeho postavení účastníka občanskoprávního řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly celou řadu důkazů, včetně těch, které stěžovatel navrhl. Provedené důkazy zhodnotily a podle zásady volného hodnocení důkazů z nich dovodily zcela logické závěry, které řádně a v náležitém rozsahu ve svých rozhodnutích odůvodnily. Nedošlo tedy k porušení čl. 90 Ústavy ČR ani čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
K námitkám stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti je nutno dále poznamenat, jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není jejich nadřízenou instancí, a tudíž nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 až 10b Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů.
Není tedy úkolem Ústavního soudu zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanských zákoníkem, občanským soudním řádem i dalšími právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení některých ze základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ (volné hodnocení důkazů), nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožnil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu