ECLI:CZ:US:2002:1.US.52.01
sp. zn. I. ÚS 52/01
Usnesení
I. ÚS 52/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. J. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2423/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 18. 1. 2001 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2423/2000. Jelikož návrh postrádal základní formální i obsahové náležitosti, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, od ústavní stížnosti, byl stěžovatel o těchto náležitostech podrobně poučen a byla mu stanovena lhůta k odstranění vad návrhu. V poslední den uvedené lhůty zaslala Ústavnímu soudu advokátka stěžovatele, JUDr. J. M., plnou moc k zastupování v řízení před Ústavním soudem včetně dalších podkladových materiálů s tím, že obsah ústavní stížnosti bude doplněn po konzultaci s klientem, vzápětí však Ústavní soud informovala, že došlo mezi ní a stěžovatelem ke zrušení zastoupení. Nový právní zástupce stěžovatele, Mgr. J. J., pak podáním ze dne 8. 5. 2001 "doplnil" ústavní stížnost tak, že stěžovatel má za to, že došlo k porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, neboť se Nejvyšší soud odmítl věcí zabývat a ohledně vylíčení základních skutečností případu se plně odvolal na podání ze dne 18. 1. 2001.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2423/2000, vyplývá, že jím bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 1 Co 101/2000, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 1999, sp. zn. 29 Nc 143/99, jenž ve věci žaloby stěžovatele, kterou se domáhal vydání rozhodnutí na základě vyšetření provedeného pro potřeby řízení o uznání invalidního důchodu, vyslovil nesouhlas s postoupením věci a postoupil ji Okresnímu soudu v Hradci Králové. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný a dovolání odmítl.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře vyložil, kdy je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů a proto postačí pouze připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout jen tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s Ústavou, obsahem Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté, a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
V daném případě je nepochybné, že dovolání stěžovatele směřovalo vůči rozhodnutí, proti kterému nebylo přípustné. Nejvyšší soud proto v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu dovolání odmítl a své rozhodnutí řádně odůvodnil. K porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele tak za této situace nemohlo dojít. V dané souvislosti nelze přehlédnout ani skutečnost, že stěžovatel vlastně dovoláním brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu, potvrzujícím rozhodnutí soudu prvního stupně o postoupení věci; nejednalo se tak o rozhodnutí ve věci samé a řízení nebylo dosud ukončeno. Nutno také poukázat na ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští (§237 až 239 o. s. ř.). Z uvedeného lze "a contrario" dovodit závěr, podle kterého v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech podle konstantní judikatury Ústavního soudu lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Není-li si navrhovatel jist, zda dovolání je přípustné či nikoliv, může z důvodu procesní jistoty podat dovolání i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně. Z uvedeného vyplývá, že pokud by stěžovatel hodlal napadnout i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 1 Co 101/2000, musela by být ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítnuta pro opožděnost, jelikož lhůta pro její podání počala běžet již dnem 22. 5. 2000, kdy bylo toto rozhodnutí, jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisového materiálu, stěžovateli doručeno. Stěžovatel si byl zřejmě uvedené skutečnosti vědom, a proto napadl pouze usnesení Nejvyššího soudu, který však, jak zjistil Ústavní soud, postupoval v souladu s platnou zákonnou úpravou a právo stěžovatele na soudní ochranu tak nemohlo být porušeno.
Pouze pro úplnost lze doplnit, že i samotné odůvodnění ústavní stížnosti je z hlediska ústavněprávní argumentace příliš strohé a nedostačovalo by tak k přijetí stížnosti k jejímu meritornímu projednání. Pouhá obecná tvrzení, postrádající řádné zdůvodnění, které nebylo doplněno ani advokátem stěžovatele (jenž v zásadě pouze odkázal na původní nekvalifikované podání), nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu