ECLI:CZ:US:2002:1.US.533.01
sp. zn. I. ÚS 533/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupené JUDr. PhDr. O. C., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.6.2001 č.j. 20 Co 228/2001-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 13.6.2001 č.j. 20 Co 228/2001-114 potvrzujícího rozsudek Okresního soudu v Pardubicích z 19.2.2001 č.j. 8 C 20/2000-96, kterým byl zamítnut její návrh na určení výživného pro nerozvedenou manželku. Uvedla, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů jednostranně, nebylo přihlédnuto k důkazům jí navrženým a na základě opomenutých důkazů soud případ nesprávně posoudil podle §96 odst. 2 zákona o rodině. Z těchto důvodů stěžovatelka tvrdí, že rozhodováním soudů byla porušena její základní práva garantovaná Ústavou ČR (dále jen "Ústava"), Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a mezinárodními dohodami. Konkrétně uvádí, že soudy postupovaly v rozporu s čl. 36 a násl. Listiny, kdy jí nebylo poskytnuto právo na soudní a jinou právní ochranu, dále že byl porušen čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 1 Ústavy a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník (žalovaný v řízení před obecnými soudy) se prostřednictvím právní zástupkyně k ústavní stížnosti obsáhle vyjádřil a zejména zdůraznil, že stěžovatelčina argumentace nemůže podle jeho názoru obstát. Poukázal na to, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry obecných soudů, její námitky jsou klasickými námitkami v nalézacím a odvolacím řízení, nikoli právně relevantními námitkami v řízení před Ústavním soudem. V závěru vyjádření navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl nebo zamítl.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, zejména spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 8 C 20/2000, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří problematika naplnění podmínek pro přiznání výživného nerozvedené manželce. Přitom platí, že manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost a pokud ji jeden z nich neplní, určí soud její rozsah, a to tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná (§91 odst. 1 a 2 zákona o rodině). V řízení je soud současně limitován obecnými pravidly pro rozhodování o výživném, k nimž patří, vedle odůvodněných potřeb oprávněného, schopností, možností a majetkových poměrů povinného, také zákaz přiznání výživného, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy (§96 odst. 1 a 2 zákona o rodině). Obecné soudy zamítly stěžovatelčinu žalobu právě s odvoláním na dobré mravy, neboť stěžovatelka svým chováním dala najevo, že manželství s vedlejším účastníkem je pro ni pouze formálním svazkem, v němž fakticky nehodlá setrvávat. Pokud se navrhovatelka dovolává dalších důkazů, upozorňuje Ústavní soud na důsledky ustanovení §119a občanského soudního řádu, na které byla při jednání dne 12.2.2001 výslovně upozorněna (tohoto jednání se stěžovatelka osobně zúčastnila a byl přítomen také její právní zástupce). Ústavní soud dále připomíná, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není součástí jejich soustavy, a proto mu nepřísluší opětovně provádět hodnocení důkazů, které obecné soudy provedly. Do jejich rozhodovací pravomoci je oprávněn zasáhnout pouze v případě, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena základní práva nebo svobody. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly příslušná ustanovení zákona o rodině ústavně konformním způsobem, opakovaně posuzovaly naplnění jeho skutkové podstaty, přičemž oběma stranám sporu byly zachovány stejné příležitosti vznášet svá tvrzení a dokládat je důkazy ohledně příslušných skutečností. Obsah práva na spravedlivý proces a zásadu rovnosti stran nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu