ECLI:CZ:US:2002:1.US.533.02
sp. zn. I. ÚS 533/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele - společnosti R., s.r.o., zastoupené advokátem JUDr. G. S., proti usnesení policejního orgánu Inspekce ministerstva vnitra v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. IN-23/06-TR-2002, a proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2002, č.j. 2 Zn 1044/2002-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením policejní orgán Inspekce ministerstva vnitra odložil šetření ve věci trestních oznámení Ing. L. H. a PhDr. M. S. na příslušníky Policie ČR pro podezření z nezákonného postupu při vyšetřování jejich trestních oznámení, neboť tito příslušníci při výkonu svých služebních pravomocí odkládali všechna trestní oznámení podávaná poškozenými, ta neevidovali (a to nejméně po dobu jednoho roku), čímž prý znemožnili dozor státního zástupce a tím průchod spravedlnosti; dále nemohla být vymáhána na bývalém zmocněnci společnosti R., s.r.o., žádná škoda a tak se společnost R., s.r.o., nemůže domoci svých peněz a svých práv.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem v napadeném usnesení zejména uvedl, že Policejní orgán Inspekce ministerstva vnitra věnoval prošetření posuzovaného jednání podezřelých policistů náležitou pozornost, postupoval objektivně a shromáždil rozsáhlý spisový materiál. Okresní státní zastupitelství dále uvádí, že proti poškozenému PhDr. M. S.je vedeno trestní řízení pro majetkovou trestnou činnost; ten se snaží účelově toto řízení zpochybňovat zejména četnými trestními oznámeními směřujícími proti příslušníkům Policie ČR. Obviňuje je zejména z nedostatečného šetření a z bezdůvodného odkládání jím podaných trestních oznámení týkajících se v zásadě obchodně právních aktivit společnosti R., s.r.o. Okresní státní zastupitelství dále podtrhuje, že poškození Ing. H. a PhDr. S. vystupují v dané věci jménem obchodní společnosti R., s.r.o., ačkoli toto oprávnění zákonným způsobem nijak nedoložili, byť ze spisového materiálu je patrno, že se účastní jejich obchodních aktivit a participují na jejím zisku.
Podle mínění státního zastupitelství byla rozhodnutí příslušných policejních orgánů vždy důvodná a vydaná v souladu se zákonem. Podléhala dozoru státních zástupců nad zachováním zákonnosti v trestním řízení, kteří nezjistili žádná pochybení. Ze spisového materiálu prý dále vyplývá, že trestní oznámení poškozených jsou v dané věci účelová a subjektivně zaměřena vůči příslušníkům Policie ČR. V jejich jednání však nebylo shledáno pochybení takového rázu, že by zakládalo podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele či jiného trestného činu. Pokud poškození napadají bývalého vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování Děčín, pracoviště Rumburk, pro jeho právní názor, státní zastupitelství podtrhuje, že dle tehdejší platné právní úpravy měl postavení samostatného procesního orgánu a za právní názor nelze nikoho postihnout. Proto státní zástupce okresního státní zastupitelství shledal rozhodnutí policiejního orgánu Inspekce ministerstva vnitra jako správné a důvodné a stížnost poškozených Ing. H. a PhDr. S.jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, především právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Uvádí, že jako právnická osoba jednal prostřednictvím svého statutárního orgánu, tzn. jednatele (PhDr. M. S.); Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem mu však doručilo přípis ze dne 14. 5. 2002, podle něhož upozorňuje proveřující policejní orgán, že jednatel stěžovatele není dle výpisu z obchodního rejstříku jednatelem společnosti R., s.r.o. Stěžovatel uvádí, že policejnímu orgánu opakovaně doložil notářský zápis, NZ 29/2000, sepsaný dne 10. 2. 2000 notářkou JUDr. D., dle něhož stávající jednatel jednatelem je. Stěžovatel tvrdí, že policejní orgán s ním nejednal jako s účastníkem řízení, jeho podání chybně označil jako podání jiné osoby a toto podání tedy nebylo vůbec projednáno. Příslušníci Policie prý jednali v rozporu s vyšetřovacím spisem a se zjištěními jiných státních orgánů. Státní zástupce - podle názoru stěžovatele - záměnou jednajících subjektů dovozuje účelovost trestního oznámení, zejména s ohledem na skutečnost, že současný jednatel je trestně stíhán, což je však zcela irelevantní. Stěžovatel dále nesouhlasí zejména s konstatováním státního zastupitelství o nepostižitelnosti vyšetřovatele za jeho právní názor v projednávané věci, pokud splnil všechny procesní úkony a brojí proti tomu, že státní zastupitelství ve věci neshledalo žádné pochybení ze strany oznámených příslušníků.
Proto stěžovatel navrhuje v záhlaví označené usnesení policejního orgánu Inspekce ministerstva vnitra ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. IN-23/06-TR-2002, a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2002, č.j. 2 Zn 1044/2002-18, jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Z ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plyne, že ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou.
V souzené věci Ústavní soud dále konstatuje - s poukazem na dřívější judikaturu - "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343 a násl.).
Ústavní soud odkazuje i na svoji další judikaturu, podle níž "Ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje." (usnesení sp. zn. I.ÚS 84/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, Praha, C.H. Beck, 2000, str. 291).
Ústavní soud shledal, že ani v souzené věci není dán důvod odchýlit se od zmiňované ustálené judikatury Ústavního soudu, byť - na rozdíl od právního názoru v naposledy citovaném usnesení - má za to, že v této konkrétní souzené věci nejde o návrh zjevně neopodstatněný, nýbrž o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Ústavní soud dále opakovaně připomíná, že ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je osobou oprávněnou podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. V zásadě to znamená, že ústavní stížnost slouží k ochraně subjektivního veřejného práva navrhovatele, jenž musí být napadeným zásahem orgánu veřejné moci sám postižen. To přirozeně neznamená, že stačí, jestliže se stěžovatel pouze subjektivně domnívá, že jeho základní práva a svobody byly porušeny. [srovnej Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, komentář 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2001, např.str.293].
Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že ústavní stížnost byla podána osobou, která je k jejímu podání zjevně neoprávněná.
Za tohoto stavu Ústavní soud již nezkoumal, zda byla porušena ústavní práva stěžovatele - jako právnické osoby - či jiných fyzických osob, zda oznamovatelem trestného činu byl stěžovatel nebo jeho jednatel či jiná fyzická osoba, příp. zda za poškozeného měl být označen stěžovatel atd., neboť by to bylo nadbytečné.
Proto Ústavní soud návrh z uvedeného důvodu odmítl [§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj