ECLI:CZ:US:2002:1.US.540.01
sp. zn. I. ÚS 540/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného advokátem JUDr. V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 1998, č.j. 29 Ca 222/97-7, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 1999, č.j. 29 Ca 222/97-20, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 21 Co 486/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 1998, kterým mu jako žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a současně byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů.
Dále stěžovatel brojí proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 1999, jímž mu krajský soud nepřiznal osvobození od soudních poplatků, zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů, vyzval stěžovatele, aby na účet Krajského soudu v Brně zaplatil soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč (do 8 dnů) a uložil mu pokutu v částce 3 000,- Kč, již je povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stěžovatel konečně napadá usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 21 Co 486/2000, ze dne 2. 4. 2001, potvrzující usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 7. 7. 2000, č.j. 17 E 430/99-14, jímž byl zamítnut návrh povinného (stěžovatele) na ustanovení zástupce z řad advokátů. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud uvedl, že pokud účastník řízení žádá o ustanovení zástupce (§30 o.s.ř.) musí soudu prokázat své poměry tak, aby bylo možno posoudit, zda jsou u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Tyto předpokady jsou základní podmínkou pro kladné rozhodnutí o ustanovení zástupce. Pokud účastník uzavřel sňatek, je na něm, aby tvrdil a prokázal majetkové poměry svoje i svého manžela, protože mezi manžely je ze zákona vzájemná vyživovací povinnost (§91 zákona o rodině). Soud dospěl k závěru, že předpoklady pro vyhovění žádosti stěžovatele nejsou splněny. V odvolání totiž uvedl rozporná tvrzení, neboť na jedné straně tvrdí, že s manželkou nežije ve společné domácnosti a o majetku mu není nic známo, na straně druhé prohlásil, že manželka nemá majetek žádný. Dále stěžovatel uvádí, že je v "rozvodovém řízení", avšak krajský soud po připojení stěžovatelem označeného spisu zjistil, že řízení je vedeno mezi zcela odlišnými účastníky řízení. Protože stěžovatel v řízení neučinil jednoznačná tvrzení a neprokázal tvrzení podstatná pro posouzení jeho žádosti o ustanovení zástupce, krajský soud usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 7. 7. 2000 potvrdil.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými usneseními porušily obecné soudy jeho základní právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), tedy právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo obrátit se na soud, aby přezkoumal správní rozhodnutí, kterým byl zkrácen na svých právech. Domnívá se, že soudy v předmětných řízeních postupovaly formálně a že jej dostatečným způsobem - pro stěžovatele srozumitelným - nepoučily, zejména o dokladech k prokázání odůvodněnosti jeho žádosti o osvobození od placení soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce. Tím, že vydaly napadená usnesení týkající se pouze osvobození od soudních poplatků a právního zastoupení, bez možnosti osobně jednat před soudem, znemožnily prý stěžovateli projednání vlastní věci - přezkoumání správních rozhodnutí.
II.
Ještě před tím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Ústavní soud především zkoumal, zda je návrh podaný ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení §72 odst. 2 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud zjistil, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 1998, č.j. 29 Ca 222/97-7, bylo stěžovateli doručeno dne19. 8. 1998 a že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 1999, č.j. 29 Ca 222/97-20, bylo stěžovateli doručeno dne 19. 2. 1999. Od doručení obou napadených usnesení do dne podání ústavní stížnosti dne 7. 9. 2001 tedy zjevně uplynula delší doba, než kterou připouští zákon.
Proto Ústavní soud shledal, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovaným usnesením Krajského soudu v Brně, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
III.
Ústavní soud se tedy dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2001 a dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem - ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR - je toliko ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud není vrcholnou instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud usuzuje, že v daném případě se jedná o toliko výklad běžného zákona, konkrétně občanského soudního řádu (§30 o.s.ř.), který ústavní roviny nedosahuje. Krajský soud postupoval ústavně zcela konformním způsobem a v souladu s procesními předpisy stanovenými zákonem. Ústavní soud zdůrazňuje, že Krajský soud v Brně své rozhodnutí řádně odůvodnil a jasně vyjádřil, o jaké argumenty své rozhodnutí opřel a proč nebyly splněny předpoklady pro vyhovění žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů. Z ústavněprávního hlediska nelze tedy - podle přesvědčení Ústavního soudu - napadenému usnesení nic vytknout.
Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces - jehož se stěžovatel dovolává - není možné vykládat tak, že je garantován úspěch v řízení, tzn. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo, aby soud rozhodl podle jeho názoru. "Samotná skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem" (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 574/99).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 36 odst. Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, porušeny nebyly.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost z části jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem, z části jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl [§43 odst. 1 písm. b), §43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu