ECLI:CZ:US:2002:1.US.552.01
sp. zn. I. ÚS 552/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J. Ž., zastoupeného advokátkou JUDr. E. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2001, sp. zn. 9 To 528/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 7 Nt 3963/2001, rozhodl o prodloužení lhůty trvání vazby obviněných J. Ž. (stěžovatele) a M. V. do 30. 10. 2001.
V odůvodnění tohoto usnesení městský soud především uvedl, že stěžovateli bylo dne 15. 9. 2000 sděleno obvinění (a toto obvinění bylo následně rozšířeno) pro trestný čin krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b), odst. 4 a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 9. 2000, sp. zn. 2 Nt 245/2000, z důvodů podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a), c) trestního řádu (tzv. útěková a předstižná vazba). Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2001, sp. zn. 7 Nt 3641/2001, byla lhůta trvání vazby prodloužena do 12. 7. 2001. Městský soud konstatoval, že stěžovatel byl v minulosti třikrát soudně trestán pro majetkovou trestnou činnost, v místě bydliště se delší dobu nezdržoval, je nezaměstnaný a existuje obava, že by si trestnou činností opatřoval prostředky pro svou obživu. Je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody. Tyto konkrétní skutečnosti proto údajně odůvodňují obavu, že stěžovatel v případě propuštění z vazby na svobodu uprchne či se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul a že bude pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán. Zároveň prý byly splněny podmínky dle §67 odst. 2 trestního řádu, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které stěžovateli bylo sděleno obvinění, skutečně spáchal a že tyto skutečnosti mají všechny znaky trestného činu. Protože prý v dané věci je třeba provést ještě řadu vyšetřovacích úkonů, které dosud nebyly pro jejich časovou náročnost provedeny, prodloužil soud vazební lhůtu do 31. 10. 2001.
Krajský soud v Brně napadeným usnesením stížnosti obou obviněných proti citovanému usnesení Městského soudu v Brně zamítl.
V odůvodnění svého usnesení k námitkám stěžovatele uvedl, že městský soud měl k dispozici veškerý potřebný listinný materiál a že ve věci řádně rozhodoval senátem; v návětí usnesení se neuvádějí jména soudců a postačuje podpis předsedy senátu na konci rozhodnutí. Není prý důvodná ani námitka stěžovatele, že průtahy nastávají v důsledku trestné činnosti pouze spoluobviněného V., jelikož v dané věci je vedeno společné řízení a městský soud v případě stěžovatele dovodil existenci vazebních důvodů, s nimiž se krajský soud ztotožnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením porušil jeho základní práva, zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že v trestním řízení dochází k průtahům a že některá sdělení obvinění jsou nedůvodná a tedy i nezákonná. Stěžovatel přiznává, že se trestné činnosti skutečně dopouštěl, leč nikoliv v rozsahu vyplývajícím ze sdělených obvinění. Proto soudu nabídl "záruku slibu", že již nebude páchat další trestnou činnost a že bude spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, avšak tato záruka nebyla přijata. Stěžovatel sice souhlasí s tím, že v době vzetí do vazby byl nezaměstnaný a že se nezdržoval v místě trvalého bydliště, nicméně soudy údajně nepřihlížely k motivaci, která stěžovatele vedla k trestné činnosti a kterou byla závislost na drogách. Tento důvod prý již odpadl a navíc stěžovatel hodlá bydlet u svých rodičů a začít pracovat, takže existence vazebních důvodů již není opodstatněná a soudy si pouze zjednodušují situaci. Stěžovatel považuje napadené usnesení krajského soudu za nedostatečně odůvodněné, vágní, nepřezkoumatelné a nerozlišující vazební důvody týkající se jeho osoby a spoluobviněného V.. Další námitka stěžovatele se týká toho, že shora citované usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2001 prý nebylo vyhotoveno v souladu se zákonem, neboť dle §72 odst. 1 trestního řádu o prodloužení vazby nad 1 rok musí rozhodnout senát; z napadeného usnesení městského soudu nic takového nevyplynulo, neboť podepsána na něm je Mgr. L. K. jako soudkyně a nikoliv jako předsedkyně senátu a ani v záhlaví či návětí tohoto usnesení o senátu není zmínka. Stěžovatel tvrdí, že z práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 2 Listiny) vyplývá též právo znát jména všech soudců, kteří o jeho věci rozhodují, což však v daném případě nebylo respektováno.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušeno.
Ústavní soud především - s odkazem na svoji ustálenou judikaturu -konstatuje, že institut vazby svojí povahou i způsobem zákonné úpravy spadá do oblasti trestního práva procesního. Jedná se toliko o zajišťovací opatření a jeho smysl proto nespočívá v tom, jak byl obviněný sankcionován či vychováván, jako tomu je u ukládání trestů. Vazba tedy nesmí být interpretována ani jako prejudikování odsuzujícího rozsudku o vině obžalovaného, jelikož takové její pojetí by zjevně odporovalo ústavnímu principu presumpce neviny, zakotvenému v čl. 40 odst. 2 Listiny. Obsahem právního institutu vazby je proto vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného, jehož cílem je zabránit tomu, aby bylo dosažení účelu trestního řízení zmařeno nebo ztíženo. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a umožnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156).
V souzené věci stěžovatel především namítá, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně není dostatečně odůvodněné (a je proto nepřezkoumatelné), že některá sdělení obvinění jsou nedůvodná a že v jeho trestním řízení rovněž dochází k průtahům. K těmto námitkám Ústavní soud především uvádí, že v souzené věci rozhoduje toliko o ústavnosti napadeného vazebního rozhodnutí a nepřísluší mu zabývat se otázkou případné viny stěžovatele; do této oblasti zjevně míří námitka stěžovatele, který sice přiznává, že se předmětné trestné činnosti skutečně dopouštěl, nicméně nikoliv v rozsahu vyplývajícím ze sdělených obvinění. Jak je totiž uvedeno již výše, institut vazby má toliko funkci zajišťovací a spadá do oblasti práva procesního, nikoliv práva hmotného.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny). Při takovémto zásahu je proto nutno postupovat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení §125 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to více důrazně důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121).
V daném případě však Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy (tzn. Krajský soud v Brně ani Městský soud v Brně, který vydal usnesení předcházející usnesení napadenému) dopustily zmíněného protiústavního pochybení. Podle ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li dány "konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu" z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby, dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení. Z ústavně právního hlediska je nutno požadovat, aby vazební rozhodnutí byla odůvodněna konkrétními skutečnostmi, z nichž lze na zmíněnou obavu usuzovat.
V souzené věci však obecné soudy existenci obou vazebních důvodů odůvodnily náležitě konkrétně, neboť především shledaly, že stěžovatel byl v minulosti již třikrát soudně trestán pro majetkovou trestnou činnost, je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, v místě bydliště se delší dobu nezdržoval, je nezaměstnaný a existuje proto obava, že by si trestnou činností opatřoval prostředky pro svoji obživu. Jestliže stěžovatel namítá, že v současnosti již není k trestné činnosti motivován, jelikož není závislý na drogách a že hodlá bydlet u svých rodičů a pracovat, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že námitky stěžovatele ve skutečnosti brojí toliko proti skutkovému posouzení jeho vazebních důvodů a zjevně nedosahují ústavněprávní roviny. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu proto zpravidla přezkoumávat napadené rozhodnutí z hlediska práva jednoduchého, nýbrž toliko práva ústavního. V daném případě obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily, v čem spatřují konkrétní skutečnosti odůvodňující další existenci vazebních důvodů; ty stěžovatel ve skutečnosti nezpochybňuje, nýbrž pouze tvrdí, že v současnosti je nutno je znovu přehodnotit v podstatě jen proto, že slibuje, že po svém propuštění z vazby na svobodu změní způsob svého života. Je tedy zřejmé, že námitky stěžovatele v tomto směru - jako již bylo uvedeno - brojí toliko proti způsobu hodnocení skutkových okolností případu, což přísluší obecným soudům a nikoliv Ústavnímu soudu.
Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku týkající se tvrzených průtahů v trestním řízení. Ústavní stížnost totiž směřuje proti "rozhodnutí orgánu veřejné moci" (tzn. napadenému usnesení Krajského soudu v Brně) a nikoliv proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", kterým by mohly být průtahy v řízení; ty by však nemohly způsobit obecné soudy, nýbrž výhradně orgány policie, provádějící vyšetřování této trestní věci. Ostatně Ústavní soud nemohl přehlédnout, že podle tvrzení stěžovatele existují průtahy v tom, že v období leden, únor 2001 a 15. červen až srpen 2001 nebyly prováděny vyšetřovací úkony a že jsou v podstatě zbytečně vyslýcháni poškození z Brna a okolí k téměř 60 skutkům, které stěžovatel nespáchal. Je totiž zřejmé, že - obecně řečeno - průtahy v řízení nemusí vždy nutně vyplývat již jen z toho, že po určité (relativně krátké) období nejsou prováděny vyšetřovací úkony, neboť každé přípravné trestní řízení má své jednotlivé fáze získávání a vyhodnocování důkazního materiálu a je vedeno podle určité taktiky vyšetřování. Se zřetelem k tomu není zpravidla úkolem Ústavního soudu hodnotit, výslech kterých svědků v rámci přípravného řízení trestního je případný a výslech kterých je nadbytečný.
Stěžovatel konečně tvrdí, že shora citované usnesení Městského soudu v Brně nebylo vyhotoveno v souladu se zákonem, neboť z něj nevyplývá, že by o něm rozhodoval senát, jestliže je podepsala Mgr. L. K. jako soudkyně a nikoliv jako předsedkyně senátu. V tom spatřuje porušení svého základního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
V tomto směru Ústavní soud z předmětného soudního spisu zn. 7 Nt 3963/2001 zjistil, že podle protokolu o neveřejném zasedání ze dne 26. 6. 2001 (č.l. 4) rozhodoval o prodloužení lhůty trvání vazby stěžovatele a M. V. senát Městského soudu v Brně, tvořený předsedkyní Mgr. L. K. a členy M. P. a MUDr. S. P. Protokol o hlasování je založen jako č.l. 5. Jestliže tedy v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Brně složení předmětného senátu není uvedeno a toto usnesení podepsala Mgr. L. K. s údajem "soudkyně" a nikoliv "předsedkyně senátu", jedná se o pochybení spíše toliko písařského rázu, zjevně nedosahující namítané ústavní intenzity. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že míra zásahu Ústavního soudu by měla zásadně korespondovat intenzitě protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě orgány veřejné moci dopouští. Pokud však v daném případě namítané pochybení městského soudu nespočívá v tom, že ve věci rozhodovala samosoudkyně namísto senátu, nýbrž výhradně v tom, že v záhlaví citovaného usnesení nejsou uvedena jména členů senátu a jeho předsedkyně není označena jako předsedkyně nýbrž pouze jako soudkyně, nelze v tom spatřovat porušení základního práva stěžovatele na zákonného soudce. Ostatně je totiž zřejmé, že jména všech soudců, kteří o jeho věci rozhodovali, je možno zjistit nahlédnutím do spisu. Rovněž tato námitka stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu