ECLI:CZ:US:2002:1.US.555.2000
sp. zn. I. ÚS 555/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti ing. J. C., zastoupeného advokátkou JUDr. M. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. 5 To 314/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. Nt 622/99, povolil obnovu řízení ve věci stěžovatele a současně zrušil výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 1. 1998, sp. zn. 2 T 125/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 1998, sp. zn. 5 To 102/98, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Zároveň okresní soud věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
Napadeným usnesením Krajský soud v Brně zrušil citované usnesení okresního soudu a návrh na obnovu řízení zamítl. Uvedl, že důkazy a skutečnosti na základě kterých povolil okresní soud obnovu řízení, nemaje ve spojení s předchozími provedeným a vyhodnocenými důkazy takovou váhu, aby odůvodnily zcela mimořádný zásah do již pravomocně skončeného řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh řízení o návrhu na obnovu řízení v této věci a tvrdí, že krajský soud napadeným usnesením porušil čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Protiústavnost citovaného usnesení spatřuje stěžovatel zejména v tom, že v řízení před soudem I. stupně byl předseda senátu JUDr. K. R. vyloučen pro podjatost a věc byla přidělena do senátu JUDr. P. M., který rozhodl "na základě správných a úplných skutkových zjištění, která měla plnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování". Odvolací soud prý však své rozhodnutí odůvodnil poukazem na některé důkazy a jejich hodnocení provedené ve věci Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 2 T 125/97 (výpovědi svědků M. a N.), s nimiž se ztotožnil. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že odvolací soud věc projednal v neveřejném zasedání, takže stěžovatel nemohl vědět, v jakém složení bude senát rozhodovat a nemohl proto uplatnit případnou námitku podjatosti. Stěžovatel konečně uvádí, že odvolací soud argumentoval tím, že s návrhy na provedení důkazů přišel až s odstupem času a že někteří svědkové jsou ve vztahu ke stěžovateli osobami známými či blízkými. Všechny navržené a provedené důkazy jsou prý však důkazy splňujícími požadavky dané ustanovením §278 trestního řádu a argumentace, že se v případě svědků jedná o osoby známé či blízké není nikterak podložena, což činí rozhodnutí odvolacího soudu "zcela nesrozumitelným a nepřezkoumatelným".
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené usnesení Krajského soudu v Brně jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá ve zpochybnění hodnocení provedeného dokazování tak, jak je provedl Krajský soud v Brně, a v námitce, že krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání a že napadené usnesení je nepřezkoumatelné.
Ústavní soud i v této souvislosti - s ohledem na stěžovatelem uplatněné námitky - považuje za nutné zopakovat, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě v této souvislosti Ústavní soud již také několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).
Ústavní soud konstatuje, že podle §278 odst. 1 trestního řádu obnovu řízení lze povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti či důkazy dříve soudu neznámé, jež by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a s důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Podle názoru krajského soudu důkazy provedené okresním soudem směřovaly k druhé alternativě, tzn. nemohly samy o sobě změnit důkazní situaci, ze které vycházel při rozhodování o vině soud I. stupně. Jejich podstata totiž spočívá v podpoře pravdivosti tvrzení svědků M. a N. při jejich změněné výpovědi před soudem I. stupně. Krajský soud však seznal, že naznačené změny ve výpovědi těchto dvou svědků v "tehdy prováděném dokazování" pojal soud I. stupně za účelové a nevěrohodné a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil. Krajský soud konečně uvedl, že výpovědi svědků, jichž se stěžovatel dovolával, jsou výpověďmi osob stěžovateli blízkých či známých. Tvrzení stěžovatele, že nevěřil ve své odsouzení, své trestní stíhání tajil a teprve poté situaci oznámil některým příslušníkům rodiny, zaměstnancům a obchodním partnerům a následně se od nich dozvěděl nové skutečnosti, vzbuzovalo u krajského soudu logické pochybnosti. Jako listinné důkazy byly navíc "podávány" návrhy smlouvy z roku 1996, které v době rozhodování soudu I. stupně o vině nemohly být neznámými.
Jestliže tedy stěžovatel zpochybňuje způsob provedeného dokazování a jeho vyhodnocení tak, jak je uskutečnil krajský soud, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tato argumentace směřuje do oblasti, jejíž přehodnocování - jak je vyloženo výše - Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší. To se týká i námitek stěžovatele, pokud nesouhlasí s názorem krajského soudu ohledně opožděnosti návrhů na provedení důkazů a o vztahu některých svědků k jeho osobě.
K námitce ohledně neveřejného jednání krajského soudu Ústavní soud odkazuje na ustanovení §286 odst. 2 věta 2. trestního řádu, podle něhož "z důvodu uvedeného v §283 písm. d) může návrh zamítnout v neveřejném zasedání pouze v tom případě, že návrh opřený o tytéž skutečnosti a důkazy byl již dříve pravomocně zamítnut a návrh nově podaný je jen jeho opakováním." V daném případě Ústavní soud z obsahu spisu Okresního soudu v Kroměříži zn. 5 Nt 565/98 zjistil, že návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v předmětné trestní věci zamítl Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 12. 1. 1999 (č.l. 6) a stížnost proti tomuto rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 9. 3. 1999 Krajský soud v Brně (sp. zn. 5 To 75/99, č.l. 11). Ústavní soud poté, co srovnal podstatu obou návrhů na povolení obnovy řízení, shledal, že pokud Krajský soud v Brně rozhodoval v neveřejném zasedání, postupoval v souladu s dispozicí obsaženou v citovaném ustanovení jednoduchého práva a nedopustil se tedy ani pochybení protiústavní povahy. Rovněž tato námitka stěžovatele je tedy zjevně neopodstatněná.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně považuje za přesvědčivé a ústavně konformní. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu