ECLI:CZ:US:2002:1.US.559.01
sp. zn. I. ÚS 559/01
Usnesení
I. ÚS 559/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. S. a O. S., obou zastoupených advokátem JUDr. F. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 14 Co 276/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti namítali, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měli za to, že bylo porušeno právo vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedli, že napadeným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 1. 2001, č. j. 8 C 165/98-143. Uvedenými rozhodnutími byla stěžovatelům uložena povinnost vyklidit nemovitost ve vlastnictví Města Kašperské Hory (dále jen "vedlejší účastník"), a to pozemek v k. ú. K., zapsaný v katastru nemovitostí pro obec a k.ú. K. na LV u Katastrálního úřadu v K. K vyklizení předmětného pozemku mělo dojít odstraněním železných kůlů z tohoto pozemku.
Soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování ze závěrů znaleckého posudku Ing. R., soudního znalce, ze dne 18. 4. 1999. Soudní znalec v předmětném posudku konstatoval, že geometrický plán č. 382-447/94, o nějž opírá vedlejší účastník svůj nárok na spornou část pozemku, odpovídá právním předpisům. Stěžovatelé namítali, že již dříve (v roce 1991) při vytýčení hranic mezi pozemky parc. č. 1546 a 2220 vznášeli své námitky ohledně hranic pozemků, avšak tehdejší Středisko geodézie v Klatovech tyto připomínky nijak nezohlednilo. Podle názoru stěžovatelů byly železné kůly postaveny na jejich vlastním pozemku (resp. na jeho hranici). Stěžovatelé argumentovali tím, že soudní znalec vyslovil ve svém posudku určité pochybnosti. Navrhovali tedy v průběhu řízení před obecnými soudy, aby byl přizván další soudní znalec, který by hranice předmětných pozemků nezávisle posoudil. Soudy však tomuto návrhu stěžovatelů nevyhověly a své závěry opřely o citovaný znalecký posudek Ing. R.
Ústavní soud po celkovém posouzení předmětné věci po stránce věcné i formální dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná.
V dané věci se jednalo o žalobu podle ust. §126 odst. 1 o. s. ř. Obecné soudy správně zjištěný skutkový stav rovněž správně právně posoudily. Stěžovatelům se nepodařilo předloženými listinami (a ani jinak) zpochybnit závěr znaleckého posudku o neshodě oplocení pozemku parc. č. 1546 ve vlastnictví stěžovatelů s průběhem hranice mezi tímto pozemkem a pozemkem parc. č. 2220 ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Soudy obou stupňů dospěly k právně relevantnímu závěru, že v daném případě se nejednalo o oprávněnou držbu , tzn. nebyla splněna podmínka případného vydržení vlastnického práva ze strany stěžovatelů. K tomu, aby vlastnické právo bylo vydrženo, nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře "se zřetelem ke všem okolnostem". Dobrá víra se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k důvodu, který by mohl mít za následek vznik práva. S přihlédnutím ke shora uvedenému, pokud někdo tvrdí, že má k věci vlastnické právo, musí prokázat mimo jiné okolnosti, z nichž lze usuzovat na jeho dobrou víru, tedy konkrétní nabytí vlastnického práva, nikoli dobrou víru jako své vnitřní přesvědčení. Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo tak, aby bylo nezpochybnitelné, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu oprávněné. Takové okolnosti stěžovatelé v průběhu soudního řízení netvrdili (a tudíž je ani neprokázali).
Ústavní soud k předmětné věci podotýká, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Z těchto důvodů se Ústavní soud nezabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud neměly za následek porušení ústavních procesních předpisů. K takovému zásahu do práv stěžovatelů však v daném případě nedošlo, a to ani z pohledu stěžovateli namítaného porušení práva na rovnost účastníků. V návaznosti na výše uvedené, vzhledem k okolnosti, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod, Ústavní soud návrh stěžovatelů ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu