ECLI:CZ:US:2002:1.US.559.02
sp. zn. I. ÚS 559/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. N., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 26 Co 483/2001, ze dne 5. 6. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 9. 2002, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 26 Co 483/2001, ze dne 5. 6. 2002.
Jak vyplývá z rozsudků doručených stěžovatelem spolu s ústavní stížností, Městský soud v Brně, jako soud prvního stupně, rozhodl dne 11. 9. 2001 rozsudkem čj. 22 Nc 41/2000 - 111 tak, že svěřil nezletilé D. a K. N. (děti stěžovatele) do výchovy matky V. N. a zavázal otce platit na výživu každé z nezletilých částku 3 000,-- Kč měsíčně, to vše pro dobu před i po rozvodu rodičů nezletilých. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, výše citovaným rozhodnutím tento rozsudek potvrdil.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb. (Zákon o rodině). K uvedenému porušení mělo dojít tím, že obecné soudy neprovedly důkazy navrhované stěžovatelem, a to jednak výslech obou nezletilých (nar. v letech 1992 a 1993), protože podle stěžovatele "vzhledem k jejich tělesné a duševní vyspělosti mohlo dojít k jejich výslechu přímo procesním soudem"; jednak znalecký posudek z oboru psychologie.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje po formální stránce všechny předepsané náležitosti.
Z odůvodnění výše citovaných rozsudků obecných soudů vyplývá, že v řízení před Městským soudem v Brně byly, za účelem zjištění výchovné způsobilosti rodičů, provedeny mj. důkazy výslechem účastníků, zprávami ze školy, zprávou orgánu sociálně právní ochrany dětí a slyšením svědků. Z těchto důkazů vyplynulo, že na péči o nezletilé se podílí v pracovních dnech převážně matka a o víkendech nepravidelně také otec (stěžovatel). Na základě takto zjištěného skutkového stavu svěřil soud prvního stupně obě nezletilé děti do výchovy matky. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Jak je zřejmé z rozsudku odvolacího soudu, po vydání rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel svůj zájem o nezletilé zintenzívnil. I po doplnění dokazování odvolacím soudem (šetřením kolizního opatrovníka, včetně pohovoru s oběma nezletilými) potvrdil tento soud svěření nezletilých dětí do výchovy matky, protože nebyly nijak zpochybněny závěry soudu prvního stupně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., C.H.Beck, Praha 1995, str. 281].
V daném případě Ústavní soud posuzoval postup obecných soudů s odkazem na zásadu volného hodnocení důkazů, typickou pro řízení před obecnými soudy (ust. §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). S ohledem na průběh řízení neshledal Ústavní soud v procesním postupu obecných soudů porušení základních lidských práv a svobod tvrzené stěžovatelem. Odvolací soud posoudil, zda-li je možné podle ust. §31 odst. 3 zákona o rodině, aby nezletilé děti byly slyšeny v daném řízení s ohledem na skutečnost, jsou-li schopny samy si vytvořit vlastní názor a posoudit dosah opatření jich se týkajících. Dospěl-li k závěru, že to v konkrétním případě možné není, neporušil tím nijak právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Totéž platí i v otázce provedení důkazu znaleckým posudkem. Odvolací soud doplnil v průběhu odvolacího řízení dokazování, a to šetřením kolizního opatrovníka, včetně pohovoru s oběma nezletilými. Bylo plně v pravomoci obecného soudu posoudit, je-li takové dokazování pro zjištění skutkového stavu dostatečné. Odvolací soud uzavřel, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá výchovná způsobilost obou rodičů a je proto nadbytečné doplňovat důkazní řízení. Z provedeného řízení vyplývá, že nebyl jednostranně kladen důraz na ty důkazy, které svědčí v neprospěch stěžovatele [viz nález sp. zn. IV. ÚS 376/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 22, C. H. Beck, Praha 2002, str. 161]. Ústavní soud nezjistil ani porušení jiných základních práv a svobod.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecným soudem (Krajským soudem v Brně), odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu