ECLI:CZ:US:2002:1.US.561.01
sp. zn. I. ÚS 561/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti F. H. zastoupeného advokátem Mgr. M. B., proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 6. 2001, sp. zn. 3 T 74/2001, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 13 To 280/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi v záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným (společně se spoluobžalovaným T. N.) z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1 trestního zákona a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků nepodmíněně. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že v době od března 2000 do ledna 2001 vícekrát neoprávněně prodal a jinému opatřil psychotropní látku.
Krajský soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatele a T. N. proti citovanému rozsudku okresního soudu zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud především uvedl, že v řízení před soudem I. stupně bylo provedeno dostatečné dokazování a že další důkazy, navrhované stěžovatelem, nebyly potřebné, jelikož "to, co by mělo být výslechem navrhovaných svědků objasněno - byť by potvrdili, že jejich požadavku na obstarání drogy nevyhověl - by automaticky nevylučovalo, že v jiných případech se zachoval jinak." K procesnímu pochybení prý nedošlo ani tím, že tři svědci byli vyslechnuti v přípravném řízení za účasti obhájců a v řízení před soudem v postavení utajených svědků, neboť takový postup zákon připouští, a to i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994. Soud II. stupně si v oddělené části trestního spisu ověřil, že utajení svědci vedení pod jmény D., N. a R. skutečně uvedli takové důvody, které umožnily aplikaci ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu. Důvody pro tento postup prý správně shledal rovněž soud I. stupně, a to s ohledem na obsah některých ze zajištěných dopisů již v přípravném řízení, odůvodňujících též obavu, že v přítomnosti obžalovaných by tito svědci nevypovídali pravdu, "jak se následně ukázalo i při výslechu některých neutajených svědků při hlavním líčení, zvláště když změny jejich výpovědi při něm oproti přípravnému řízení nemohly být akceptovány pro nepřesvědčivost a nelogičnost" (např. svědek H.). Soud I. stupně při výslechu každého z utajených svědků pomocí vysílačky seznámil obžalované s jejich výpověďmi a dal jim a jejich obhájcům možnost klást svědkům prostřednictvím soudu otázky, takže omezil právo obžalovaných na obhajobu pouze v minimální míře. Tvrzení obžalovaných, že v blízkosti utajených svědků se nacházel policista V., označil odvolací soud za ničím nepodloženou spekulaci.
K námitkám zpochybňujícím "kvalitu svědků" krajský soud uvedl, že tu nemohou orgány činné v trestním řízení ovlivnit a je údajně logické, že od dealerů budou drogu požadovat (právě) osoby, které již jsou konzumenty drog nebo to chtějí zkusit. Z toho však nelze vyvozovat procesní nepoužitelnost jejich výpovědí a je na uvážení soudu, aby výpovědi takových svědků vzal v úvahu a hodnotil je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, stejně jako výpovědi obžalovaných, kteří rovněž nejsou bezúhonnými osobami. Za této situace prý okresní soud nepochybil, když za základ svých skutkových zjištění vzal výpovědi svědků, přičemž se neopomněl zabývat též aspekty svědčícími pro věrohodnost jednotlivých výpovědí. Obhajoba obžalovaných (podle názoru krajského soudu) prý byla vyvrácena výpovědí svědků, kteří drogu distribuovali nebo zprostředkovali její obstarání, a nebyl důvod nevěřit utajeným svědkům, neboť jejich výpověď odpovídala výpovědím svědků neutajených (H., F., F. a B. v přípravném řízení a V. a Š.). Nepřímým důkazem svědčícím proti stěžovateli byl prý i nález většího množství sáčků z PVC určených pro distribuci drog, když svědek B. vyvrátil obhajobu, že se tyto sáčky používaly na zlato.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že okresní soud při hodnocení provedených důkazů vycházel prakticky výlučně z usvědčujících výpovědí svědků, z nichž většina je dlouholetými konzumenty drog a "tudíž osobnostmi ne zcela integrovanými". Nad jejich důvěryhodností se prý však okresní soud nikterak nepozastavil. Naopak obecné soudy nepřihlédly k výpovědi svědků hovořících ve prospěch obou obžalovaných (J. A., O. B., M. M.), přestože tito svědci měli svá působiště v bezprostřední blízkosti pracoviště obou obžalovaných. Někteří svědci (D. F., V. F., T. B. a F. H.) navíc změnili své původní usvědčující výpovědi, učiněné v přípravném řízení, na výpovědi ve prospěch obžalovaných. Důvody této změny (osobní averze vůči obžalovaným, násilí ze strany policie) však okresní soud neakceptoval. Stěžovatel dále tvrdí, že kromě uvedených výpovědí proti němu nebyl nalezen žádný důkaz a dodal, že soud zamítl návrh obžalovaných na výslechy svědků T. a H.
Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy dospěly k závěru o jeho vině zejména na základě výpovědí utajených svědků, přičemž prý však nebyl dán žádný z důvodů pro postup dle ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu; navíc prý existuje vážné podezření, že v průběhu hlavního líčení byli tito svědci vyslechnuti za přítomnosti policisty V., jelikož na položený dotaz utajený svědek R. odpověděl, že ppor. V. se "momentálně" u výslechu nenachází. V popsaném postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť mu prý byla upřena možnost konfrontace s utajenými svědky, a to za situace, kdy důvody utajení byly toliko obecné a nijak nekonkretizované. V této souvislosti se stěžovatel odvolává rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994 a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž odsouzení nemůže být založeno výlučně ani v rozhodující míře na anonymních výpovědích.
Stěžovatel dále tvrdí, že okresní soud zamítnutím jeho návrhu na přerušení řízení a na předložení námitek (proti výslechu utajených svědků) Ústavnímu soudu zvýhodnil obžalobu a tím porušil princip rovnosti stran v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Stěžovatel konečně uvádí, že zamítnutím návrhu na výslech svědků T. a H., kteří měli podpořit jeho obhajobu, porušil okresní soud čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ze všech popsaných důvodů stěžovatel navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů jako protiústavní zrušena.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud i při posuzování souzené věci. Podstata ústavní stížnosti totiž spočívá v tvrzeních stěžovatele, že (1.) obecné soudy při hodnocení provedených důkazů vycházely z usvědčujících výpovědí svědků, které není možno považovat za hodnověrné, a že nepřihlédly k výpovědím svědků hovořícím v jeho prospěch, že (2.) nebylo důvodné postupovat dle ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu a že výslechem utajených svědků mu byla znemožněna konfrontace s nimi, že (3.) okresní soud zamítl jeho návrh na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu a konečně že (4.) navrhl provedení některých důkazů, což však soud neučinil.
K těmto námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud - po podrobném prostudování předmětného soudního spisu - následující.
(1). Stěžovatel především zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů, což Ústavnímu soudu - jak již bylo uvedeno - zásadně nepřísluší. Jestliže totiž stěžovatel zpochybňuje věrohodnost některých svědků, poukazuje na odlišnosti některých výpovědí v přípravném řízení a v řízení před soudem a tvrdí, že obecné soudy neuvěřily některým svědkům (J. A., O. B., M. M.), kteří v řízení před soudem vypověděli, že nikdy obžalované neviděli, že by prodávali drogy (č.l. 172-173), nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu se svým zákonným posláním a kompetencemi, když provedené dokazování v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů řádně vyhodnotily a na jeho základě rozhodly o vině a trestu stěžovatele a spoluobžalovaného N. (Pro úplnost lze dodat, že ta okolnost, že svědci A. a další neviděli obžalované prodávat drogy, přirozeně nevylučuje, že je prodávali nikoli před nimi, což potvrdili jiní očití svědci.) V jejich rozhodovací činnosti tedy Ústavní soud neshledal výše zmíněný extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a mezi právními závěry z nich vyvozenými na straně druhé. Po prostudování soudního spisu totiž Ústavní soud zejména zjistil, že v průběhu celého trestního řízení byla respektována všechna procesní práva stěžovatele, když především měl možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a navrhnout důkazy vlastní. Obecné soudy se v citovaných rozhodnutích velmi podrobně zabývaly provedenými důkazy a náležitým způsobem je vyhodnotily. Trestní proces, vedený proti stěžovateli, byl proto jako celek spravedlivý a Ústavní soud neshledal důvod jej - z ústavně právního hlediska - ani v tomto směru jakýmkoliv způsobem zpochybňovat.
Tato námitka je proto - z důvodu způsobu, rozsahu a funkce přezkumu prováděného Ústavním soudem - zjevně neopodstatněná.
(2.) Stěžovatel dále zpochybňuje důvodnost utajení tří svědků, spatřuje v tom porušení svého práva na obhajobu a odvolává se na příslušnou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
K tomu Ústavní soud uvádí, že k problematice utajených svědků se vyjádřil v nálezu č. 214/1994 Sb., když konstatoval, že instituce anonymních svědků omezuje právo obžalovaného na obhajobu, neboť je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu a s principem rovnosti účastníků a je proto v konkrétním případě vždy nutno hodnotit, zda důvody pro utajení svědka jsou skutečně dány. Jinak řečeno jde o to, zda v dané situaci nasvědčují zjištěné okolnosti tomu, že svědku nebo osobě blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv ve smyslu ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu. To znamená, že v konkrétním případě je nutno bedlivě posuzovat vyváženost dvou základních práv, která se mohou nacházet v určitém rozporu, tzn. práva na spravedlivý proces a práva na osobní nedotknutelnost (svědka).
V dané souzené věci však Ústavní soud neshledal důvod - respektuje své ústavně vymezené postavení - zpochybňovat postup Okresního soudu v Mladé Boleslavi, který s ohledem na okolnosti konkrétního případu a osoby svědků přistoupil k jejich utajení, když o to tito svědci z obav o svoji osobu požádali. Pro garantované ústavně zaručené právo na spravedlivý proces je totiž v daném případě rozhodující, že tento výslech byl prováděn bezprostředně a že tedy obhajoba měla právo klást svědkům R., D. a N. otázky, čehož ostatně i využila (č.l. 165 a násl.). Výslech těchto svědků proběhl tak, že z jednací síně byli oba obžalovaní odvedeni, nicméně zůstali v ní jejich obhájci a důvěrníci. Utajeným svědkům byly poté kladeny dotazy prostřednictvím vysílačky, s jejich výpovědí byli následně oba obžalovaní seznámeni a bylo jim umožněno klást svědkům další dotazy. Tvrzení stěžovatele, že v přítomnosti utajených svědků se nacházel policista V., je nutno považovat - ve shodě s názorem krajského soudu - pouze za hypotetické (V. V. toto tvrzení sám popřel - č.l. 190) a zejména z něho nelze nikterak dovodit, že utajení svědci nevypovídali pravdu. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele - odkazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - že k jeho odsouzení došlo výlučně nebo v rozhodující míře na základě anonymních výpovědí. Jak je totiž zřejmé již z rekapitulační části odůvodnění tohoto usnesení, obecné soudy shledaly vinu stěžovatele na základě řady důkazů (svědeckých výpovědí), z nichž výpovědi zmíněných tří utajených svědků nelze považovat za jediné ani za případně rozhodující pro prokázání viny stěžovatele.
Rovněž tato námitka stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná.
(3.) Stěžovatel spatřuje protiústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů rovněž v tom, že okresní soud zamítl jeho žádost na přerušení řízení a na předložení jeho námitek Ústavnímu soudu. Také v tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Obhájce stěžovatele sice skutečně v řízení před okresním soudem v souvislosti s výslechem utajených svědků navrhl přerušení řízení a předložení věci k posouzení Ústavnímu soudu (č.l. 165) a okresní soud tento návrh zamítl. Ústavní soud však konstatuje, že okresní soud rozhodl zcela správně, jelikož dle čl. 95 odst. 2 Ústavy je obecný soud oprávněn předložit věc Ústavní soud pouze tehdy, jestliže dojde k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem. O takovouto situaci (tzn. o případ tzv. konkrétní kontroly norem) se však v daném případě zjevně nejednalo, protože ani stěžovatel ani žádná jiná procesní strana nikterak nezpochybnili ústavnost aplikovaného zákona (tzn. trestního řádu) ani některého jeho ustanovení. Postup dle citovaného článku Ústavy tedy nebyl možný; to je ostatně dáno i tím, že úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů nebo vydávání rozhodnutí o předběžných procesních otázkách, nýbrž výhradně ochrana ústavnosti.
(4.) Stěžovatel konečně namítá, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy výslechem svědků T. a H. Z předmětného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že tyto důkazní návrhy nebyly vzneseny v řízení před okresním soudem (č.l. 200), nýbrž až v návrhu na doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení (č.l. 233). K této námitce Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51).
Jak vyplývá z reprodukovaného odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, tento soud se s citovanými důkazními návrhy dostatečně vypořádal a vyložil, z jakých důvodů bylo jejich provedení nadbytečné, když dospěl k závěru, že "to, co by mělo být výslechem navrhovaných svědků objasněno - byť by potvrdili, že jejich požadavku na obstarání drogy nevyhověl (poznámka: míněn stěžovatel) - by automaticky nevylučovalo, že v jiných případech se zachoval jinak". Ústavní soud v této souvislosti dovozuje, že - s přihlédnutím ke svému výše uvedenému postavení a ke způsobu a rozsahu přezkumu, prováděného Ústavním soudem vůči judikativní činnosti soudů obecných, při důsledném respektování zásady restriktivnosti zásahů do jejich činnosti - neprovedení předmětných důkazů nemůže nikterak zpochybnit spravedlivost procesu jako celku, neboť důvod, pro který odvolací soud navržené důkazy neprovedl, lze označit za dostatečný, přesvědčivý a logický. Je tedy zřejmé, že v souzené věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu.
Rovněž tuto námitku stěžovatele proto Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněnou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu