ECLI:CZ:US:2002:1.US.576.2000
sp. zn. I. ÚS 576/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatelky L. B., zastoupené advokátem Mgr. P.F., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2000, č.j. 10 Ca 165/2000-31, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, č.j. 2767/110/1999, a proti dodatečnému platebnímu výměru č. 126/1999 Finančního úřadu v Písku ze dne 4. 5. 1999, č.j. 40061/99/097910, a o návrhu na zrušení ustanovení §50 odst. 5 a slova "pomůcek" v §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §50 odst. 5 a slova "pomůcek" v §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá
Odůvodnění:
Finanční úřad v Písku dodatečným platebním výměrem č. 126/1999 ze dne 4. 5. 1999, č.j. 40061/99/097910, vyměřil L. B. (Poznámka: roz. Bittóvé; dále jen "stěžovatelka") - na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb."), za kalendářní rok (zdaňovací období) 1995 - daň ve výši 12 300.00 Kč a daňovou ztrátu ve výši - 21 408.00 Kč.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 28. 2. 2000, č.j. 2767/110/1999, odvolání stěžovatelky zamítlo. V jeho odůvodnění především poukázalo na to, že Finanční úřad v Písku po zhodnocení všech získaných důkazů dospěl k správnému závěru o nevěrohodnosti a účelovosti tvrzení stěžovatelky týkajícího se její půjčky ve výši 3 250 000,- Kč od pana F. Správce daně prý oprávněně usoudil, že stěžovatelkou předložená směnka a dále její výpověď do protokolů ze dne 21. 1. 1999 a 8. 3. 1999 - jimiž zdůvodňovala částku osobního vkladu ve výši 150.000,- Kč (jako tvrzené avšak nedoložené příjmy v DM, jež měla získat ve SRN a vyměnit za české koruny, což však nebyla schopna doložit žádnými doklady) - jsou nevěrohodné a účelové (Poznámka: Odvolací orgán se domnívá, že o nevěrohodnosti a účelovosti takového tvrzení svědčí navíc také to, že stěžovatelka v roce 1995 při podnikatelském prodeji aut dosáhla zdanitelný příjem vyšší než 69,- Kč, jak vyplývá ze svědeckých výpovědí M. M., ze smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 4. 3 1995 mezi stěžovatelkou a Z. B. a J. L., z výdajového pokladního dokladu č. 93/95 vystaveného dne 18. 3. 1995, podle něhož stěžovatelka převzala kupní cenu za prodej osobního automobilu ve výši 190.000,- Kč, jakož i ze sdělení Policie ČR ze dne 4. 8. 1999). To vedlo správce daně k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno podle ustanovení §41 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), a že je proto oprávněn stanovit stěžovatelce základ daně a daň na základě pomůcek (§31 odst. 5 citovaného zákona). K námitce stěžovatelky, že správce daně měl v souladu se zásadou materiální pravdy rozhodnout teprve po vyhodnocení všech důkazů, poukázal odvolací orgán na povinnost poplatníka (stěžovatelky) uvést v daňovém přiznání veškeré příjmy, které podléhají dani z příjmů fyzických osob (§38g odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb.). Stěžovatelka však v průběhu daňové kontroly věrohodným způsobem neprokázala příjmy ve výši uvedené v daňovém přiznání, porušila tak povinnosti stanovené zákonem a správci daně - který proto nemohl postupovat dle ustanovení §31 odst. 1 až 4 zákona č. 337/1992 Sb., tj. stanovit její daňovou povinnost dokazováním - nezbylo než postupovat dle ustanovení §31 odst. 5 citovaného zákona.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 7. 2000, č.j. 10 Ca 165/2000-31, správní žalobu stěžovatelky proti citovanému rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud především uvedl, že v případě stanovení daňové povinnosti daňovému subjektu podle pomůcek, zkoumá odvolací finanční orgán ve smyslu ustanovení §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. splnění zákonných podmínek pro takový způsob stanovení daně a nikoliv samotný způsob, jakým byla daň stanovena. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že tento postup není v rozporu s ústavně zaručenou zásadou rovnosti a ochrany práv a právní jistoty občanů, neboť vyplývá přímo ze zákona, na tento postup je daňový subjekt předem upozorňován a je spojován pouze s nesplněním povinnosti daňového subjektu (srov. usnesení Ústavního soudu I. ÚS 285/96 ve vztahu k usnesení III. ÚS 215/94).
Podle mínění krajského soudu nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že správce daně zúžil podmínky pro použití pomůcek, neboť správce daně řádně a konkrétně specifikoval své pochybnosti, čímž splnil podmínky stanovené v ustanovení §31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb. Stěžovatelka neprokázala, že výše příjmů uvedená v daňovém přiznání je správná, ani neprokázala způsob zdanění finančních prostředků, které vložila do podnikání Vzhledem k rozporům v jejím tvrzení nebylo možné stanovit daňovou povinnost ve smyslu §31 odst. 1 až odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. dokazováním. Krajský soud konstatoval, že postup správce daně, který stanovil daň podle pomůcek, byl tedy zcela v souladu se zákonem a odkázal na na usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 323/99. Krajský soud, jemuž příslušelo přezkoumat napadené rozhodnutí ve stejném rozsahu jako orgánu odvolacímu, proto uzavřel tak, že stěžovatelka nebyla napadeným rozhodnutím zkrácena ve svých právech, neboť ustanovení §2 odst. 3, §31 odst. 5 a posléze §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. byla dodržena.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a Finančního úřadu v Písku napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní zejména uvedla, že v řízení před správním orgánem i před soudem jí bylo - v důsledku utajení rozhodujících skutečností - znemožněno účinně se bránit; neměla prý možnost argumentovat proti úvaze správního orgánu, a to zejména k druhu, výběru vhodnosti a použití pomůcek, podle nichž byla stanovena daňová povinnost. Stěžovatelka se domnívá, že uvedenými rozhodnutími byla porušena především její práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť se nemohla vyjádřit k rozhodujícím důkazům a současně bylo porušeno její právo na veřejné projednání věci v její přítomnosti. Dle stěžovatelky je proto ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. v rozporu s citovaným článkem 38 odst. 2 Listiny; navrhovaným vypuštěním slova "pomůcek" nebude prý narušena ani povinnost zachovat v tajnosti poměry jiných daňových subjektů. Podle jejího přesvědčení bylo postupem finančních orgánů a soudu také porušeno její právo na ochranu majetku podle ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka dále poukázala na to, že nebyla dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, neboť správní orgán druhého stupně nepřezkoumal vhodnost použitých pomůcek ani správnost výpočtu podle nich vyměřené daně. Stěžovatelka se domnívá, že současná úprava ustanovení §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. "vede daňové orgány k praxi, kdy pojem ´dodržení zákonných podmínek´ zužují výhradně na dodržení procesních pravidel. Navrhovaným zrušením §50 odst. 5 vznikne odvolacím daňovým orgánům povinnost zabývat se celým předcházejícím řízením po věcné stránce, a to i v případech, kdy byla daň stanovena podle pomůcek". Důsledkem uvedených porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny bylo dle názoru stěžovatelky to, že o výši doměřené daně de facto rozhodoval jediný člověk. Stěžovatelka dále poukázala na to, že finanční úřad neunesl důkazní břemeno podle ustanovení §31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., jestliže se omezil pouze na "tvrzení existence skutečností" vyvracejících věrohodnost a úplnost účetnictví vedeného stěžovatelkou a opomíjel její vysvětlení. Finanční ředitelství jako odvolací orgán se pouze přidrželo procesní normy, která vylučuje z přezkoumání výběr a vhodnost použití pomůcek, je-li podle nich stanovena daňová povinnost, a stejně tak procesní norma neumožňuje správnímu soudu po věcné stránce přezkoumat meze správního uvážení.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a nálezem: 1. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2000, č.j. 10 Ca 165/2000-31, jakož i rozhodnutí správních orgánů tomu předcházejících, 2. konstatoval, že ustanovení §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. a §23 odst. 2 téhož zákona jsou v rozporu s Ústavou a 3. rozhodl , že jednotlivá ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., a to §50 odst. 5 a v §23 odst. 2 - slovo "pomůcek" se zrušují dnem, který v nálezu určí.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka namítá, že rozhodnutími Finančního úřadu v Písku, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na ochranu jejího majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
V prvé řadě nelze přisvědčit stěžovatelčině argumentaci dovolávající se porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným postupem u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhala. Sám obecný soud se v souzené věci - jak vyplývá z obsahu spisu - přezkumem zákonnosti v rozsahu vymezeném žalobním návrhem, tj. v souladu s dispoziční zásadou (viz ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř. a srov. také Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha, str. 1144-5) dostatečně zabýval. Vycházel přitom především ze skutečnosti, že se správní žaloba týkala přezkoumání odvolacího rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (ve vztahu k dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Písku) vydaného podle ustanovení §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., konkrétně posouzení toho, zda odvolací správní orgán řádně zkoumal dodržení zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek.
Dle názoru Ústavního soudu Krajský soud v Českých Budějovicích při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích - se zřetelem k důvodům uvedeným ve správní žalobě - argumentoval přesvědčivě a plně dostál svým zákonným procesním povinnostem. Krajský soud neměl důvod zpochybnit závěr Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, že zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek byly dodrženy, neboť - jak vyplývá z obsahu správního spisu (z rozsáhlého důkazního materiálu) - stěžovatelka důkazní břemeno, které je ve vztahu ke stěžovatelkou tvrzeným skutečnostem (k břemenu tvrzení) v daňovém řízení rozhodující, neunesla. Za situace, kdy stěžovatelka toliko namítá, že podala vysvětlení nebo že finanční úřady nepřijaly její vysvětlení nebo jí předkládané důkazy, jež ona sama považuje za věrohodné, na základě kterých však nedostála břemenu důkaznímu, nezbylo správci daně než postupovat podle ustanovení §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. V uvedených souvislostech Ústavní soud proto usuzuje, že nelze akceptovat ani stěžovatelčino tvrzení o porušení jejích práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť z obsahu spisového materiálu vyplývá, že se stěžovatelka v průběhu řízení k prováděným důkazům vyjadřovala a v řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích souhlasila s rozhodnutím věci bez jednání.
Lze ještě dodat, že Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocování jejich rozhodnutí (pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony) - nedospěl k závěru, že by v souzené věci existoval rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů soudem (finančními orgány) na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé. Podle názoru Ústavního soudu se tedy nejedná - ve smyslu ustálené judikatury - o extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích a finančních orgánů a provedenými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a finančních orgánů proto nelze považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích věcí posouzení správního soudu, jehož argumenty (uváděné v odůvodnění rozsudku) nelze z ústavně právního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Právě tak nelze akceptovat námitku, že došlo k porušení stěžovatelčina práva na ochranu majetku podle ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť její odkaz na postup obecného soudu a finančních orgánů (vedoucí k možnému porušení jejího ústavně zaručeného vlastnického práva) není nijak konkretizován. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že úlohou (a povinností) správního soudu je autoritativně (poznámka: ne však z důvodu privilegovaného postavení státního orgánu, nýbrž z důvodu zákonem vymezené působnosti a pravomoci) rozhodnout o přezkumném rozhodnutí příslušného finančního ředitelství (odvolacího orgánu) a v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě uvést, zda odvolací orgán přezkoumal dodržení zákonných podmínek pro použití pomůcek. To správní soud také řádně učinil. Naopak - podle obsahu správního spisu - byla to sama stěžovatelka, která v rámci svých tvrzení (břemeno tvrzení), odkázala v daňovém řízení na důkazy jejichž břemeno následně neunesla. Podle přesvědčení Ústavního soudu proto ani v tomto směru nelze stěžovatelce dát za pravdu.
Je tedy zcela zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích a napadenými rozhodnutími finančních úřadů k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanoven §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Stěžovatelka, která v ústavní stížnosti namítala také porušení dvojinstančnosti v řízení před správními orgány, tuto námitku ve správní žalobě neuplatnila. Proto je návrh v tomto rozsahu nepřípustný [§75 odst. 1, §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti není stěžovatelka oprávněna k podání návrhu na zrušení zákona či jeho části, takže je dán důvod k rozhodnutí podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu