ECLI:CZ:US:2002:1.US.580.01
sp. zn. I. ÚS 580/01
Usnesení
I. ÚS 580/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. J. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 30 Cdo 969/2001, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 13 Co 850/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl.90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 30 Cdo 969/2001, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 13 Co 850/2000, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 6 C 238/98, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni v dané věci I. K. na vyrovnání finančního podílu zaniklého společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů) částku 110 000,- Kč a část nákladů řízení. Dovolání stěžovatele proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu bylo výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, protože směřovalo vůči rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Stěžovatel je toho názoru, že Krajský soud v Plzni při rozhodování o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepřihlédl ke všem skutkovým zjištěním, bez řádného odůvodnění odmítl jím navržené důkazy, neodůvodnil rozhodnutí o nákladech řízení a svědeckou výpověď jeho sestry označil za nevěrohodnou, zatímco k výpovědi matky žalobkyně prý přihlédl. Nejvyšší soud se podle stěžovatele s těmito námitkami vypořádal jen povrchně.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby byla stížnost odmítnuta.
II.
Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře vyložil, kdy je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů a proto postačí pouze připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout jen tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny základních práv a svobod a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavních předpisů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
V dané věci bylo nutno nejdříve posoudit tu část stížnosti, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 13 Co 850/2000, z toho hlediska, zda jsou v souzené věci po formální stránce splněny podmínky pro jeho přezkoumání. Podle ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Jak opakovaně Ústavní soud vyslovil - dovolání za takový prostředek považovat nelze, jestliže podle zákona není přípustné. Není-li si stěžovatel přípustností dovolání jist, může vedle dovolání podat i ústavní stížnost, neboť, pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace bylo věcí stěžovatele, aby ústavní stížnost podal v zákonné lhůtě již proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, což však stěžovatel neučinil. Postupoval totiž tak, že proti tomuto rozsudku, který nabyl právní moci dne 19. 3. 2001, podal nejdříve dovolání a teprve po jeho odmítnutí pro nepřípustnost napadl rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížností, podané k poštovní přepravě až dne 1. 10. 2001. Za těchto okolností je zjevné, že ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 13 Co 850/2000, byla podána opožděně.
Co se týče té části ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 30 Cdo 969/2001, Ústavní soud po přezkoumání shromážděných podkladů zjistil, že v daném případě se lze ztotožnit se závěry Nejvyššího soudu, podle nichž - vzhledem k tomu, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání - nezbylo, než dovolání odmítnout. Argumentace Nejvyššího soudu ČR obsažená v napadeném usnesení je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu v platném znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Svůj postup Nejvyšší soud ČR podrobně a přesvědčivě odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není a nemůže být předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Jelikož právo stěžovatele na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces nebylo v daném případě porušeno, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v této části jako návrh, který je zjevně neopodstatněný.
Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že články Ústavy, jejichž porušení stěžovatel tvrdil, přímo a bezprostředně základní práva a svobody negarantují, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů. Jsou tedy jen reflexem, nikoli zakotvením subjektivního veřejného práva jednotlivce, nicméně významně souvisejí s tzv. právem na spravedlivý proces. Z tohoto pohledu se tedy Ústavní soud, který není vázán odůvodněním, ale pouze petitem návrhu, věcí zabýval, přičemž porušení žádných stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nebo svobod neshledal.
Z uvedených důvodů byla část ústavní stížnosti odmítnuta podle ust. §43 odst. 1 písm. b) (návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání) a část podle ust. §43 odst. 2 písm. a) (návrh zjevně neopodstatněný) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. listopadu 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu