ECLI:CZ:US:2002:1.US.593.01
sp. zn. I. ÚS 593/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky M. C., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2001, čj. 2 A 414/2001 - 68, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadá v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zastaveno řízení o jejím "odvolání" proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2001, čj. 30 Ca 1/2001 - 61, ve věci přiznání osvobození od soudních poplatků v řízení o přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu Zlín ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. VN/1117/20. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím byla porušena její práva podle čl. 1 a 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě a podle čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhuje, aby dotčené usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo zrušeno.
Soudce zpravodaj před meritorním posouzením věci nejprve zkoumal, zda není dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Kromě jiného citované ustanovení stanoví, že se odmítne návrh, který byl podán po lhůtě stanovené zákonem. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta začíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; lhůta je zachována, pokud byl návrh podán k poštovní přepravě v poslední den lhůty (lhůta procesní).
V dané věci jde o situaci, kdy stěžovatelka napadá soudní rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o jejím "odvolání" proti usnesení soudu v řízení o návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Jak ale správně argumentuje Vrchní soud v Olomouci - a ostatně se jedná o věc notoricky známou - proti rozhodnutím v tzv. správním soudnictví, kdy jsou obecnými soudy přezkoumávána (pravomocná) rozhodnutí správních orgánů - není přípustné odvolání (kromě několika vzácných výjimek, v tomto případě se ovšem o výjimku nejedná). Krajský soud v Brně jednal a rozhodoval jako soud jednoinstanční, nikoliv jako soud prvního stupně, proti jehož rozhodnutí by bylo možné podat odvolání, resp. jiný opravný prostředek. Uvedené závěry potvrzuje i judikatura Ústavního soudu, na kterou ostatně Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého usnesení odkazuje (k tomu srov. též sp. zn. I. ÚS 188/97, publikováno jako usnesení 65, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12 a sp. zn. III. ÚS 180/98, publikováno jako usnesení 68, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12). Z této judikatury plyne, že správní soudnictví je budováno na principu řízení jednoinstančního, v němž je podle §250j odst. 4 občanského soudního řádu při rozhodování podle části páté hlavy druhé podání opravných prostředků vyloučeno. Není určující, zda rozhodnutí vydané soudem v tomto řízení je rozhodnutím ve věci samé nebo rozhodnutím procesním, neboť uvedená zákonná úprava neobsahuje v tomto směru žádné rozlišení. Eventuální rozhodnutí obecného soudu ve správním soudnictví, o kterém se účastník řízení domnívá, že porušuje jeho ústavní práva, lze pak napadat toliko přímo návrhem u Ústavního soudu. K tomu lze nicméně podotknout, že právo na přiznání (plného) osvobození od soudních poplatků ústavně garantováno není, judikování v této věci je považováno za předmět samostatné úvahy soudu, kterou mu umožňuje občanský soudní řád (§138). Ústavní soud do této autonomní, nezávislé, úvahy obecného soudu nezasahuje.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelce (resp. jejímu právnímu zástupci, neboť především z důvodu řádného odborného posouzení právních aspektů je zavedeno obligatorní právní zastoupení) mohlo a mělo být zřejmé, že v dané věci obecný soud nemůže rozhodovat o opravném prostředku proti (soudnímu) rozhodnutí v řízení o návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu (ostatně rozhodnutí Krajského soudu v Brně v tomto směru obsahovalo jasné poučení). Pokud eventuálně o takovém právním stavu (mylně a neoprávněně) pochybovala a neexistujícího práva využila, měla přesto vedle "odvolání" podat v zákonem stanové lhůtě i ústavní stížnost (určitou analogii srov. I. ÚS 22/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 311 a násl.). Ústavní stížnost však byla podána až ve lhůtě 60 dnů od doručení usnesení Vrchního soudu v Olomouci o "odvolání". Původní rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo stěžovatelce doručeno nejpozději - jak vyplývá ze spisového materiálu - 19. března 2001 (datováno "odvolání" proti usnesení Krajského soudu v Brně o přiznání osvobození od soudních poplatků z jedné poloviny), a proto lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula již dne 17. května 2001, nicméně návrh byl Ústavnímu soudu osobně doručen až dne 10. října 2001. Ústavní soud neshledal nezbytným zkoumat přesné datum doručení rozhodnutí Krajského soudu v Brně stěžovatelce, neboť okamžik doručení by mohl být toliko dřívější a na posouzení věci by to tedy nemohlo nic změnit.
Pokud jde o poukaz na skutečnost, že část pátá o. s. ř. byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001 (publikovaným pod č. 276/2001 Sb.), k tomu Ústavní soud uvádí následující. U nálezu, kterým se zrušuje část pátá (§244 - §250s) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, došlo k odložení jeho vykonatelnosti do dne 31. prosince 2002, tzn. že právní účinky zrušovacího nálezu nastávají až tímto dnem. Ústavní soud totiž nemůže ve svém rozhodování uplatňovat právní důsledky zrušovacích nálezů předtím, než se tyto nálezy stanou vykonatelnými (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 210/97, publikovaný pod č. 15, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10).
Jelikož lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla dodržena, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2002 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu