ECLI:CZ:US:2002:1.US.6.02
sp. zn. I. ÚS 6/02
Usnesení
I. ÚS 6/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného advokátem Mgr. et Mgr. V. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001, č. j. 29 Odo 401/2001-133, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2000, č. j. 7 Cmo 457/2000-101, a s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2000, č. j. 45 Cm 21/99-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv a svobod. Měl zejména za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Uvedl, že se v předmětné věci domáhal určení, že společnost C., a. s., (dále jen "vedlejší účastník"), je investičním fondem ve smyslu ust. §7 a násl. zákona č. 248/1992 Sb. Konstatoval, že Vrchní soud v Praze výrokem II. napadeného rozhodnutí potvrdil zamítavé rozhodnutí Městského soudu v Praze a výrokem I. téhož rozhodnutí neschválil dohodu (coby soudní smír), kterou uzavřel stěžovatel s vedlejším účastníkem v průběhu řízení před soudem druhého stupně. Nejvyšší soud pak napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Ústavní soud při posuzování předmětné věci musel nejprve po procesní stránce zkoumat, zda stěžovatel uplatnil svou ústavní stížnost včas. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Podle ustálené judikatury v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího orgánu.
Ústavní soud návrh stěžovatele posuzoval i z toho hlediska, zda předmětem stížnosti bylo hmotné subjektivní právo, či zda ev. nešlo o denegatio iustitiae (pak by byl Ústavní soud povinen postup obecných soudů blíže zkoumat).
Z přiloženého spisového materiálu je zřejmé, že se stěžovatel domáhal připuštění dovolání pro posouzení tří základních otázek (konkretizovaných zejména v rozhodnutí dovolacího soudu), které považoval za otázky zásadního právního významu. Pokud obecné soudy dospěly ke správnému závěru, že v případech, kdy lze uplatnit zvláštní určovací žalobu (podle ust. §131 a 183 obchodního zákoníku), nelze žalovat na určení podle §80 o. s. ř. (a věcně se žalobou nezabývaly), pak na otázkách, které stěžovatel považoval za otázky zásadního právního významu, svoje rozhodnutí nezaložily. Napadená rozhodnutí za zásadně významná po právní stránce mít nelze, pokud jejich posouzení nemělo dopad na postavení stěžovatele v předmětném sporu. Ústavní soud dospěl k závěru, že k odepření práva na spravedlivý proces ze strany obecných soudů v dané věci nedošlo a neshledal proto nijaký důvod se od argumentace Nejvyššího soudu odchylovat. Závěry, obsažené v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a ztotožňuje se s nimi.
Vzhledem k okolnosti, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 17. 10. 2001, č. j. 29 Odo 401/2001-133, jako nepřípustný návrh odmítl, posledním pravomocným prostředkem v dané věci je rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2000, č. j. 7 Cmo 457/2000-101. Ústavní stížnost stěžovatele byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 1. 2002. S přihlédnutím k výše uvedenému proto Ústavní soud návrh stěžovatele, který byl podán po lhůtě stanovené k jeho podání, ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu