ECLI:CZ:US:2002:1.US.602.01
sp. zn. I. ÚS 602/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky T., a. s., zastoupené JUDr. K. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2001, čj. 22 Ca 645/2000 - 32, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v návrhu napadá v záhlaví tohoto usnesení uvedené konečné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí ve věci dodatečného platebního výměru vydaného ve druhé instanci Finančním ředitelstvím v Ostravě. Dovozuje, že uvedeným soudním rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy ČR. V petitu navrhuje zrušení napadeného soudního rozsudku.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
K argumentaci, resp. odkazům, na jiný, patrně podobný, případ rozhodovaný obecným soudem, Ústavní soud toliko konstatuje, že rovněž není oprávněn z obecného pohledu posuzovat, resp. porovnávat, judikaturu státních orgánů k určité problematice, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis. Může toliko zkoumat otázku eventuálního porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci, kterou ústavní stížnost napadá. Eventuální sjednocování judikatury, resp. přístupů obecných soudů, k výkladu konkrétních ustanovení zákona přísluší Nejvyššímu soudu ČR a nikoliv soudu Ústavnímu.
Stěžovatelka v dané věci v odůvodnění návrhu především polemizuje s právními názory obecného soudu a vesměs opakuje argumentaci, a to zvláště vlastní výklady daňových a jiných předpisů, kterou již uplatnila v průběhu soudního řízení. Do autonomie interpretace jednoduchého práva - jak uvedeno výše - ovšem Ústavní soud v principu nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95, publikované pod č. 22, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6). Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud svoje rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3).
Stěžovatelka především obecnému soudu vytýká, že zaujal nesprávný právní názor (který soud v dané věci považoval za rozhodující), pokud jde o odpověď na otázku, zda lze z hlediska právních předpisů (pro účely odpisů) považovat za hmotný majetek nekolaudované, v souladu s §83 stavebního zákona předčasně užívané, jednotlivé dokončené části stavby. Ústavnímu soudu by příslušelo se zabývat takovou otázkou pouze tehdy, dospěl-li by k závěru, že soud své rozhodnutí, resp. svůj názor, řádně neodůvodnil. Jak nicméně vyplývá z odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí, Krajský soud v Ostravě zcela přesvědčivě a logicky odůvodnil, proč akceptuje postupy správce daně, a nikoliv námitky stěžovatele - tehdy žalobce (srov. zejména str. 5 a násl. rozsudku).
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, pokud jde o namítané porušení práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, že tato norma stanoví, že daně a poplatky mohou být ukládány na základě zákona. To znamená, že i způsob jejich výpočtu, vybírání atp. upravuje zákon. Jestliže je tedy příslušná daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanoven zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95, publikovaný pod č. 130/1996 Sb., resp. pod č. 33 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5). Listina pro zákonodárce v tomto směru nestanoví žádná další omezení. V souladu s výše uvedeným Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (to přísluší soudům obecným), pokud tím není porušeno nějaké další ústavně zaručené základní právo.
S tím souvisí i otázka stěžovatelkou namítaného porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, které tvoří součást komplexu práv na tzv. spravedlivý (řádný) proces (čl. 36 - čl. 38). Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno se domáhat zákonem stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. nebyla zkrácena na svém právu obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. K tomu je třeba ze širšího pohledu dodat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 16/93, publikovaný pod č. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2). Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaných článků Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a také z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé právní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ustanovení čl. 90 Ústavy ČR je především kompetenční normou, která vymezuje úkoly soudní moci. Ústavně zaručené subjektivní právo z tohoto ustanovení bezprostředně dovodit nelze. Takové ustanovení samo o sobě je jen reflexem, nikoli zakotvením subjektivního veřejného ústavního práva. Je jeho institucionální zárukou ve formě existence soudní moci (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 17/2000, publikované pod č. 25, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19). Citované ustanovení, stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, tedy přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů - přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) - nicméně významně souvisejí s tzv. právem na spravedlivý (řádný) proces (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 16/97, publikovaný pod č. 52, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8).
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu