Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.07.2002, sp. zn. I. ÚS 603/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 99/27 SbNU 129 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.603.2000

sp. zn. I. ÚS 603/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti Ing. J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 12 Co 584/99, a proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. P 107/98, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 12 Co 584/99, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. P 107/98, se zrušují. Odůvodnění: Okresní soud v Třebíči v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl ve věci péče o nezletilé tak, že návrh stěžovatele (otce) na snížení výživného pro nezletilé J., P. a H. D. zamítl. V odůvodnění rozsudku okresní soud konstatoval, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o změně výše výživného podle ustanovení §99 odst. 1, §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině. Od poslední úpravy výše výživného neproběhl ani jeden rok, přičemž potřeby nezletilých dětí se zvyšují úměrně jejich věku. Příjem matky i otce od poslední úpravy výše výživného zůstal zhruba stejný, a rovněž i počet jejich vyživovacích povinností. Matka je poživatelkou částečného invalidního důchodu, je bez pracovního poměru. Je tedy zřejmé, že nemá k dispozici příjmy, ze kterých by byla schopna hradit potřeby nezletilých dětí. Děti jsou v tomto smyslu plně odkázány na výživu ze strany otce, jehož příjmové poměry jsou takové, že je i nadále schopen uspokojovat veškeré odůvodněné potřeby dětí. Tvrzení otce, že není schopen hradit na výživném částky stanovené posledním soudním rozhodnutím, se jeví s ohledem na všechny předložené listinné důkazní materiály jako účelové a nepravdivé. Jeho výhrady nemohl soud akceptovat, neboť prý nebyly prokázány. Představovaly spíše snahu o zkreslení jeho faktických příjmů ve snaze zabránit tomu, aby soud stanovil výživné ve výši, která odpovídá jeho současným schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům. Výživné stanovené posledním rozhodnutím (tj. rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 4. 1997, č.j. 9 C 1131/96-20, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. 12 Co 560/97, v částkách 5.000,- Kč měsíčně pro nezl. J., 4.000,- Kč pro nezl. H. a 4.000,- Kč pro nezl. P. - pozn.ÚS) se tedy jeví jako plně odpovídající a zcela přiměřené zákonným kritériím. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku se krajský soud zabýval otcovým tvrzením, že došlo ke změně jeho příjmových a majetkových poměrů, jež snížila jeho schopnost přispívat na výživu nezletilých dětí natolik, že to odůvodňuje snížení výživného. Je skutečností, že při stanovení výživného vycházely soudy z příjmu otce za rok 1996 přesahujícího částku 970.000,- Kč, což činilo průměrně 55.740,- Kč měsíčně. Za rok 1997 byl tehdy zjištěn příjem otce přesahující částku 830.000,- Kč, což činilo 50.030,- Kč měsíčně. Z dokazování provedeného v dalším řízení pak vyplynulo, že v roce 1998 přiznal otec ke zdanění příjmy v částce cca 204.000,- Kč, což činí v průměru 12.820,- Kč měsíčně, a v roce 1999 příjmy v částce cca 144.000,- Kč, což činí v průměru částku 9.360,- Kč měsíčně. Je zřejmé, že pokud by otcovy poměry rozhodné pro stanovení výše výživného byly závislé pouze na těchto příjmech, došlo by na jeho straně k výrazné změně poměrů k horšímu. Soud I. stupně však správně zohledňoval i majetkové poměry otce a jeho majetkové transakce provedené zejména v roce 1998. Z listinných důkazů předložených otcem vyplynulo, že v dubnu 1997 převedl na svědkyni Ing. D. podíl ve společnosti S., s.r.o., v hodnotě 50.000,- Kč, v lednu 1998 pak na Ing. U. podíl ve společnosti V. plus, s.r.o., v hodnotě 53.000,- Kč a v srpnu 1998 opět na svědkyni Ing. D-ovou podíl ve společnosti S. G., s.r.o., v hodnotě 33.000,- Kč. V rozhodném roce 1998 tedy došlo k dvěma převodům obchodních podílů v celkové hodnotě 86.000,- Kč, přičemž otcovo tvrzení, že získané finanční prostředky použil k úhradě svých dluhů včetně výživného, nebylo právě ohledně výživného prokázáno. Nejpodstatnější zjištěnou transakcí otce bylo postoupení pohledávky za společností V. plus, s.r.o., ve výši přesahující částku 840.000,- Kč (včetně příslušenství), a to ve prospěch svědkyně Ing. D. v lednu 1998. Svědkyně uvedla, že pohledávka vznikla v roce 1996, kdy byli spolu s otcem jako společníci V. plus, s.r.o., požádáni o zajištění finanční půjčky ve výši 1.500.000,- Kč. Tuto půjčku údajně zajistili u jiného subjektu tak, že částka byla společnosti V. plus, s.r.o., půjčena zčásti prostřednictvím svědkyně a zčásti prostřednictvím otce, kteří sami měli vystupovat jako věřitelé. Vzhledem k rozsahu držených podílů byla půjčka v celkové hodnotě 1,500.000,- Kč "rozepsána" na otce v částce cca 796.000,- Kč a na svědkyni v částce zbývající. Za půjčení částky od jiného subjektu se však údajně "zaručila" pouze svědkyně, a to podepsáním směnky. Proto v roce 1997, kdy otec i svědkyně ze společnosti V. plus, s.r.o., vystupovali, dohodli se na vyřešení poskytnuté půjčky tím způsobem, že otec svědkyni pohledávku ve výši 796.000,- Kč s příslušenstvím postoupil. Svědkyně však nebyla ochotna ve svědecké výpovědi označit údajný subjekt, který měl finanční prostředky ve skutečnosti poskytnout. Za této situace bylo prý tvrzení svědkyně naprosto nevěrohodné, neboť z uzavřených smluv vyplynula prostá skutečnost, že pohledávka ve výši 796.000,- Kč s příslušenstvím svědčí otci a že za její převod svědkyni obdržel odpovídající hotovost. Kromě výpovědi svědkyně (mající přátelský vztah k otci) tedy nebyl předložen žádný důkaz o tom, že finanční prostředky zapůjčené společnosti V. plus, s.r.o., si otec a svědkyně skutečně vypůjčili od jiného subjektu, jemuž jsou povinni je opět vrátit. Za těchto okolností bylo nutno zohlednit přijatou částku v majetkových poměrech otce za období roku 1998. Pokud se snad otec příjmu této částky (vyplývající z uzavřené smlouvy) vzdal, aniž k tomu byly v řízení zjištěny nějaké vážné důvody, i pak by bylo nutno zohlednit tuto částku v rámci posouzení jeho poměrů podle §96 odst. 1, věta druhá zákona o rodině, což má pro schopnost otce přispívat na výživné prakticky stejný význam. Podle názoru krajského soudu bylo tedy nutno vedle příjmu otce od zaměstnavatelů vykazovaného v roce 1998 v částce 12.820,- Kč měsíčně a v roce 1999 v částce 9.360,- Kč měsíčně vzít v úvahu i částku 840.969,- Kč, kterou otec v roce 1998 získal (nebo získat měl a bez důležitého důvodu se jejího získání vzdal) postoupením pohledávky výše uvedené, a částku 86.000,- Kč získanou prodejem obchodních podílů ve společnostech S. G., s.r.o., a V. plus, s.r.o., rovněž v roce 1998. I při rozložení tohoto majetkového prospěchu otce na delší dobu (například čtyř až pěti let), by jeho poměry v roce 1998 odpovídaly příjmu přes 27.000,- Kč měsíčně a v roce 1999 příjmu přes 24.000,- Kč měsíčně. Přitom z dokazování provedeného soudem prvého stupně vyplynulo, že v obchodním rejstříku byl otec dosud zapsán jako předseda představenstev čtyř akciových společností, jako místopředseda představenstva jedné akciové společnosti a jako člen dozorčích rad tří akciových společností. Byť jsou některé z těchto společností v konkurzu, jeví se otcova tvrzení o výkonu těchto funkcí bez jakéhokoliv příjmu jako vysoce nevěrohodná. Navíc byla u otce zjištěna jeho kapitálová účast ve společnosti T., a.s., v nominální hodnotě akcií 200.000,- Kč, a ve společnosti Z., a.s., nacházející se v konkurzu, ve výši přes 300.000,- Kč. I při nemožnosti určit tržní hodnotu uvedených kapitálových účastí, bylo nutno k nim při širším hodnocení majetkových poměrů otce také přihlédnout. Z uvedených zjištění krajský soud učinil závěr, že poměry otce v roce 1998 odpovídají zhruba situaci, jako by otec pobíral příjem kolem 30.000,- Kč až 35.000,- Kč měsíčně. K změně poměrů otce oproti poměrům zjištěným v době stanovení výživného tedy došlo, nejde však o kvalifikovanou změnu podle §99 odst. 1 zákona o rodině, která by měla za následek snížení stanovené vyživovací povinnosti. I při uvedené úrovni současných poměrů otce je výživné v částkách 5.000,- Kč měsíčně ve prospěch nezl. Jiřího a 4.000,- Kč měsíčně ve prospěch každé z nezletilých dcer Petry a Hany zcela odpovídající potřebám nezletilých dětí a schopnostem otce. Po splnění této vyživovací povinnosti zůstává otci k dispozici částka zajišťující mu životní úroveň ve zhruba stejné míře, jakou zajišťuje jeho nezletilým dětem jím placené výživné. V obou případech jde o částky přesahující mírně dvojnásobek zákonného životního minima. Návrh otce na snížení výživného proto nebyl shledán důvodným. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozsudek soudu I. stupně, jenž byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu, "není správný", neboť na jeho straně došlo k výrazné změně poměrů dle ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině. Výživné na nezletilé v původní výši, tedy v celkové částce 13.000,- Kč, bylo stanoveno za situace, kdy příjem stěžovatele za rok 1996 činil částku 866.700,- Kč. V době, kdy o jeho návrhu na snížení výživného rozhodovaly soudy I. a II. stupně, však již prý došlo na straně stěžovatele ke kvalifikované změně poměrů, neboť jeho příjem bez jeho zavinění klesl na částku 204.000,- Kč před zdaněním za rok 1998 a na částku 144.000,- Kč za rok 1999. Výše příjmu stěžovatele za kalendářní měsíc tak činila v průměru 8.400,- Kč čistého. Obecné soudy zkoumaly nad rámec příjmové stránky stěžovatele též jeho majetkové poměry. Soud I. stupně při svém hodnocení důkazů pouze stroze konstatoval, že tvrzení stěžovatele se jeví jako účelová a nepravdivá a že nebyla prokázána. Soud odvolací navíc provedené důkazy zhodnotil tak, že se zaměřil na postoupení pohledávky za společností V. plus, s.r.o., ze stěžovatele na Ing. D-ovou v částce cca 840.000,- Kč. V této souvislosti jak stěžovatel, tak svědkyně Ing. D-ová potvrdili, že se sice jednalo o pohledávku, avšak soudu bylo náležitě objasněno, že ve skutečnosti byla uvedená pohledávka tvořena půjčkou od třetího subjektu, kterému ji bylo třeba řádně vrátit. Nebylo tudíž možno tuto částku započíst do příjmů stěžovatele, jak učinily oba soudy. Navíc závěr, který odvolací soud dovodil z výpovědi svědkyně Ing. D-ové ohledně toho, že nebyla ochotna označit subjekt, který finanční prostředky poskytl, není úplně přesný. Podle protokolu z jednání tohoto soudu ze dne 17. 5. 2000 měla svědkyně uvést, že by byla ochotna sdělit název této firmy pouze s jejím souhlasem. Předmětná firma se zveřejněním v tehdejším stadiu sice nesouhlasila, avšak byla ochotna tuto informaci sdělit, kdyby o ni senát v dalším řízení projevil zájem. Dle názoru stěžovatele soudy obou stupňů zcela nesprávně zhodnotily provedené důkazy a z těchto důkazů vyvodily nesprávné závěry. V konečném důsledku tak zavázaly stěžovatele přispívat na výživném částkou, která více jak o třetinu převyšuje faktickou výši jeho příjmu. Zcela pominuly množství relevantních důkazů, které jednoznačně prokázaly, že u stěžovatele došlo k ukončení jeho účastí v několika společnostech, z nichž mu plynuly příjmy v minulosti, a že jeho účast v orgánech dalších společností již není, s ohledem na ekonomickou situaci těchto společností, spojena s výplatou odměn. Soudy nezjistily, že by otec pobíral jakýkoliv jiný příjem vedle příjmu vykázaného v jeho daňovém přiznání. V řízení před oběma soudy tedy bylo prokázáno, že na straně stěžovatele došlo ke kvalifikované změně poměrů, jak předpokládá ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině. Kromě toho se stěžovatel domnívá, že i kdyby jeho poměry za rok 1999 odpovídaly příjmu kolem 24.000,- Kč měsíčně, mělo by výživné pro tři nezletilé děti, při zvážení dalších okolností případu, odpovídat maximálně celkové částce 5.000,- až 6.000,- Kč. Stěžovatel dále odvolacímu soudu vytýká, že přes jeho návrh a "posléze i poukaz svědkyně Ing. D-ové" nedošlo k provedení důkazů, které přímo souvisely s projednávanou věcí. Šlo o provedení důkazu čtením mzdových listů stěžovatele a ostatních zaměstnanců k vyvrácení výtky předsedy senátu, že výše stěžovatelova příjmu byla podhodnocena. Stěžovatel navrhoval také provedení důkazu účetními doklady společnosti Sefira, s.r.o., které měly prokázat faktický ekonomický stav firmy. Uvedené důkazy však nebyly připuštěny, přestože jejich provedení by dle názoru stěžovatele mělo významný vliv na posouzení věci. Stěžovatel proto tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem České republiky, a to čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). V daném případě prý došlo k porušení práva otce na spravedlivé vyměření výše výživného pro nezletilé děti a současně k uložení povinnosti platit výživné v takové výši, která je v důsledku nesprávného zhodnocení provedených důkazů protiprávní. Tato povinnost byla uložena nikoliv na základě zákona a v jeho mezích, jak předpokládá čl. 4 odst. 1 Listiny, nýbrž v rozporu se zákonem. Na základě uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči zrušil. Stěžovatel dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyjádřil souhlas s tím, aby při projednání tohoto návrhu bylo od ústního jednání upuštěno. Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, a plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Okresní soud v Třebíči jako účastník řízení odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku a rovněž souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Okresní úřad Třebíč se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal. Vedlejší účastnice řízení V. P., dříve D., poskytla své vyjádření k ústavní stížnosti prostřednictvím advokátky. Podle názoru vedlejší účastnice, matky nezletilých dětí, stěžovatel neustále opakuje totéž tvrzení, že okamžitě po zjištění jeho vysokého příjmu v roce 1997 došlo u něho k jeho poklesu. V současné době stěžovatel požaduje, aby mu soud stanovil výživné na částky 800,- Kč pro J. a po 600,- Kč na dcery H. a P., vedlejší účastnici prý dluží cca 290.000,- Kč. Po dobu, kdy otec dětí neplatil výživné, si vedlejší účastnice coby nezaměstnaná a poživatelka částečného invalidního důchodu musela na hrazení základních potřeb půjčovat od svých rodičů. Otec dětí se začal zbavovat majetku, který převáděl na svoji přítelkyni Ing. D. Podíly ve společnostech S., s.r.o., a S. G., s.r.o., přitom převedl nikoli za cenu podílu vypořádacího, ale pouze podílu obchodního. Dne 14. 1. 1998 stěžovatel postoupil Ing. D. pohledávku za firmou V. plus ve výši 796.082,- Kč s příslušenstvím. Výpovědi obou zúčastěných v této věci u krajského soudu byly tak protichůdné, že soud jim zcela po právu neuvěřil. S ohledem na zisk z uvedené společnosti bylo zcela vyloučeno, aby si stěžovatel musel na své jméno pro tuto firmu, kde měl svůj podíl, něco půjčovat. Vedlejší účastnice má za to, že u otce dětí k žádné změně ohledně jeho příjmů nedošlo, neboť je pobírá za něho Ing. D., čemuž nasvědčují převody obchodních podílů na tuto osobu. Jde-li o potřeby dětí, ty se ještě zvýšily, protože dcery od 1. 9. 2000 studují na soukromém Středním odborném učilišti tradičních řemesel v Brně a jen školné činí pro každou z nich 11.000,- Kč ročně. Dne 22. 9. 2000 se vedlejší účastnice provdala za M. P., který má však čtyři vyživovací povinnosti a příjem cca 8.000,- Kč, takže nemůže ničím na děti přispívat. V možnostech stěžovatele je, aby takové výživné, které mu bylo stanoveno, platil. Z uvedených důvodů vedlejší účastnice nespatřuje v napadených rozsudcích porušení základních práv či svobod stěžovatele a navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od tohoto jednání upustil. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud i v tomto řízení považuje za vhodné zdůraznit, že s ohledem na své ústavní vymezení zakotvené především v čl. 83 Ústavy není součástí soustavy obecných soudů. V souladu s vlastní ustálenou judikaturou proto není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy za předpokladu, že jím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. V zásadě nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny v tom, že obecný soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§120 odst. 1, 2 o.s.ř.). To však platí pouze potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit. Jedním z principů, jenž představuje součást práva na řádný a spravedlivý proces, je povinnost soudů své rozsudky náležitým způsobem odůvodnit (§157 o.s.ř.). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedenými pravidly se Ústavní soud řídil rovněž v souzené věci, zabývaje se námitkami stěžovatele ohledně posouzení okolností postoupení pohledávky vůči společnosti V. plus, s.r.o., stěžovatelem na Ing. D.; tak měl pro stěžovatele podle závěru obecných soudů vyplynout příjem cca 796.000,- Kč (s příslušenstvím přes 840.000,- Kč). Tento závěr byl v rozporu s výpověďmi obou zúčastněných, stěžovatele a Ing. D., kteří uváděli, že předmětem pohledávky nebyly jejich vlastní finanční prostředky, nýbrž prostředky vypůjčené od jiného neoznačeného subjektu, jemuž bylo nutno je vrátit. Podle rozsudku krajského soudu žádný další důkaz podporující jejich tvrzení předložen nebyl, přičemž z "uzavřených smluv" mělo vyplynout, že pohledávka v uvedené výši svědčí stěžovateli a že za její převod Ing. D. obdržel odpovídající finanční hotovost. Z rozsudku krajského soudu však již nelze dovodit, které "uzavřené smlouvy" měl na mysli, neboť zde nejsou žádným způsobem specifikovány. Ani z obsahu spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. P 107/98, nebylo zjištěno, že by soudy prováděly dokazování prostřednictvím smluv týkajících se uvedené pohledávky. V tomto ohledu bylo soudu předloženo toliko stěžovatelovo stručné "Oznámení o postoupení pohledávky" (roz. Ing. B. D.) ze dne 14. 1. 1998 (č.l. 97). Ústavní soud má za to, že z provedených důkazů nebylo možné vyvodit jednoznačný závěr, že stěžovatel částku 796.000,- Kč skutečně obdržel a že se tato stala jeho příjmem, resp. že se takové částky mohl reálně vzdát, a to bez povinnosti jejího splacení. Mimo to odvolací soud nepřesně interpretoval výpověď svědkyně Ing. D., která zatím nebyla ochotna označit subjekt, který půjčku poskytl, bez jeho souhlasu, jejž svědkyně přirozeně v době jednání neměla. Bylo tedy na soudu, aby v souladu s §120 odst. 2 o.s.ř. provedl i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. To platilo tím spíše tehdy, jestliže se jednalo o částku ve značné výši, která jistě hrála při posuzování stěžovatelových poměrů významnou roli. Za dané situace tedy nelze z dosud provedeného dokazování bezpečně a jednoznačně usoudit na takový skutkový stav, s nímž by byly právní závěry obecných soudů zcela v souladu. Z hlediska práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud považuje důkazní mezeru vzniklou v tomto případě za protiústavní. V dalším řízení je proto nutné dokazování v naznačeném směru doplnit a protiústavní důkazní mezeru tak vyloučit. Po zjištění protiústavnosti v uvedeném bodě bylo již nadbytečné zabývat se dalšími námitkami stěžovatele uplatněnými pod bodem III. ústavní stížnosti, které se týkaly zejména otázky navrhovaných a soudem neprovedených důkazů. Z obsahu příslušného soudního spisu však nebylo ani zjištěno, že by zde zmiňované důkazy byly v řízení výslovně navrhovány a že by byl stěžovatel na jejich provedení trval. Kromě toho se Ústavní soud nedomnívá, že by provedení těchto důkazů mohlo mít konkrétní dopad na zjištění výše příjmů a majetkových poměrů stěžovatele, kterými se jinak odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval dosti detailně. V tomto smyslu byly tedy uvedené výhrady shledány jako neopodstatněné. Ústavní soud nemohl konstatovat porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť toto ustanovení neobsahuje samostatné individuální základní právo, nýbrž stanoví pouze obecně nutnost ukládat povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Dovolávat se jej lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Listině, popř. Ústavě, došlo-li k jejich porušení. V zásadě totéž platí i pro čl. 90 Ústavy, jehož porušení lze namítat pouze ve spojení s ustanoveními hlavy páté Listiny. Stěžovatel se tedy v ústavní stížnosti porušení žádného konkrétního ústavně zaručeného práva či svobody nedovolával. Za tohoto stavu Ústavní soud, jsa vázán toliko petitem a nikoliv odůvodněním podaného návrhu, dospěl - jak již uvedl - s ohledem na zjištěnou protiústavní důkazní mezeru k závěru, že došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozsudky Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 31. července 2002