ECLI:CZ:US:2002:1.US.606.01
sp. zn. I. ÚS 606/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. T. a J. T., zastoupených advokátem JUDr. L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 11 Co 121/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 11 C 300/92, ve věci navrhovatele J. U. proti stěžovatelům (odpůrcům) o přechodu vlastnického práva určil, že vlastnické právo k blíže specifikovaným nemovitostem v k.ú. K., obec K., přechází na J. U.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku potvrdil a návrh stěžovatelů na připuštění dovolání zamítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména tvrdí a blíže zdůvodňují, že napadeným rozsudkem krajský soud porušil čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Zároveň uvádějí, že současně s ústavní stížností podali i dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (poznámka: ve znění před nabytím účinnosti novely o.s.ř., provedené zákonem č. 30/2000 Sb.); "z opatrnosti" však podali i ústavní stížnost, jelikož krajský soud dovolání nepřipustil a bude prý proto "na Nejvyšším soudu ČR, jak se s ... dovoláním vypořádá".
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2126/2001, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl. Shledal sice jeho přípustnost ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., avšak dospěl k blíže odůvodněnému závěru, že není důvodné a že rozhodnutí odvolacího soudu je - z hlediska uplatněného dovolacího důvodu - správné.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. K tomu, aby byla způsobilá projednání a rozhodnutí Ústavním soudem, je však nutné, aby splňovala všechny zákonem stanovené procesní i materiální náležitosti a podmínky.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle odst. 4 stejného ustanovení musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Z citovaných ustanovení (dále např. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) je zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti - představující subsidiární prostředek k ochraně základních práv - je nutné vyčerpat všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práv, které právní řád České republiky připouští. Zároveň však platí, že Ústavní soud je vázán podaným návrhem (tzn. petitem, nikoliv jeho odůvodněním) a nemůže jej překračovat, jelikož je v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a proti kterému tedy bude ústavní stížnost brojit. Pokud však stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně svého práva, nýbrž toliko rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto koncipovaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by přesto nadále nedotčeno nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku, což by zjevně vyvolalo stav značné právní nejistoty (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 331; usnesení sp. zn. IV. ÚS 333/01, tamtéž, sv. 23, str. 353).
Ani v souzené věci se proto Ústavní soud nemůže meritorně zabývat podanou ústavní stížností, jelikož stěžovatelé ještě nenapadli rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým v daném případě byl citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů, a brojí pouze proti předcházejícímu rozsudku krajského soudu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu totiž dovolání představuje poslední procesní prostředek k ochraně práv stěžovatelů ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tehdy, jestliže je přípustné. V souzené věci proto stěžovatelé postupovali správně, jestliže z důvodu procesní jistoty podali současně s dovoláním rovněž ústavní stížnost, neboť se domnívali, že dovolání nemusí být posouzeno jako přípustné. Protože však Nejvyšší soud ČR toto dovolání přípustným shledal, je zjevné, že představovalo - v tomto případě - poslední procesní prostředek k ochraně jejich práv a že teprve po jeho vyčerpání (tedy po rozhodnutí dovolacího soudu) mohla být podána ústavní stížnost, způsobilá k meritornímu projednání a rozhodnutí. Protože tak však stěžovatelé dosud neučinili, musel Ústavní soud nutně dospět k závěru, že ústavní stížnost, brojící toliko proti rozsudku krajského soudu, je nepřípustná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj