ECLI:CZ:US:2002:1.US.61.01
sp. zn. I. ÚS 61/01
Usnesení
I. ÚS 61/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDR. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti T., s. r. o., zastoupené Mgr. V. V., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 62 Co 490/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 62 Co 490/2000, a to v části výroku o nákladech řízení. V odůvodnění uvedla, že mezi ní jako žalobkyní a Městskou částí Praha 9 jako žalovanou probíhal spor před Obvodním soudem pro Prahu 9 o platnosti podnájemního vztahu. Stěžovatelka posléze uzavřela s žalovanou dohodu o narovnání a proto podala návrh na zpětvzetí žalobního návrhu. Obvodní soud pro Prahu 9 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Proti rozhodnutí o nákladech řízení se žalovaná Městská část Praha 9 odvolala a Městský soud v Praze usnesením, napadeným ústavní stížností, změnil výrok o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalované.
Stěžovatelka je toho názoru, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil míru zavinění jednotlivých účastníků na zastavení řízení, když se prý vůbec nezabýval významem ust. §146 o. s. ř., stanovujícího postulát spravedlnosti při procesních postupech účastníků, kdy dojde-li k zastavení řízení v důsledku chování obou účastníků řízení, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů. Podle stěžovatelky soud nezohlednil jednání žalovaného v daném sporu, tedy přistoupení na její návrh na dohodu o narovnání, což vedlo ke zpětvzetí žaloby.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, navrhl její zamítnutí a doplnil, že stěžovatelka zpětvzetím návrhu zavinila z procesního hlediska zastavení řízení, ke kterému došlo dříve, než soud začal jednat ve věci samé a nemohl tak posoudit, zda žaloba byla podána důvodně či nikoli.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře vyložil, kdy je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů a proto postačí na tuto judikaturu odkázat a pouze stručně připomenout, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není obecným soudům nadřízen, může do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout jen tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s obsahem předpisů nejvyšší právní síly a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu.
Ze shromážděných podkladů k danému případu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 8. 2000, sp. zn. 6 C 100/2000, zastavil řízení o určení platnosti podnájemního vztahu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvodem bylo zpětvzetí žaloby stěžovatelkou, která uzavřela se žalovanou nájemní smlouvu na sporný nebytový prostor a současně také dohodu o narovnání. Žalovaná Městská část Praha 9 podala proti výroku o nákladech řízení odvolání a Městský soud v Praze jí vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 3 975 Kč, jakož i odvolacího řízení ve výši 450 Kč, jelikož shledal důvody pro aplikaci ust. §146 odst. 2 o. s. ř. Argumentoval přitom tím, že stěžovatelka z procesního hlediska (podle procesního výsledku) zavinila, že řízení muselo být zastaveno; protože ke zpětvzetí žaloby došlo dříve, než soud začal ve věci jednat, ani případný nesouhlas žalovaných by nemohl zastavení řízení zabránit (§96 odst. 3 o. s. ř.) a důvody, vedoucí stěžovatelku k tomuto procesnímu úkonu jsou pro rozhodnutí o nákladech řízení za této situace nevýznamné.
V daném případě Ústavní soud nezjistil ani z napadeného rozhodnutí, ani z obsahu spisu Obvodního soudu pro prahu 9, sp. zn. 6 C 1000/2000, který si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal, že by postupem obecného soudu došlo k porušení jakéhokoli ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatelky, ať již jí tvrzeného, nebo jiného. Napadené rozhodnutí je výsledkem nezávislého soudního rozhodnutí, přijatého za dodržení veškerých procesních práv účastníků řízení a za tohoto stavu není ingerence Ústavního soudu, s odvoláním na shora uvedené na místě. Poukaz stěžovatelky na odbornou literaturu (Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář, 3. vydání, §146) je sice vzhledem ke zkoumané problematice do jisté míry logický, je však nepochybné, že je na nezávislém a nestranném soudu, vycházejícím z okolností konkrétního případu konečná aplikace daného ustanovení. Abstraktní pravidlo, aplikované na jedinečný případ samozřejmě vždy nemusí vést a nevede k jedinému možnému řešení. Ústavní soud pouze doplňuje, že není jeho úkolem vyhledávat v rozhodnutích obecných soudů všechna možná pochybení, ale zaměřit se jen na taková, která jsou natolik intenzivní a svým charakterem závažná, že by mohla vést k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, k čemuž v daném případě podle jeho přesvědčení nedošlo. V uvedeném přístupu se odráží i zásada minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, kterou Ústavní soud ve své činnosti důsledně dodržuje.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. září 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu