ECLI:CZ:US:2002:1.US.612.02
sp. zn. I. ÚS 612/02
Usnesení
I. ÚS 612/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. K. P. a Ing. H. P., R. P. a K. P., Ing. V. T. a D.T., , zastoupených JUDr. J. W., advokátkou, proti jinému zásahu Magistrátu města Karlovy Vary, stavebního úřadu, spočívajícím v provádění kolaudačního řízení, zahájeného na návrh stavebníka M. S., takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 14. 10. 2002 napadli stěžovatelé postup Magistrátu města Karlovy Vary, stavebního úřadu, spočívající v zahájení a provádění kolaudačního řízení, jehož předmětem je kolaudace stavby autoservisu M. S., na pozemku parcelní číslo 88 v kat. území T., obec Karlovy Vary.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že dne 22. 10. 2001 vydal Magistrát města Karlovy Vary, stavební úřad, stavební povolení ke stavbě autoservisu na pozemku p. č. 88 v kat. úz. T., které však bylo v rámci odvolacího řízení Okresním úřadem Karlovy Vary zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Stavební úřad však posléze přijal novou žádost o stavební povolení a zahájil nové řízení, ačkoliv předmět řízení byl totožný s již probíhajícím stavebním řízením, čímž měl podle názoru stěžovatelů nerespektovat překážku litispendence. Do tohoto řízení již stěžovatele nepřipustil jako účastníky řízení, přičemž stavební povolení vzešlé z tohoto řízení nabylo právní moci dne 2. 4. 2002.
Stěžovatelé proto podali dne 17. 4. 2002 podnět Okresnímu úřadu Karlovy Vary k přezkumu tohoto rozhodnutí a rovněž podali proti tomuto rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Plzni.
Okresní úřad Karlovy Vary vydal v rámci přezkumu mimo odvolací řízení dne 3. 7. 2002 rozhodnutí, č. j. RR/137/2002/Hei, jímž zrušil napadené stavební povolení. Toto rozhodnutí však v době podání ústavní stížnosti dosud nenabylo právní moci, neboť bylo napadeno odvoláním.
Stavební úřad zahájil z podnětu stavebníka kolaudační řízení, které měl podle názoru stěžovatelů obligatorně přerušit podle ust. §29 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), do doby, než bude rozhodnuto o stavebním povolení v rámci přezkumu mimo odvolací řízení.
S ohledem na to považují stěžovatelé postup Magistrátu města Karlovy Vary, stavebního úřadu, za zásah do ústavně garantovaného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když jiné prostředky ochrany jimi uplatněné selhaly. Analogicky přitom odkazují na nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 488/01, jímž Ústavní soud zakázal Magistrátu města Karlovy Vary, stavebnímu úřadu, pokračovat v kolaudačním řízení poté, co soud ve správním soudnictví odložil vykonatelnost stavebního povolení.
Dne 8. 11. 2002 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatelů, ve kterém sdělují, že dotčený správní orgán vydal dne 21. 10. 2002 rozhodnutí, jímž kolaudační řízení přerušil.
K žádosti Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil svým obsáhlým podáním ze dne 18. 11. 2002 jako účastník řízení Magistrát města Karlovy Vary, stavební úřad. Magistrát města Karlovy Vary zrekapituloval postup jednotlivých řízení, která napadenému kolaudačnímu řízení předcházela. Účastník řízení především nesouhlasí s tvrzením, že by nerespektoval překážku litispendence ve stavebním řízení. Poté, co referát regionálního rozvoje Okresního úřadu Karlovy Vary svým rozhodnutím ze dne 6. 2. 2002 zrušil stavební povolení vydané Magistrátem města Karlovy Vary ze dne 22. 10. 2001, došlo podle Magistrátu města Karlovy Vary k situaci, kdy byly změněny podmínky k připojení stavby na komunikaci a byly rovněž provedeny změny projektové dokumentace. Na základě těchto skutečností se stavební úřad znovu zabýval okruhem účastníků řízení a po důkladném posouzení přiznal právo těm, na které má provádění stavby přímý vliv.
Při vymezování okruhu účastníků stavebního řízení dospěl stavební úřad k závěru, že v daném případě toto právní postavení podle §59 stavebního zákona přísluší (vedle stavebníka a vlastníka pozemku) pouze vlastníkům pozemků a staveb, které mají společnou hranici se stavebním pozemkem. Vlastnictví ani jiná práva k dalším (vzdálenějším) nemovitostem nemohou být podle vyjádření stavebního úřadu povolením přímo dotčena.
Na předmětnou stavbu bylo dne 28. 3. 2002 vydáno pod č. j. SÚ/1324/02/Nov-330 stavební povolení, které nabylo právní moci dne 2. 4. 2002. Stavební povolení bylo podle vyjádření stavebního úřadu označeno jiným číslem jednacím, než pod kterým bylo vedeno původní řízení, z důvodu, že počítačový program VITA, který stavební úřad používá, neumožňuje pokračovat v řízení pod stejným číslem jednacím zrušeného rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí je však podle názoru stavebního úřadu jednoznačně patrné, že se jedná o pokračování původního řízení zahájeného dne 10. 9. 2001.
Pokud jde o existenci rozhodnutí, jímž v rámci řízení mimo odvolání Okresní úřad Karlovy Vary, referát regionálního rozvoje, zrušil stavební povolení ze dne 28. 3. 2002, č. j. SÚ/1324/02/Nov-330, upozorňuje ve svém vyjádření stavební úřad na skutečnost, že toto rozhodnutí bylo dne 7. 11. 2002 zrušeno Krajským úřadem Karlovarského kraje, odborem regionálního rozvoje, a věc byla vrácena k novému projednání.
V souvislosti s tím stavební úřad nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, že napadené kolaudační řízení je prováděno na základě zrušeného stavebního povolení.
Podle ust. §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti zásahu stavebního úřadu, který spočívá v pokračování, resp. provádění kolaudačního řízení. Z výše uvedeného vyplývá, že stížnost proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že tímto zásahem je porušováno jeho ústavně zaručené právo. Po zvážení všech okolností případu, dospěl Ústavní soud k názoru, že zásah do ústavně zaručených práv spočívající v kolaudačním řízení se v daném případě odvíjí od posouzení skutečnosti, zda stěžovatelé vůbec mohli být dotčeni na svých vlastnických a jiných právech již samotným postupem stavebního úřadu v rámci stavebního řízení, popřípadě pravomocným stavebním povolením, které z takového řízení vzešlo.
Jinými slovy zásah do ústavně garantovaného práva spočívající v pokračování kolaudačního řízení se v tomto případě odvíjí od posouzení toho, zda postup stavebního úřadu, kdy stavební úřad po zrušení původního stavebního povolení odvolacím orgánem nově posoudil okruh účastníků stavebního řízení a se stěžovateli již nejednal jako s účastníky řízení, představuje zásah do práv stěžovatelů.
Je však nepřípustné, aby se Ústavní soud zabýval touto otázkou za situace, kdy je daná skutečnost předmětem probíhajícího správního řízení o přezkumu mimo odvolací řízení. Posouzením této otázky - sice jako předběžné z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti - by Ústavní soud zasáhl do pravomoci jiných orgánů veřejné moci.
Probíhající kolaudační řízení by mohlo být zásahem do práva pouze takové osoby, která by byla zkrácena na svých právech již předchozím stavebním řízením a to tak, že měla být jeho účastníkem s ohledem na skutečnost, že stavebním povolením byla přímo dotčena jeho vlastnická a jiná práva. Takový vztah mezi stavebním řízením a kolaudačním řízením ostatně vyplývá také z odlišného předmětu a účelu stavebního a kolaudačního řízení a vymezení okruhu účastníků stavebního řízení a kolaudačního řízení v zákoně č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (ust. §59 a §78 zákona).
Ústavní soud nemůže v řízení, v němž posuzuje zásah do práva stěžovatelů spočívající v provádění kolaudačního řízení, posoudit otázku účastenství ve stavebním řízení, jestliže je tato otázka dosud předmětem správního řízení nebo soudního řízení. Dokud nebude příslušnými orgány, a to řádným pořadem práva, rozhodnuto o tom, zda vlastnická a jiná práva stěžovatelů mohla být stavebním povolením přímo dotčena, a tedy zda měli být účastníky stavebního řízení, nelze v řízení o ústavní stížnosti rozhodnout o tom, zda kolaudačním řízením dochází k zásahu do práv těchto osob. Za dané situace stěžovatelé nemohou vůbec argumentovat zásahem do jejich ústavně zaručeného práva a nemohou se tohoto práva prozatím dovolávat u Ústavního soudu.
Jinak řečeno, pokud se stěžovateli nebylo jednáno jako s účastníky stavebního řízení, ačkoliv v dalších řízeních o opravných prostředcích se prokáže, že stavebním povolením mohli být přímo dotčeni na svých právech, a tudíž měli být účastníky takového řízení, teprve taková skutečnost by mohla odůvodnit tvrzení, že kolaudačním řízením dochází k zásahu do jejich ústavně zaručených práv a svobod. V situaci, kdy posouzení hmotněprávního základu účastenství ve správním řízení, tedy otázky, zda se stěžovateli mělo být jednáno jako s účastníky stavebního řízení, je dosud předmětem řízení před správním orgánem, nemohou se stěžovatelé domáhat ústavní stížností ochrany svých práv vůči provádění kolaudačního řízení.
Z výše uvedeného proto vyplývá, že stěžovatelé jsou prozatím osobami zjevně neoprávněnými k podání ústavní stížnosti, v níž tvrdí, že probíhajícím kolaudačním řízením Magistrát města Karlovy Vary, stavební úřad, zasahuje do jejich základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
Jen na okraj své argumentace Ústavní soud uvádí, že nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 488/01, na který stěžovatelé odkazují jako na případ analogický, nelze na daný případ vztáhnout. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 488/01 nebylo nikterak zpochybněno účastenství stěžovatelů v předchozím stavebním řízení. Předmětem řízení o ústavní stížnosti pak byla skutečnost, že stavební úřad prováděl kolaudační řízení za situace, kdy usnesením vydaným soudem ve správním soudnictví byla odložena vykonatelnost stavebního povolení.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2002
JUDr. Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj