ECLI:CZ:US:2002:1.US.614.01
sp. zn. I. ÚS 614/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele T., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. I. H., advokátkou, proti vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 300/2001 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem zřejmě napadá jednání Ministerstva práce a sociálních věcí - akt rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy - které považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci. Domnívá se, že tímto aktem došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 2, a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel pak požaduje vydání nálezu, "jímž se vysloví, že rozšíření kolektivní smlouvy...vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí č. 300/2001 Sb. na společnost T., spol. s r. o., došlo k porušení jeho základní svobody, jeho práva vlastnit majetek, včetně práva na jeho ochranu a práva podnikat, a přikáže Ministerstvu práce a sociálních věcí, aby obnovilo stav před porušením tak, že z přílohy vyhlášky č. 300/2001 Sb. .... vypustí zaměstnavatele... společnost T., spol. s r. o. ...".
Soudce zpravodaj před meritorním posouzením věci nejdříve posuzoval návrh z toho hlediska, zda není dán důvod k jeho odmítnutí podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Kromě jiného citované ustanovení stanoví, že byl-li návrh podán osobou zjevně neoprávněnou, soudce zpravodaj jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítne.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je mj. oprávněna podat ústavní stížnost právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ustanovení §64 odst. 2 citovaného zákona pak stanoví, že návrh na zrušení jiného právního předpisu jsou oprávněni podat:
a) vláda,
b) skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů,
c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,
d) ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 tohoto zákona,
e) zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku,
f) ministr vnitra, jde-li o návrh na zrušení právního předpisu kraje, hlavního města Prahy a nařízení okresního úřadu.
Soudce zpravodaj proto nejprve zkoumal, zda je stěžovatele možné - z hlediska předmětu a formulace návrhu - považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Přestože stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti jako by napadal jednání, resp. "jiný zásah" orgánu veřejné moci, tj. Ministerstva práce a sociálních věcí, spočívající v tom, že rozšířilo závaznost kolektivní smlouvy vyššího stupně na stěžovatele, Ústavní soud dospěl k závěru - a ostatně to potvrzují i některé pasáže z odůvodnění ústavní stížnosti, sama formulace petitu i nedostatek listinného doložení "jednání" - že se stěžovatel ne zcela zřetelným formulováním petitu i odůvodnění návrhu patrně ve skutečnosti snaží o obejití nedostatku aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení vyhlášky č. 300/2001 Sb. Samotné přípravné jednání k vydání právního předpisu může mít sotva charakter zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených subjektivních práv. Vlastní závaznost "rozhodnutí" o závaznosti kolektivních smluv vyššího stupně nevyplývá z nějakého předchozího přípravného jednání, ale až z vydané, řádně publikované a účinné vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí.
Jelikož stěžovatel není uveden v §64 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a postrádá tak aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení jiného právního předpisu, Ústavní soud nemohl posuzovat jeho námitky např. v tom směru, že Ministerstvo práce a sociálních věcí překročilo svou pravomoc vymezenou mu zákonem na základě čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR. Toliko konstatoval, že vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí má charakter tzv. jiného právního předpisu, neboť §7 odst. 1 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, na jehož základě byla vyhláška č. 300/2001 Sb. vydána, uvádí, že Ministerstvo práce a sociálních věcí může stanovit právním předpisem, že kolektivní smlouva vyššího stupně je závazná i pro zaměstnavatele, kteří nejsou členy organizace zaměstnavatelů, která tuto smlouvu uzavřela.
Jelikož - jak vyplývá z výše uvedeného - Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve skutečnosti podal návrh na zrušení jiného právního předpisu, soudci zpravodaji nezbylo než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2002 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu